Na cestě kolem chemiček aneb Jak se chystá Kometa

Hráči se pohodlně rozesadí v autobuse, každý na jednom dvousedadle. Ale pozor. Je v tom systém. Starším a zkušenějším patří zadní pozice, zatímco benjamínci okupují „nevýhodnější“ přední místa. Odtud také velí vedoucí mužstva Ota Železný. Trenéři totiž chybí, očekávají své ovečky na severu Čech, odkud pocházejí.

„Pusť tam nějakej film, Vondrc,“ vybízejí hráči vrchního „televizáka“ Romana Vondráčka. „Jo jo, u ovladače jsem většinou já. Ale je to těžký. Všem se nikdy nezavděčíte,“ líčí útočník. A má pravdu. Chvilku v televizi běží válečný film Valkýra, chvilku komediální inscenace divadla Sklep. Zezadu už létají narážky. Valnější úspěch sklidí až akční oddechovka Elita armády. Jean-Claude Van Damme válcuje svými chvaty krvelačné zabijáky. „Ten se bije skoro jako Robert Kántor,“ udržuje dobrou náladu kouč gólmanů Vladimír Nadrchal.

Autobus má namířeno do litvínovského penzionu Loučky. Klidné prostředí okrajové části města daleko od továren do puntíku splňuje požadavky týmu. Vedle hotelu hučí horský potok, ten jediný ruší uklidňující ticho. „Paradoxně je tu nejlepší voda. V zemi se čistí o uhlí,“ povídá asistent kouče Viktor Lukeš.

Areál se nachází jen deset minut chůze od zimního stadionu Ivana Hlinky, kde mohou hokejisti před zápasy potrénovat. „Na Loučkách nám nechybí. Můžeme se v pohodě koncentrovat na zápasy,“ libuje si Petr Polodna.

Kometa přijíždí něco po osmé večer. Čas na večeři. Ale s žádným hodováním nepočítejte. „Jídla jsou už dopředu objednaná trenéry. Je to taková lehká strava. Žádné tataráky,“ směje se Polodna. Opravdu. Číšnici na stůl přinášejí hlavně nekořeněné pokrmy. Převažuje zelenina, ovocné kompoty, libové kuřecí nebo vepřové maso. Nic pro rozmlsané milovníky svíčkové či tučných pokrmů.

Po večeři následuje relaxace. „Když je čas, hrajeme nějaké hry. Někteří kluci po zápase třeba mastí karty. Ale hlavně odpočíváme,“ vypráví Polodna. „Pokoje? Jsou útulné. Na každém máme televizi se satelitem. Je tu pohoda,“ líčí Peter Pucher, kterému dělá společnost forvard Petr Haluza.

V pondělí dopoledne přichází na řadu rozbruslení v litvínovské hale. Modrobílí na ledě střídají Reichelovu partu. A z cesty ze šaten v neznámém prostředí bloudí. „Sem ne! Tam jsou extraligové kabiny. To musíte ještě pár zápasů vyhrát,“ žertuje Ota Železný.

Rozbruslení netrvá více než půl hodiny. Trenéři na hráče dohlížejí shora, z poloprázdných tribun. „Předzápasové tréninky mají přesný program, který známe. Stačí se jen dívat na hodiny na zimáku, podle kterých víme, jak dlouho co dělat. Trenéři proto nejsou potřeba,“ vysvětluje Přemysl Sedlák.

Po skončení tréninku se hráči ještě protahují, někdo si naordinuje krátký výklus. Pak se pěšky po malých skupinkách vracejí na hotel. Odpoledne si ještě odpočinou před večerní vřavou. Zápas se neúprosně blíží. O půl třetí vyrážíme směr Chomutov. Něco přes půl hodiny a jsme na místě. Stařičký chomutovský stadion už vzývá své gladiátory. Na dřevěných tribunách usazených v hlíně klábosí nervózní fanoušci, hokejisté se v šatnách plně koncentrují na zápas. „Těsně před ním přijde na řadu taktická porada, abychom to na utkání nezapomněli,“ vtipkuje Pucher.

Pondělní bitva ale celému osazenstvu Louček pokazí náladu. Cesta zpět, která se proplétá kolem dýmajících chemických továren, jen dotváří posmutnělou atmosféru. „Šófo, můžete pustit alespoň rádio,“ žádají hráči řidiče Lubomíra Vašíčka, aby přerušil zklamání. Teprve večeře mužstvo trochu rozpovídá. „Měli jste si na videu pustit Seagala, abyste se naučili střílet,“ popíchne hráče Železný.

Další den se vracíme na místo činu. Mužstvo touží po odplatě. „Brněnské hokejisty vozím už několik let. Objezdil jsem s nimi všechny zimáky v první lize. Doufám, že za rok budeme mířit na extraligové stadiony,“ zamyslí se řidič.