I když po obědě bývá brněnský sportbar běžně poloprázdný, čtvrteční třetí hodina odpoledne láme rekordy návštěvnosti. Zatímco někteří příchozí mají volno, jiní na utkání odešli dřív z práce. „Musel jsem utéct," směje se muž od vedlejšího stolu.

Všechny zúčastněné spojuje vidina postupu českého mužstva přes Švýcary. Předzápasový mumraj a debaty o šancích nebo slabinách přerušuje úvodní buly zápasu. Kdyby v té chvíli prošel podnikem hokejista Jaromír Jágr, asi jen málokdo by sis jej všiml, jak většinu očí magneticky přitahují televizní obrazovky.

Nadšení publika ale už po šesti minutách utkání poprvé střídají zklamané pohledy, když puk končí za zády českého brankáře Ondřeje Pavelce. „Ne, hoši, takhle to nepůjde," komentuje matný výkon národního týmu naproti mně sedící důchodce. Ještě hůř, to už jsou některé hlavy i v dlaních, je při druhé trefě Švýcarů koncem druhé třetiny.

Naději vedlejšímu osazenstvu stolu přináší nově příchozí fanoušek, který nese českou vlajku. „Ta je vítězná," říká Petr Broušek a pokládá ji na opěradlo.

Její vliv začíná působit po druhé přestávce, kdy se český tým nadechuje k náporu. „Nooo…," napjatě sledují fanoušci obrazovku při českých šancích. „Néééé…," křičí vzápětí zklamáním.

Napnuté svaly na zaťatých pěstích uvolňuje až snížení na 1:2 v přesilovce. „A dáme panáka," ťuká si dvojice spokojeně skleničkami. Další cinkot už ale nepřidávají. Český tým v závěru soupeře tlačí. „Gól," ozve se hlas z hloučku, když jedna ze střel jen těsně mine švýcarskou branku.

Posledních pár sekund do konce střídají zaťaté pěsti už jen jen nevěřícné pohledy na skóre 2:1. „Příště to vyjde," optimisticky hledí Broušek. Do budoucnosti.