Rodák z Uherského Ostrohu strávil v Brně čtrnáct sezon, v každé získal medaili a jedenáctkrát zlatou. To už se vedle něj povedlo pouze Vlastimilu Bubníkovi, Bronislavu Dandovi, Františku Mašlaňovi, Rudoflu Scheuerovi a Ladislavu Olejníkovi.

Naživu zůstali poslední tři. Bubník s Dandou zemřeli v roce 2015. Teď se brněnský hokej loučí s další legendou, jejíž dres visí pod stropem DRFG Areny. „Franta byl bezvadný kluk, jeden z pilířů Komety, který nás opravdu držel pohromadě. Dovedl nás strhnout, povzbudit. Když se nedařilo, říkal: Hoši, vykašleme se na všechno a teď zabereme. Byl to vynikající člověk,“ hned si vybavil další z rekordmanů Mašlaň.

Uměl poradit, zapůsobit na lidi, pomoct na ledě i mimo něj. To byly jen některé vlastnosti, které zdobily Profesora, jak se Vaňkovi přezdívalo. „Na Frantu můžu vzpomínat jen a jen dobře. Byl to perfektní člověk, který mi nejvíc pomohl do velkého hokeje. Pomáhal mi také v osobním životě. Poradil každému, kdo chtěl. Neznám případ, že by někomu úmyslně ublížil. Byl to jeden z nejlepších lidí, jaké jsem v hokejové kariéře potkal,“ pronesl někdejší skvělý útočník Josef Černý.

ROZHODUJÍCÍ HLAS

Právě toho si Vaněk jako dvacetiletého vybral do Komety a vzal pod křídla. Spolu vytvořili údernou dvojici v Brně i v československé reprezentaci. „Volali jsme si před pár měsíci, mluvili jsme spolu dlouho a vzpomínali, jak jsem přišel do Komety. Tehdy starší hráči jako Franta Vaněk, Vlasta Bubník nebo Slávek Bartoň rozhodovali, kdo zůstane,“ líčil.

Společně patřili k plejádě vynikajících hokejistů, kteří přinesli tehdejší Rudé hvězdě a později ZKL Brno jedenáct titulů na přelomu padesátých a šedesátých let. „Tehdy se v jednom týmu sešli vynikající hráči. Sice jsme měli na mnoho věcí rozdílné názory, každý z nás vyznával různé hodnoty, ale spojovala nás touha vítězit,“ vzpomínal Vaněk v publikaci Síň slávy města Brna.

František Vaněk
Tvořivý střední útočník přišel do Rudé hvězdy Brno v roce 1953 a za čtrnáct sezon získal jedenáct ligových titulů, pomohl i ke třem triumfům v tehdejším Poháru mistrů. S reprezentací vybojoval stříbro a tři bronzy z mistrovství světa, dvakrát se zúčastnil olympijských her. V lize Vaněk odehrál 327 zápasů a vstřelil 148 gólů, dalších 24 branek přidal v 75 zápasech za národní tým. Po ukončení aktivní kariéry se hráč s přezdívkou Profesor vydal na trenérskou dráhu. Kromě Brna koučoval Olomouc a také ve Švýcarsku, kde získal titul s Bielem. Do Síně slávy českého hokeje byl uveden v roce 2009.

Jeho kariéru nastartovalo v polovině století finále dorosteneckého mistrovství republiky, kde však v přerovském dresu válel pod příjmením Bouchalík. „Až teprve po cestě do Prahy funkcionáři zjistili, že nemůžu hrát, jelikož jsem byl o několik měsíců starší. Naštěstí situaci hladce vyřešili a rozhodli, že budu hrát na registračku Bouchalíka, jehož průkaz měli s sebou,“ popsal Vaněk.

Jeho výkony pomohly Přerovu k titulu, jelikož ho však vychvalovaly noviny, na podvod se záhy přišlo. „Všechno brzy prasklo. Ale tenkrát byly takové přestupky asi běžnější, nedělaly se z nich velké závěry,“ vysvětloval Vaněk, který sedmkrát reprezentoval na mistrovství světa. Získal stříbro a tři bronzy.

DO BRNA KVŮLI ŠKOLE

O talentovaného hokejistu, který tehdy nastupoval pouze za Mohelnici v nižší soutěži, se rázem zajímaly největší české kluby. V roce 1951 zamířil do Brna, ovšem ne kvůli hokeji, ale aby dostudoval elektroprůmyslovku.

Z Králova Pole za dva roky přestoupil do Rudé hvězdy a hned se zařadil mezi tahouny. „Když si ve dvaceti letech stoupnete na led mezi lidi jako Vaněk a další, moc nechápete a snažíte se dělat, co řeknou. My rybníkáři jsme si jich strašně vážili, vždycky nám poradili. Moc mi pomohlo, že jsem s Frantou hrál,“ poznamenal Černý.

Vaněk sice tolik nevynikal v bruslení, ale měl přednosti, ke kterým jeho spoluhráči vzhlíželi. „Nebyl sice takový rychlík, ale to jsem za něj zastal. Byl výjimečný ve všem ostatním. Úžasný technik, který vymyslel takové věci, jaké se dodnes používají. Hráči jako Franta dnešnímu hokeji trochu chybí,“ uvedl Černý.

Vaňkovo umění hltali diváci, obdivovali spoluhráči a uznávali soupeři. „Spávali jsme spolu na pokoji a byli jsme ohromná dvojice. Museli jsme mít pokoj do dvora, nikdo nesměl chrápat, nesměl kapat vodovod a postele musely být narovno“ usmál se Mašlaň.

Někdejší obránce vedle Vaňka občas sotva zamhouřil oči. „Franta se mě ptal, proč ležím v posteli a hledím do stropu. Říkal jsem mu, že máme večer utkání a nevím, jestli takovému mužstvu vyhovím, nebo nevyhovím. Vedle tak vynikajících hráčů to pro nás nebylo jednoduché, museli jsme moc pracovat,“ povídal sedmaosmdesátiletý Mašlaň.
Vaněk aktivní kariéru uzavřel v šestatřiceti letech v roce 1967. Stal se z něj trenér a postupně vedl Kometu, Olomouc a švýcarské týmy Sierra a Biel, se kterým vybojoval dokonce titul. „Měl jsem tam opravdu velmi dobrou pozici,“ říkal Vaněk.

V posledních letech ho zdravotní potíže upoutaly na lůžko. Do té doby pravidelně navštěvoval Černého. „Strašně se mě ta zpráva dotkla a nemůžu se s tím smířit. Vím, jak iks let trpěl, ale pořád to byl skvělý člověk, do konce života mu to myslelo a věděl, co povídá. Takový hokejista se nerodí každý den,“ hlesl trojnásobný olympijský medailista Černý.
Sbohem, Profesore!