Pro Ševčíka přijeli, když kopal kanál

Skoro pohádkový příběh ale nevzešel z náhody. Rychlý křídelní útočník byl odmalička dříč. Také díky zarputilosti získal pět československých mistrovských titulů, zářil při památných „okupačních“ bitvách se Sověty a vlastníma rukama postavil s manželkou Evou v Líšni dům. Při hokejové kariéře vystudoval vysokou školu a stal se z něj inženýr. „Byl to uhoněný život. Dvěma pánům se dobře sloužit nedá. Podruhé už bych něco takového nedělal,“ má jasno Ševčík.

Také díky vysokému pracovnímu vypětí jej v polovině devadesátých let zasáhla velká životní zkouška. Po mozkové mrtvici ochrnul na půl těla. Jenže hokejový kořínek nezapřel. „Trénoval jsem a rehabilitoval až sedm hodin denně a dostal jsem se z toho,“ vypráví.

Částečně si mohl rozvzpomenout na tréninkové dávky v útlém věku. „Můj otec byl Sokol, zarytý antikomunista a antifašista. Ke sportu mě vedl. Bydleli jsme kousek od rybníku, kde jsem v zimě hrál hokej. Ale šla mi taky gymnastika, soukromě jsem doma dělal desetiboj. Myslím, že jsem měl později jednu z nejlepších kondiček. Ale já nikdy nedřel, cvičil jsem, protože mě to bavilo,“ směje se neúnavný útočník.

Do povědomí brněnských hokejových funkcionářů už se zapsal jako třináctiletý kluk. „Ředitel jedovnické školy Musil byl velký hokejový fanda. Přihlásil nás do přeboru škol na turnaj do Brna. Tamní výběr jsme porazili 7:0 a já dal sedm gólů. Jeho trenér Martin Strnad mě chytil a nepustil. Od té doby jsem do Brna dojížděl,“ vzpomíná Ševčík.

Zdroj: nullJak hokejově vyrůstal, začali si jeho talentu všímat trenéři i fandové. „Kolikrát na mě diváci křičeli: To je malej Danda. Začal mě sledovat také trenér Farda a v sedmnácti jsem se zúčastnil zájezdu s áčkem v západním Německu. Dokonce jsem tam na turnaji vstřelil branku,“ přisadí si.

Na prahu padesátých a šedesátých let však jeho hokejové poslání ještě nebylo zpečetěné. „Víte, jakou jsem měl taky velkou lásku? Matematiku,“ rozzáří se Ševčík.

Tenkrát se rozhodoval, jestli se zaměří na studium na vysoké škole, nebo dá přednost hokeji. „Přijali mě na obor matematika – fyzika. Studoval jsem s výborným prospěchem, ale požadovali po mě stoprocentní účast na přednáškách. Později jsem začal hrát za nároďák a proděkan mně nechtěl pouštět na turnaje ven,“ vypráví Ševčík o svém dilematu. Učebnice si přibaloval i na hokejové zájezdy a po nocích se „bifloval“.

Studium matematiky přerušil. „A přešel jsem na techniku, kterou už jsem dodělal. Umožnili mi dohánět učivo v létě,“ pochvaluje si i po letech, jak dosáhl na inženýrský titul.

V té době už patřil k pevným pilířům brněnského týmu. Kariéra v áčku mezi tehdejšími reprezentačními hvězdami začala v roce 1961 právě epizodou s „tatrovkou“. „Myslím, že se nějak zranil Bubník a potřebovali náhradu, proto pro mě přijeli do Vilémovic. Kladno jsme porazili a já nastoupil vedle Dandy s Pantůčkem,“ zasní se.

Dravý bruslař se později prosadil především v útočné trojici „rváčů“ s Jaroslavem Jiříkem a Zdeňkem Kepákem. „Jarda byl nesmlouvavý. Před bránou by mu vyhovovaly dvě slepené hokejky. Vždycky puk nějak umlátil do branky,“ přidává vzpomínku na nedávno zesnulého parťáka. Ševčík si jako pravé křídlo často musel plnit obranné úkoly. „Více jsem se vracel, i proto jsem nedával tolik gólů,“ objasňuje.

Přesto většinou nastřílel přes patnáct branek, a to v době, kdy kluby v ligové sezoně stihly jen třicet zápasů. V brněnském dresu zažil závěr slavné éry, užil si ještě pět titulů. „Nejhezčí byl ten poslední. Zranil se Bubník. Hráli jsme prakticky jen na dvě lajny, ztráceli jsme, i tak jsme nakonec ligu vyhráli,“ usměje se.

V Kometě Ševčík odehrál dvanáct sezon a přes čtyři stovky zápasů, skvělé výkony jej v polovině šedesátých let katapultovaly do národního týmu. Hned při debutu na světovém šampionátu v roce 1965 ve finském Tampere si na krk pověsil stříbrnou medaili. Ve druhé polovině dekády řádil v elitní reprezentační formaci s Jiříkem a Golonkou. „Posílali nás nejlepší řady soupeře,“ říká hrdě.

Zdroj: nullŠevčík nejraději vzpomíná olympiádu v Grenoble v roce 1968, na níž Češi vybojovali stříbrné medaile a Sověty porazili 5:4. „V Grenoblu jsem měl 26 let. To jsem byl fyzicky nejlepší. Vyhodnotili mě jako nejlepší pravé křídlo turnaje,“ přidává vzpomínku.

O rok později ve Stockholmu hokej symbolizoval odpor československého národa. Ten se alespoň na ledě chtěl pomstít Sovětům za okupaci. „Věděli jsme, že musíme lidem udělat radost. V kabině se zpívalo Ktož sú boží bojovníci,“ naráží na velkou výzvu.

Hokejisté ji zvládli. Zostudili sbornou hned dvakrát, přesto se zlatem neodjížděli. Uniklo jim o skóre. Chyběl jediný gól. V posledním zápase prohráli se Švédy 0:1. Také Ševčík si na závěr zápasu občas vzpomene. Minutu před koncem nastřelil tyčku. „Kdybych dal gól, jsme mistři. Mám tu akci pořád před očima. Gólmanu Holm〜qvistovi jsem to dával pod tělem, jenže puk se odrazil od tyče ven do hřiště. Chybělo pár milimetrů,“ posteskne si.

V národním výběru odehrál 95 zápasů, na šampionátu si naposledy zahrál v roce 1970 a loučil se bronzem. Také Kometa postupně ustupovala ze slávy. „Už tam nebyla tak dobrá parta. Mladí byli víc obchodníci než hokejisti,“ povídá.

I proto Brno v roce 1973 opustil. Zakotvil ve druhé nejvyšší soutěži, nastupoval za Karvinou a Prostějov. „Hokej jsem hrál až do padesáti a pokračoval bych asi až doteď, kdyby se mi to nestalo,“ je přesvědčený Ševčík.

Naráží na dobu, která vyzkoušela jeho vytrvalost než kterýkoli hokejový zápas. V devadesátých pracoval jako finanční a provozní ředitel fotbalového Boby Brno. „Měl jsem na starost toky peněz. Kontroloval jsem každý papír. Dělal jsem od rána do večera,“ rozkrývá příčiny vážných problémů.

V roce 1997 vyvrcholily mozkovou příhodou. „Krevní sraženina mi ucpala cévu v mozku. Vstal jsem z postele a padl jsem hlavou na skříň. Jeli jsme s manželkou do nemocnice. Později říkali, že stačilo půl hodiny a byl konec,“ popisuje krušné chvíle.

Ševčík ochrnul na půlku těla a vyhlídky na uzdravení byly špatné. „Odjel jsem na šest týdnů do lázní v Karviné a zpátky jsem přišel po svých. Doktorovi spadla brada,“ naznačuje Ševčík, že se porval i s nejtěžší bitvou.

V důchodu se v domě v Líšni nedaleko lesa může věnovat svým zálibám. Chová lovecké psy i včely a miluje myslivost. Po nocích na posedu číhá na divočáky. S jejich dohledáváním mu občas pomáhá i manželka Eva. „Je velká hrdinka. Není to žádná legrace. Jednou jsem střelil divočáka dva metry před sebou. Ještě celý den jsem se klepal. Zažíváte něco podobného jako v hokeji. Víte, že nesmíte minout… Trefil jsem mezi světla,“ usmívá se slavný reprezentant.