Průkopníka bodyčeků táhlo zpět do Brna srdce

Tak se dnes už třiasedmdesátiletý Rudolf Potsch, který v padesátých a šedesátých letech minulého století získal s Kometou devět československého titulů a dovezl šest medailí z mistrovství světa nebo olympijských her, nesmazatelně zapsal do dějin brněnského hokeje.

Potsch byl technik na bruslích s dobrou střelou, který s Oldřichem Machačem přinesl do československého hokeje bodyček. V prvním případě se museli třást především gólmani. „Měl jsem oblíbené místo, kam jsem mířil. Dvacet centimetrů nad ledem k pravé tyčce brány,“ odtajnil svůj nejčastější cíl.

„Někteří brankáři už mě znali a věděli dobře, že tam rád pálím, ale přesto mi to tam padalo. Občas přitom dostali i nějaký zásah do nechráněného místa,“ přiznává hokejista, který za svou kariéru v nejvyšší československé soutěži nastřílel 139 branek.

Kromě tvrdých a přesně mířených střel rozdával rány i ve vlastním obranném pásmu. Natrefit na připraveného Potsche bylo jako náraz do skály. „Připouštím, že soupeři ze mě měli minimálně respekt,“ směje se. „Hodně hráčů mi pak říkalo: Na tebe jsem si měl dát větší pozor,“ dodává.

Pověst tvrdého hráče Potsche předcházela. Soupeři se ale mohli spolehnout, že se jednalo o zákroky v mezích pravidel. „Všechno bylo fér, nebyl jsem zákeřný hráč. Ani rukavice jsem neshazoval,“ vysvětluje řízný zadák.

S kariérou začínal v Králově Poli, kde vybojoval tři dorostenecké tituly a poprvé tu nakoukl i mezi muže. V roce 1956 odešel při vojenské službě do tehdejší Rudé hvězdy Brno. „Ze začátku to byla pro mě učňovská léta. Hrát po boku legend jako Bubník a Danda mi dalo hodně, jelikož jsem měl ty nejlepší učitele,“ povídá Potsch.

V klubu strávil třináct let v kuse. „Byla to neuvěřitelná léta. Dařilo se nám vyhrávat, chodila plná hala. Byli jsme perfektní kolektiv Brňáků, ze kterého nechtěl nikdo odejít. Spíš naopak,“ popisuje partu okolo dalších legend brněnského hokeje Jaroslava Jiříka nebo Vladimíra Nadrchala.

V roce 1969 se jeho spojení s Brnem na pár let přerušilo, když odešel za hokejem do zahraničí. V západním Německu nastupoval tři sezony za Düsseldorf. „Patřil jsem v týmu ke starším hokejistům, a tak jsem musel odejít. Byl jsem už moc okoukaný,“ vtipkuje. „Objevila se nabídka, která byla pro Brno lákavá, protože za mě Němci nabízeli docela vysoké odstupné v markách,“ dodává jednu z příčin odchodu.

Při přestupu do zahraničí ale musel splnit hned několik podmínek, mezi nimiž bylo i svolení předsedy místního výboru komunistické strany. „Já a pár kluků jsme byli v tomto velcí průkopníci,“ uvažuje. Na působení u západních sousedů rád vzpomíná. Zápasy navštěvovalo třináct tisíc diváků, dvakrát se stal s Düsseldorfem i německým mistrem.

Na hřišti si s hokejisty rozuměl. Horší to bylo ale například při nakupování. „Uměl jsem sice perfektně rusky, ale to mi bylo na prd,“ směje se. „Tak jsem si vzal slovníček a jel jsem slovíčko po slovíčku, abych se nějak domluvil,“ popisuje.

Kromě jiného stylu hokeje se lišil i život mimo led. „Rozdíl byl obrovský. Kdybych to měl porovnat, měli se tam tehdy jako my nyní. V obchodech měli velký výběr, mohli volně cestovat,“ srovnává. Přesto se po třech letech vrátil zpět domů do Brna. „Tehdy se dávalo povolení jen na pár let. Pokud bych chtěl zůstat, musel bych emigrovat. Srdce mě ale táhlo zpátky do Brna,“ zasní se. Do Komety už ale nešel. „Z jejich strany o mě nebyl zájem, proto jsem zakotvil v Ingstavu. Podařilo se nám postoupit do ligy,“ vzpomíná.

Tam také zakončil aktivní kariéru. „Už jsem byl starší,“ upozorňuje na tehdejších sedmatřicet let. „Láska k hokeji ale zůstala, proto jsem se dal na trénování,“ dodává. Jako kouč vydržel předávat své zkušenosti více než čtvrt století. Působil mimo jiné u Komety, Dukly Trenčín nebo v jugoslávském Partizanu Bělehrad. S trénováním skončil v roce 2000 na lavičce Kroměříže.

Kromě hráčských úspěchů v domácích soutěžích se Potschovi dařilo i na mezinárodních turnajích. Dohromady přivezl z mistrovství světa a olympijských her šest medailí. Ta nejcennější ale v jeho sbírce chybí. „Je to škoda,“ jen hlesne.

Na hokej nedá dopustit ani ve svých třiasedmdesáti letech. V uplynulé sezoně ho brněnští diváci mohli vidět při několika domácích zápasech Komety. „Začátek vypadal špatně, pak se mužstvo dalo dohromady,“ hodnotí loňský ročník. „Těší mě, že se do Brna vrátila extraliga. Diváci si ji určitě zaslouží. Jen mě mrzí, že si ligu tým nevybojoval sportovní cestou,“ povídá legenda brněnského i československého hokeje.