Aktuálně už ale nemá nad čím se rozčilovat. Rodákovi z Opavy a odchovanci Karviné ukončil v rozjetém čtvrtfinále play-off mezinárodní EBEL proti italskému Bolzanu za stavu 0:3 na zápasy sezonu koronavirus. Dvojnásobný medailista z MS přiznává, že ho to zasáhlo.

„V Itálii mám přátele a kamarády. Tohle ale pamatují jen lidé, kteří zažili světovou válku. Je to maras,“ kroutí hlavou Fryčer, který v roce 1981 získal ligový titul s Vítkovicemi. Pak emigroval, prosadil se v NHL, jako první Evropan vyhrál kanadské bodování Toronta Maple Leafs a byl prvním Čechem hrajícím All Stars Game NHL.


Jak vypadaly poslední dny před oním rozhodnutím?

Vše se k tomuto vyvrcholení blížilo. Podle zpráv se dalo tušit, že to přijde. A my zrovna měli Bolzano, navíc já mám v Itálii plno známých. Věděli jsme, že je to vážné. Vše nasvědčovalo tomu, že jde o celosvětovou záležitost. A ukazuje se, že šlo o nejrozumnější řešení, jaké kdo mohl udělat. Ať už jde o EBEL, švýcarskou ligu, nebo extraligu, protože tady už jde o zdraví a o život.

Řešili jste v šatně, že hrajete zrovna s Bolzanem?

Samozřejmě. Každý to řešil, včetně rodin, které se ptaly, co bude, jak bude. Ale to nebylo jen u nás, nebo v Bolzanu. Když jsem se ptal ostatních trenérů, tak to všem probíhalo v hlavě víc než play-off. Ta správná atmosféra vyřazovacích bojů chyběla všude. A než hrát před prázdnými tribunami, tak radši vůbec, protože tohle nikomu nepřeju. To není o hokeji. To je o ničem.

Uvažovali jste, že byste sami proti Italům nenastoupili?

To vůbec ne. Spíše jsme se snažili, abychom se plně soustředili na zápas a ničím se nenechali ovlivnit. Tady ale můžete vykládat, co chcete. Tohle není běžná situace, takže to v hlavách bylo. Bylo to spíše o soukromých životech než o hokeji. Mysl u všech byla jinde než na ledě. Byla jen otázka času, než se tato opatření udělají.

Co osobně nyní děláte? Jak trávíte volný čas?

Minulou středu jsme všechno rozpustili, ještě ve čtvrtek jsem byl na zimáku pro nějaké věci a pak už tam byl zákaz vstupu, takže jsem doma, případně na terase. V mém stavu radši nikde nevylézám. Přece jen po těch transplantacích jsem náchylný ke všemu. Máme volno, ale není kam jet, takže jsme ve Znojmě a zůstaneme tu, dokud se to neuklidní a nevyřeší. Američané a Kanaďané už odletěli dávno z obavy, že jim zavřou hranice. Každý se pak snaží nějak zaměstnat, aby se doma nezbláznil. Není to lehké a nikdo si takové volno asi neužívá.

Jak tedy sezonu hodnotíte?

Abych řekl pravdu, tak nic moc. Dostali jsme se do play--off, ale už předtím byla atmosféra špatná. Střídalo se to, kdy chvíli jsme se trápili, pak to šlo, pak zase špatné. Byla to neslaná nemastná sezona a spokojený nejsem. A ten konec tomu dal vyloženě korunu.

V EBEL působíte třetí ročník, co říkáte na její koncept?

Myslím, že to je soutěž, která má náboj a diváky baví. Hraje se nahoru dolů, je to náročné na bruslení. Tím, že je tam hodně Kanaďanůa Američanů, tak je to zámořská soutěž s evropským nádechem, a myslím si, že má budoucnost. Zvlášť, když se teď do toho vloží Slovan Bratislava, byť pod názvem Capitals. Navíc si myslím, že i nám ve Znojmě se daří získávat si respekt. Jdeme správným směrem, i když s poslední sezonou spokojený nejsem.

Loni vám bylo šedesát, tak jak se cítíte?

(zasměje se) Víte, to máte tak. Já nejsem normální šedesátník, jsem poskládaný jako lego, takže to mám jinak než jiní lidé v mém věku, náročnější. Ale jsem rád za každý den, každou hodinu s kluky, nebo na zimáku. Prostě že jsem tady. Užívám si to a takové ty normální bolesti, které mám už patnáct dvacet let, k tomu patří. Důležitý je u mě mozek a ten je pořád mladý.

Měníte se s časem?

Možná, že je člověk klidnější. I když… Mně jen trvá déle než exploduju, než bouchnou saze a sjedou mi rolety. Pak nekoukám vlevo vpravo a je mi jedno, kdo přede mnou stojí. Ale už je toho méně, život si víc užívám. A jinak. S rozumem. U mě opravdu lze říct, že čím je člověk starší, tím je klidnější. Souhlasím s tím. Nikde se neženu, není kam. Ani si nemusím nic dokazovat. Proto si mohu užívat krásného prostředí ve Znojmě.

Jako známý bouřlivák jste tedy s věkem ubral?

Možná ano, ale jak říkám, neznamená to, že se neumím rozpálit. Třeba ve druhém zápase série proti Bolzanu se ukázalo, že když to ve mně bouchne, sjedou ony rolety, tak je mi opravdu jedno, kdo je na druhé straně. Některé věci na rozdíl od minulosti neřeším impulzivně, ale když už na to dojde, tak to jede se vším všudy. Jako zamlada. Povaha člověka se s věkem nemění, jen se už nezabýváte milionem věcí navíc, které vás rozpálí. Na prahu sedmého bazénu si prostě častěji řeknete: „Proč se rozčilovat?“

Ve čtvrtek to byl ale zrovna rok, kdy jste přímo ze střídačky volal rozčílený vedení svazu…

Víte, po určité době bylo důležité prásknout do stolu, ukázat zoubky, a ne si jen nechat od každého šlapat na hlavu. Proto si myslím, že tady to ten efekt mělo. Vedení soutěže si řeklo, že tady se něco děje. Musíte to ale mít podloženo výsledky. Když se podívali a viděli, že doma i venku porážíme kohokoliv, museli to uznat. Pak si řeknete, že ten loňský cirkus měl smysl. A pozitivní ohlas. Aniž bych tento způsob komunikace chtěl vyzdvihovat, splnilo to účel.

Ozval se později onen supervizor, jemuž jste volal?

Vůbec. Před sezonou jsme se viděli na Media Day ve Vídni a nikdo z nás neměl důvod si něco vysvětlovat. Jen ohledně telefonování ze střídačky jsem slíbil, že příště budu volat pouze, když si budu objednávat pizzu. (směje se) Jinak se k tomu nikdo vracet nechtěl, což bylo fajn.

Šedesátka je jedním z milníků. Máte chvíle, kdy si hodnotíte svůj život, i ten hokejový?

Určitě, ale to přijde vždy na každého. Myslím si, že podobně to měli i Láďa Svozil, nebo Čert (František Černík), kteří jsou o nějaký ten pátek starší. Když kluky vidíte, sám si to hodnotíte. Pokud jde o hokejovou stránku, tak jsem měl svůj sen, který jsem si splnil, trénuju teď 25 let a vím, že příští jedna nebo dvě sezony už budou poslední. Když se ohlédnu, tak se nemám za co stydět. Navíc si sny plním dodnes. Myslím, že mohu být spokojený. Hlavně ale s tím, že jsem ještě tady, protože jsem měl zdravotní potíže, transplantace, takže vzhledem k tomu jsem na tom ještě dobře. Především se ale už nikam neženu a užívám si to naplno. Důležité je dívat se dopředu, ne zpátky.

Litujete některých kroků, nebo si říkáte, že to tak mělo být?

Ne, nikdy a ničeho. Co jsem v životě udělat, toho jsem ani na vteřinu nezalitoval. A udělal bych to znovu. Člověk může litovat jen toho, co nezkusil, a já toho zkusil hodně. Pozitivního i negativního. Víte, to špatné mě třeba posunulo zase jinam. To je to, proč jsem klidný, je mi totálně jedno, co si o mně kdo myslí. Prostě buď jim sednu nebo nesednu, ale to není můj problém. Z čeho bych se měl učit, kdyby život byl jen pozitivní? Když vidím dnešní mladé, že si nevědí rady s běžným problémem, protože není na to aplikace v telefonu, tak se jen usměju. A já aspoň vím, co příště nedělat, protože minule jsem se spálil. I když je pravdou, že vzhledem k tomu, jaký jsem kovboj, tak v některých věcech jsem se spálil dvakrát. (pousměje se)

A na co nejraději vzpomínáte z kariéry a života?

Jednoznačně výjimečná atmosféra na Kotase. Bohužel se už ale nikdy nevrátí. A to může být v Ostravar Aréně i dvanáct tisíc lidí. To, co panovalo tehdy na Kotase, včetně party v šatně, dominuje všemu, co jsem v hokeji zažil. Ale nesmím zapomenout ani na účast v All Stars NHL. To má pro mě také obrovskou hodnotu. A i jako na trenéra se na mě kluci stále obrací. Lidská stránka, kterou jsem zvolil, se ukázala jako správná cesta. Koneckonců rodiče mě vždy vedli k tomu, jak je důležitá svoboda a volnost. K cestování tak nabádám i své děti, to vás obohatí daleko víc než kniha. Univerzita života má něco do sebe.

A co čtyři góly Edmontonu v čele s Waynem Gretzkym?

Tak to jo. Ale Trenčínu jsem dal doma na Kotase také čtyři branky. (usměje se) Pro hokejistu je fajn, že šlo o NHL, ale jsou věci, které i tohle převyšují. Z mého pohledu. Když se kouknu do statistik, nebo mi to někdo připomene, tak si vzpomenu a potěší to, ale že by mě to dělalo výjimečným, to ne. Já se držím toho, že statistika nuda je. Pro mě prostě jde o nepodstatný údaj.

Mluvil jste ale někdy o tom zápase s Gretzkym?

Samozřejmě měli jsme možnost se vždy bavit před zápasem, nebo během All Star Game, ale že bychom byliv úzkém kontaktu, či se bavili o určitých specifických věcech, tak to ne. Přece jen co bylo, už nikoho nezajímalo. Další zápas byl před námi.

Určitě jste v sezoně sledoval Vítkovice, tak co jste říkal?

Jsou dva kluby, které budu sledovat, i když budu na Sardinii a dám si nohy na stůl. Jsou to Toronto Maple Leafs a Vítkovice. Maple Leafs byla pro úžasná štace, ale k hokeji jsem se dostal tady v Ostravě. Mám ke klubu vztah a cítím se být Vítkovičákem. To ale nemění nic na tom, že když nevidím do zákulisí, sledoval jsem to jen na dálku, s nikým jsem se o tom nebavil, tak nemám co kritizovat. I když to bylo smutné. Mrzí mě to, protože Pavel Trnka byl můj hráč, jsme dobří kamarádi, i Aleš Pavlík je bývalý hráč… Nešťoural jsem do toho, takže to víc nemůžu hodnotit. Snad jen, že je důležité sez toho poučit.

Ale asi je důležité, že Vítkovice zůstaly v extralize, že?

Rozhodně, protože Vítkovice patří k top mužstvům a tam by se měly vrátit. Teď věřím, že až skočí současný blázinec, tak půjdou správným směrem.

Váš návrat do Ostravy asi už ve hře není, viďte?

Ne, v žádném případě. Já už na té střídačce stál dvakrát. Když si člověk plní své sny, nebo jde po stopách svého otce, tak to chcete, ale teď už to pro mě není téma. Jak už jsem řekl. Jakmile skončím ve Znojmě, tak končím definitivně s hokejem. Otočím se, zamávám, pověsím brusle na hřebík a bude.

A co budete dělat?

Na Sardinii si dám v létě nohy do písku, a v zimě budu v jižním Tyrolsku. To je moje představa, můj sen a uvidíme, za jak dlouho se uskuteční. Věřím ale, že se to stane. Jsem realistický optimista.

A hokejový sen ještě máte?

To víte, že jo. Dokud totiž máte sny, tak žijete. Toho se držím. Jeden z těch posledních – otázkou je, zda se podaří, nebo nepodaří – je vyhrát titul ve třech různých zemích (kromě titulu s Vítkovicemi vyhrál už jako trenér s Meranem v roce 1999 italskou ligu – pozn. red.). Než s tím opravdu definitivně fláknu, tak bych si rád sáhl na nějaký pohár a zažil vítězství. Pak bych řekl hokeji: Sbohem! A děkuju za všechno. Jestli to ale vyjde, je už ve hvězdách. Tohle mě ale v hokeji drží ještě na nohou.