Ze čtrnácti sezon v brněnské Kometě ani jednou neodešel bez medaile, v jedenácti případech dokonce výrazně přispěl k mistrovským oslavám. Tím se řadí po bok legend Bubníka, Dandy, Mašlaně, Scheuera a Olejníka. Hráčů, kteří jako jediní získali s Kometou na přelomu padesátých a šedesátých let všechny její tituly. „Tehdy se v jednom týmu sešli vynikající hráči. Sice jsme měli na mnoho věcí rozdílné názory, každý z nás vyznával různé hodnoty, ale spojovala nás touha vítězit," vzpomíná Vaněk v publikaci Síň slávy města Brna.

První velký úspěch rozjíždějící se hokejové kariéry zaznamenal v polovině století ještě jako dorostenec. Místo Vaňka tehdy na finálovém turnaji o mistra republiky v přerovském dresu zářil talentovaný útočník jménem Bouchalík.

Nedává to smysl? „Podle tehdejších pravidel se tým mohl posílit několika hráči z regionu, takže si vybrali i mě. Až teprve po cestě do Prahy funkcionáři zjistili, že nemůžu hrát, jelikož jsem byl o několik měsíců starší. Naštěstí přerovští situaci hladce vyřešili a rozhodli, že budu hrát na registračku Bouchalíka, jehož průkaz měli s sebou," popisuje.

Na pražském štvanickém ledě tehdy hanácký celek překvapivě zvítězil a o hráči Bouchalíkovi noviny psaly jako o velké hokejové naději. A právě kvůli tomu se na podvod přišlo. „Všechno brzy prasklo. Ale tenkrát byly takové přestupky asi běžnější, nedělaly se z nich velké závěry," dodává Vaněk s tím, že Přerovu i přesto titul zůstal.

Naopak kolem jeho objevu se strhl velký zájem. Ne kvůli aféře se záměnou jmen, ale díky hráčově talentu. Do té doby neznámému mladíkovi přinesly výkony o rok později nominaci do širšího kádru reprezentace. „Poprvé jsem si uvědomil, že pro hokej mám asi vlohy," přiznává Vaněk, který se nepamatuje, že se někdy předtím považoval za nadějného hráče. „Byl to zážitek trénovat s hráči, které jsem do té doby znal jen z rádia a nikdy je neviděl hrát," dodává bývalý hokejista.

Ještě větší poprask se strhl poté, co ligoví trenéři zjistili, že mladík patří pouze Mohelnici hrající tehdy nižší soutěže. „Rozpoutala se bitva o mou maličkost. Především mezi Kladnem, Karlovými Vary, Prostějovem a také brněnským Královým Polem," popisuje hlavní „dravce" kroužící kolem lákavé kořisti.

Do Brna? Za školou

Vaněk dal přednost jižní Moravě. Ne kvůli hokeji, zvítězila u něj škola. „V Brně jsem mohl dál studovat elektroprůmyslovku," říká rodák z Uherského Ostrohu, který od roku 1951 definitivně spojil svou kariéru s největším moravským městem.

Na úvod prvoligového angažmá si z něj spoluhráči udělali legraci. „Když jsem poprvé přišel do kabiny a představil se, řekli mi, ať ukážu svou výstroj. Netušil jsem nic zlého, ale když jsem vybalil hokejové nádobíčko, kabina ztichla a hned poté řvala smíchy nad mojí archaickou výstrojí. Ve srovnání s tím, jakou používali tenkrát, byla ta moje opravdu bídná. Tak začala moje ligová kariéra," směje se Vaněk, který se hned prosadil do kádru Králova Pole. „Bylo to poměrně snadné, protože nevládla velká konkurence. Hned jsem měl jisté místo v sestavě, a to se hrálo jen na dvě pětky. Ne jako dnes na tři až čtyři," upozorňuje.

Po necelých třech sezonách už mění tým a na dalších třináct ročníků je tahoun nově vzniklého celku Rudé hvězdy. A s ní získal i všech jedenáct titulů.

Spojení s Černým

Od konce padesátých let dostává Profesor, jak se Vaňkovi přezdívalo, i nové křídlo. Tehdy dvacetiletou naději Josefa Černého, se kterým vytvořil legendární dvojici. „Tenkrát jsme jako hráči mohli trenérovi mluvit do sestavy, takže jsem si vedle sebe vzal právě Pepíka. Jeho kariéra nabrala úžasnou akceleraci a hned po příchodu z Plzně do Brna se objevil také vedle mě v nároďáku," popisuje Vaněk.

Ten se výrazně prosadil i na mezinárodní úrovni. Sedmkrát se zúčastnil mistrovství světa, ze kterého si přivezl stříbro a tři bronzy. Zlato mu chybí. „Byli jsme silná generace, ale v té době měli výborný tým i Švédové. Sověti zase ostatní přehrávali vynikající fyzičkou, perfektní kombinační hrou a velkou vůlí po vítězství. Bylo opravdu těžké uspět," naznačuje.

Ze dvou účastí na olympijských hrách mu medaile chybí úplně. Přivezl si pouze páté a čtvrté místo. „Byla to národní tragédie. Tak špatné umístění naše poválečná historie nepamatovala. Do Itálie jsme odjížděli s velkými ambicemi, všichni jsem byli přesvědčení, že můžeme uspět," vzpomíná Vaněk na první zážitek při hrách v Cortině d'Ampezzo v roce 1956.

Aktivní kariéru ukončil v šestatřiceti letech v roce 1967. Z hokejových stadionů se ale nestáhl. Postupně vedl Kometu, Olomouc a švýcarské týmy Sierra a Biel, se kterým vybojoval dokonce titul. „Měl jsem tam opravdu velmi dobrou pozici," říká Vaněk, kterého v posledních letech zdravotně omezují následky operace páteře.