Jenže brněnský celek vypadl v semifinále s Libercem. „Moje osobní cíle byly jiné. Přišel jsem do Brna vyhrát trofej, což se nepovedlo. Je to velké zklamání… Ale to je sport. Už jsem to v kariéře zažil mnohokrát a časem to přebolí,“ soukal ze sebe mrzutě Michálek.

Po pozvednutí Masarykova poháru toužil moc. Jenže Bílí Tygři byli nad síly Komety. „Těžká série. Každý zápas kromě pátého rozhodl jeden gól. V konečném součtu se počítají výhry a Liberec nás zdolal čtyřikrát. O kousíček byl lepší. Je třeba to vzít sportovně a pogratulovat soupeři,“ uznal.

Barvy úřadujícího mistra z jihu Moravy hájil ve třinácti duelech základní části. Porci dalších desíti zaznamenal ve vyřazovací bojích. Pro to, aby byl stále platný hráč, se Michálek obětoval a pozměnil herní styl. „Nikdy jsem nebyl žádný excelentní bruslař ani rychlík. Věk člověk nezastaví a obratnosti postupně ubývá. Potřeboval jsem se přizpůsobil. Tohle je přirozený vývoj,“ líčil šestatřicetiletý bek Michálek.

Místo rychlých a zběsilých závodů s fofrníky začal hrát víc hlavou. „Jsou kluci, kteří i ve vyšším věku vlezou na led a jsou bruslaři od boha. Jako třeba Martin Ručinský, Petr Nedvěd nebo Martin Erat. Mají skluz a jsou parádní. Mě bohužel bolí každý krok a odražení. Proto jsem u hry musel začít víc myslet,“ přiblížil.

Hlavní brněnský kouč Libor Zábranský mu ušil roli na tělo. Zatímco loni ve Spartě z něj udělali ofenzivního beka, v Kometě byl víc vzadu. „Tohle je můj styl. Nikdy jsem ze sebe nedělal střelce nebo obránce na přesilovky. Jasně. Když jsem byl mladší, figuroval jsem i v početních výhodách, ale vždy jsem byl především na defenzivu. V podstatě celou kariéru jsem hrál v NHL proti nejlepším pětkám. Nasazovali mě jako bránícího zadáka, který měl na starosti hvězdy soupeře,“ řekl muž, který nasbíral 810 startů v nejlepší hokejové lize světa.

Právě získané zkušenosti v konfrontaci s těmi nejlepšími jsou něco, z čeho Michálek těžil nejvíc. Třeba kdy vyrazit dopředu a naopak. „O tomhle jsem uvažoval víc a víc. Když byla situace padesát na padesát, raději jsem ji odcouval a nic neriskoval, abych třeba zbytečně nepropadl a nemusel někoho nahánět,“ líčil.

Navíc roli hrály i evropské rozměry kluziště, které jsou oproti zámoří větší. „Právě. Když obránce propadne, je v problémech a pak se to těžko dohání. Spíš záleží na poziční hře. V Americe je to zase víc o kontaktu a brzdách. S tímhle jsem měl v Česku ze začátku problémy,“ sdělil Michálek, jenž si v NHL kromě Arizony Coyotes zahrál i za Pittsburgh Penguins, St. Louis Blues a Minnesotu Wild.

Českou extraligu okusil jen za pražskou Spartu a brněnskou Kometu. V kariéře toho zažil opravdu moc. Jediné, co mu chybí, je zisk trofeje, když se nepočítá vítězství v AHL. Po vypadnutí v semifinále s Kometou se na téma pokračování vyjadřovat nechtěl.

Podobně jako u Leoše Čermáka i u Michálka ukáže čas, jestli se kariéra nachýlila ke konci. „Hrozně děkuji Liborovi Zábranskému, divákům a klukům, že mě vzali mezi sebe a mohl jsem hrát za tak skvělou organizaci, kterou Kometa je. Užíval jsem si to navzdory tomu, jak jsme dopadli,“ dodal Michálek.

Poté si s přítomnými novináři podal ruku, poděkoval za podporu a rozloučil se. Hokej v České republice potřebuje víc Michálků. Víc takových sympaťáků.