Na sobě národní dres, plná hala, bouřlivá atmosféra, v televizi se dívá další jeden a půl milionu lidí. Jaké to je?

Super pocit. Navíc když člověk s klubem vypadne hned v březnu a od té doby se připravuje s reprezentací. Na kempech trénuje pět týdnů a dostane se až na mistrovství světa… Prostě paráda.

Co se vám honilo hlavou, když jste na první zápas na šampionátu nebyl nominovaný?

Trenéři se mnou pravidelně komunikovali. Hned jasně řekli, že na první utkání chtějí jen jedenáct útočníků. Mezitím se ještě čekalo na Faksiče (Radek Faksa – pozn. red.), takže jsem zůstal trpělivý a v sobotu už mě zapsali na soupisku. Pak už jsem se připravoval na duel.

S bratrem Tomášem hrajete v lajně a obstaráváte i jedno oslabení. Berete to osobněji, rodinněji, když spolu bráníte?

Trenéři nás takhle dávali už na kempech v přípravných zápasech. Stejné dvojice zůstaly i tady na šampionátu, takže to bereme s hrdostí. Když s bráchou bráníme, nechceme dostat gól.

Vnímáte, že jste součástí týmu, který zatím šlape a může dojít daleko?

Jednoznačně. Toho jsme si s Tomem vědomi oba dva. Máme velkou šanci a pro medaili uděláme maximum.

V osmadvaceti letech jste na prvním šampionátu. Učíte se ještě v tomhle věku?

Podle mě jo. Před rokem jsem šel do Finska, což byla další moje zkušenost, kapitola, kdy jsem poznával něco nového. Teď jsem na mistrovství světa, což je zase další posun, na který jsem připravený. Každý hokejista se touží sem dostat.

Od nové sezony budete nastupovat za Chabarovsk v KHL. Jak se těšíte?

Samozřejmě moc. Brácha tam hraje čtvrtým rokem, takže doufám, že mi ze začátku pomůže s jazykem. Je to zase něco nového. Už nějakého dvacátého července tam máme odlétat.

Jak se zrodil přestup do Chabarovsku a hrál v tom bratr Tomáš roli?

Hned po sezoně, když jsme vypadli, volal nám agent, toho máme společného, že jsou dva kluby v Rusku, které o nás oba mají zájem, a jestli bychom na to přistoupili. S Tomášem jsme to probrali a shodli se, že zahrát si spolu Kontinentální hokejovou ligu není špatné. Navíc když to tam brácha zná. Oba jsme rádi, že nabídka přišla, a skočili jsme po ní.

Po finské lize míříte do KHL. Byl váš cíl se tam dostat?

Dá se to tak říct. Moje prvotní ambice byla taková, že jsem si chtěl nejdřív vyzkoušet právě finskou soutěž, protože vím, jak je náročná, a že hráče ještě posune na vyšší úroveň. Nyní jsem na ruskou ligu dobře nachystaný.

Jak hodnotíte anabázi ve Finsku?

Hlavně jsem trefil mladý tým Pelicans Lahti, ve kterém jsem byl v osmadvaceti asi třetí nejstarší. Létali kolem mě třiadvacetiletí či čtyřiadvacetiletí kluci. V sezoně se nám vedlo dobře, v základní části jsme skončili čtvrtí, ale v prvním kole play-off jsme narazili na IFK Helsinky, což je jeden ze tří nejlepších týmů tamější soutěže. Oproti nám měli zkušenější celek, což hrálo velkou roli. Ale i my jsme měli dobré vyhlídky, abychom se prosadili víc.

Takže vypadnutí ve čtvrtfinále berete jako zklamání?

Lehce jo, protože jsme měli dobře poskládaný tým, v sezoně nám to fungovalo. Navíc nás v lednu doplnil Juhamatti Aaltonen, což je pomalu finská legenda. S ním síla vzrostla, takže jsme vyhráli i sedm osm zápasů v řadě. Jenže play-off je něco jiného než základní část.

Sezonu si nicméně zdárně prodlužujete v reprezentaci.

Alespoň se mi to tak kompenzuje. Jsem za to rád. Před tím jsem dva roky s Kometou bojoval o titul, hráli jsme až pomalu do konce dubna. Teď jsem vděčný, že jsem dostal pozvánku a jsem na mistrovství světa.

V čem vás finská liga posunula nejvíc?

Zlepšil jsem si hlavně fyzičku, protože tréninky tam byly každý den náročné. Hodně jsme běhali, bruslili. Třeba jenom pětačtyřicet minut jsme dělali založení útoku, ale pořád v pohybu.

Dbá se tam víc na detaily?

Ano. Finové jsou totiž hodně komunikativní, všechno neustále probírají, tréninky i zápasy. Po utkání jsme měli třeba i tři mítinky a po dalším zase.

Ještě před třemi roky jste hostoval z Komety v Pardubicích. Nyní jste na mistrovství světa. Co říkáte na svůj progres?

Asi jsem tehdy potřeboval facku v životě. Libor Zábranský to věděl, proto mě tam poslal a dal mi tím pohlavek.

Berete to jako zlom ve své kariéře?

Spíš jako restart v životě, který mě nakopl. Zlom pro mě byl vyhraný titul s Kometou. To je velký zlom po dvaapadesáti letech.

Druhý titul s Kometou, přestup do Finska, zahrál jste si v reprezentaci s bratry, další posun do Ruska a nyní jste na mistrovství světa. Sezona snů?

Dá se to tak říct. Vyhrál jsem titul, povolali mě do nároďáku, podepsal jsem kontrakt v cizině, takže jo, je to tak. Musím říct, že nejvíc mi pomohla Kometa. Vím, že Brno mělo a pořád má ambice, jenže se mi naskytly možnosti odejít do zahraničí.

Sledoval jste tažení Komety v play-off?

Samozřejmě, i z Finska jsem koukal na pár zápasů, protože v Brně hrál můj mladší brácha (Radim Zohorna – pozn. red.), kterého pak vyměnili do Mladé Boleslavi. Nicméně jsem se pořád díval a hrozně jsem klukům fandil. V semifinále narazili na srovnatelně silný Liberec a bohužel vypadli.