Z finského Jyväskylä si na jih Moravy přivezl zlatou odměnu. Na chladném severu totiž vydoloval první klubovou trofej v kariéře.

Jaké to je, vracet se do Brna jako mistr ligy?

Je to můj první ligový titul za čtrnáct let v profi hokeji, takže určitě hezký úspěch. A návrat? Přijel jsem mezi své, to znamená, že sezona je u konce a člověk všechny hezké hokejové vzpomínky nechal ve Finsku.

Jsou tam oslavy titulu bouřlivé?

Nemám srovnání, jak se slaví v Česku, protože jsem zatím vesměs vyhrál kulový. Ale slaví se dost, Finové za to celkem umí vzít. Oslavy prokládají saunami, asi tak jak finská tradice velí. Je to taky individuální, někdo slaví čtrnáct dnů, někdo dva dny. Jyväskylä vyhrála druhý ligový titul v historii klubu, takže vedení i město měly důvody k radovánkám.

Jste známý tím, že emoce spíš dusíte v sobě. Museli vás hráči popohnat, abyste si zařval?

Já na to moc nejsu. Nejsem typ, který by se někde předváděl. Jsem v jádru mužstva, ale nikdy nejsem na titulních stránkách s otevřenou náručí a řvavým výrazem. Raději někde v ústraní.

Řádí Finové s trofejí podobně, jako to před dvěma lety předvedli pardubičtí hokejisti?

Nechci, aby to vyznělo blbě, ale když český pohár trochu upadne, je po něm. A ten finský? Hezky to okomentovala dcera, když jsem jí poslal fotku hned po finále. Řekla mi: Tati, to je takový malý pohárek na takové velké hnusné krabici… Když jejich pohár spadne, taky líp dopadne. (úsměv)

Dá se srovnat euforie finských fandů s brněnskými?

Já jsem tady nebyl. Jen jsem o ní slyšel. Zblázněné Brno do hokeje muselo být nádherné. Myslím, že se vymyká všemu, nejen co se týče Česka, ale Evropy. Ve Finsku se sport bere trochu jinak. Když přijde neúspěch, ohlasy nejsou tak negativní, v případě úspěchu nejsou zas tak euforicky pozitivní.

Také vás zdravili fanoušci?

Když jsme vyhráli titul při venkovním zápase, přijeli jsme večer k zimáku a čekalo tam asi patnáct set lidí. O čtyři dny později bylo oficiální zakončení sezony a sláva ve městě, kdy přišlo asi sedm osm tisíc lidí. Lidi si vychutnali úspěch. Ale že bych viděl nějaké miminko pokreslené v červenočerných barvách Jyväskylä? To se mi nestalo. (smích)

Zažil jste jednu z nejlepších sezon v kariéře?

Budu na ni vzpomínat rád. Bylo těžké z Komety odejít, ale pro svoji kariéru jsem udělal dobrý krok a musel jsem ho udělat. Samozřejmě nastaly momenty, kdy mi přišlo líto, že u toho v Brně nejsu. Vy-rostl jsem tu, díky tátovi na zimáku mám spoustu zážitků. Byl to můj dětský sen hrát za Kometu a prožít to, co se prožilo, ale bohužel kariéru mám jen jednu a já cítil, že potřebuju změnu. V Kometě moje výkonnost upadala a potřeboval jsem to zarazit. Na druhou stranu se těším, až tady zas na mě někdo hodí pivo jako loni (smích).

Kam jste je dostal?

Za krk. Teď už můžu říct, co se stalo. Byl to loňský zápas s Pardubicemi (49. kolo základní části – pozn. red.), kdy se ukázalo, že nepůjdeme do play off. Stál jsem na střídačce a dostal jsem plným kelímkem za krk. Vím, že to v Brně tak funguje, tak jsem si jen říkal: Dočkal jsem se.

Co vy na to?

Večer mi přišla textovka od kamarádky: Čau Peťo, kámoš se ti strašně omlouvá, on chtěl trefit trenéra. (smích) Vyprávěl jsem o tom klukům ve Finsku a ti z toho byli úplně hotoví. V Brně žije hokejem poslední dědeček s babičkou, ve Finsku je to jinak. Lidi jdou na zimák, když se vyhraje, jsou šťastní, vychutnají si úspěch. Ale když se nedaří, jdou domů k televizi a nehýbe to s jejich životem jak tady v Brně.

Říkal jste spoluhráčům něco víc o hokejové euforii v Brně?

Pouštěl jsem jim, jak to tady vypadá, jak lidi fandí. Je to tu úžasné, ale zároveň jsem jim vyprávěl o roce 1996, kdy na led přiletěl i odpadkový koš. To je Brno. Brňáci jsou vychovaní k hrdosti na své město a takhle se to v nich promítá.

A co na to Finové?

Zajímají se. Jednou jsem dokonce přišel na zimák a tam vidím fotku Divocha (Divíška – pozn. red.) i s jeho statistikami. Jdu se zeptat za klukama a oni na mě zírají: Kdo to je, on má strašně moc bodů v play off? Tak říkám: To je Divoch, no. (smích) Fini mají velký přehled, i díky tomu jsem se tam cítil dobře. Snažil jsem se vzít to jejich a oni se zase zajímali o to, co je mně vlastní.

Jak se vám líbí Finsko, co se týče života?

Základní pravidlo zní, že pokud je člověk spokojený hokejově, líbí se mu i ostatní věci. Byl jsem tam spokojený. Ve Finsku mně chyběly jen noviny a rohlíky.

Petr Hubáček s dcerou.

Zaskočil vás nějaký jejich zvyk?

Na nic takového jsem nepřišel. Člověka se dotýká hlavně hokejový život. Jeho pravidla, principy jsou stejné. Měl jsem štěstí v tom, že jsem narazil na dobré mužstvo. Strávil jsem tam pět měsíců a připadá mi, že jsem tam byl tři roky. Úspěch ještě všechno znásobí.

Nutili vás nosit zlatou medaili na krku?

Ne. Nevím, jestli to byl zvyk jen těch kluků, nebo to tam platí celkově. V pondělí jsme vyhráli titul, v sobotu jsem odjížděl a kluci do té doby, kamkoli šli, měli medaili na krku. Třeba i na nákup. Proč ne? Asi se to tam tak nosí. Možná si to chtěli připomínat.

A co vy?

Já ji nechal doma. Jsem zvyklý odsud, že kdybych tady šel s medailí do města dva dny po titulu, tak si o mně řeknou, co je to za blázna? (smích)

Dá se říct, že jste si našel ve Finsku hokejové přátele?

Celkově se říká, že vztahy v cizině nejsou až takové. Ale poznal jsem kluky, k nimž mám blízko. Napíšu si s nimi i teď. Hodně sledují fotbal, je tam pár fanoušků Manchesteru. Hned jak United prdli na City 0:1, tak jsme si po zápase psali.

Jaké jste v Jyväskylä našel mužstvo, když jste tam v zimě přišel?

Dobrej mančaft. Vyhráli tři roky po sobě základní část. Jednou získali titul, jednou skončili čtvrtí, jednou ve čtvrtfinále. Letos měli nepodařený začátek soutěže, ale pak se projevila kvalita. Postupem času šel mančaft nahoru. Patřil k pětici kandidátů na titul. Samozřejmě v dnešním sportu – budiž toho Kometa krásným důkazem – může vyhrát úplně kdokoli.

Bitvami play off jste ale prošli dost snadno. Ze čtrnácti zápasů jste prohráli jen dva… Čím si to vysvětlujete?

Kádr měl kvalitu. Charakterově se sešli výborní kluci, žádná superstar. Všichni kluci měli hokejovou kvalitu, ale přitom šlo o bojovníky. Hráli jeden za druhého. Trošku paralela s Kometou. Navíc jsme předváděli účelný hokej.

Petr HubáčekSeděl vám jejich styl?

Jo. Finskej hokej je sám o sobě daleko víc o bruslení než tady. A bruslení je moje nejcennější stránka. Jyväskylä sázela na maximální bruslení nahoru dolů, celoplošný presink. Neexistovalo bránění středního pásma nebo že budeme bránit a z brejku udeříme. Každá akce soupeře se okamžitě dobruslovala. Přesně to mám rád.

Asi to v klubu poznali, protože jste hrál v první formaci…

Cítil jsem, že moje výkonnost šla nahoru. Měl jsem lepší pozici u trenéra, patřil jsem mezi tři nejvytíženější útočníky, chodil jsem na přesilovky i oslabení. Hrával jsem v první pětce s bývalým reprezentačním centrem, ale druhému útoku s Jani Tuppurainenem, který jel na mistrovství světa, se však dařilo ještě víc.

Vy už jste v závěru play off nebyl zdravotně v pořádku. Co se vám stalo s kolenem?

Začalo mě pobolívat na konci základní části a bolest se zvětšovala. Ve finále už mě limitovalo i na ledě. Podvědomě jsem se vyhýbal nějakým brzdám. Každý Brňák ví, jak bylo náročný play off tady a jak byli kluci zbití a zranění. Co se týče nároďáku, jsem typ kluka, který tam hraje kvůli bruslení a bojovnosti. Na takovou top úroveň musím být stoprocentně psychicky, fyzicky a zdravotně nachystaný. Jak nejsu, nemám tam co dělat.

Mrzí vás neúčast hodně?

Ne. Beru to jako fakt. Povedl se krásný úspěch a sezona ve Finsku má za následek, že nejsem k dispozici pro boj o nominaci na šampionát. Je to něco za něco. Těším se, že se na mistrovství budu koukat v televizi.

Mohou Češi na světovém šampionátu znovu dosáhnout na medaili?

Útok je supr, obrana vypadá zdánlivě hůř, ale ti kluci mají hodně odehráno, mají za sebou dost šampionátů. Jsou ve svých klubech na důležitých pozicích, gólman je taky dobrý. Stejně to vypadá tak, že se ve čtvrtfinále půjde na Rusko nebo na Švédsko a pak se uvidí.

Jste kamarád s gólmanem Jakubem Štěpánkem, byli jste teď v kontaktu?

Jo, poslal jsem mu textovku, že je pěkný bordel, když se dělá z nároďáku rodinný podnik.

Jak to myslíte?

Kuba chodí se sestrou třetího gólmana Mrázka. Klasický hec. Nepřejte si vědět, co mi odepsal. Deset slov, osm z toho sprostých. (smích)

Za poslední tři roky jste odehrál 270 zápasů. Těšíte se taky na odpočinek?

Jo. Všechno má svoje pro a proti. Pak si i dobře potrénuju, protože jsem tři roky neměl kvalitní letní přípravu. Jsou pasáže sezony, kdy to člověk na sobě pocítí. Nároďák je hezká věc, letos se obejde beze mě. To je hokejový život.

A jaký teď byl bez menšího zájmu novinářů?

Hoši, noviny jsem si tam nekupoval, protože finsky neumím. Nula nula nic. Kolik jsem dělal rozhovorů? Čtyři pět za celou dobu. V angličtině. Omelete vždycky to stejné, a je to. Připadal jsem si tam podobně, jako když jsem hrál ve Vítkovicích. V Brně jsem vyrůstal a asi to můžu říct: lidi mě měli raději než ostatní kluky, mediální zájem byl daleko vyšší. Já mám raději cestu vítkovicko-jyväskylskou, být důležitou složkou kádru, ale jeden z mnoha.

Už víte, jestli budete ve Finsku pokračovat?

Rád bych pokračoval, i oni mají zájem.

A vrátíte se někdy do Komety?

Nevím, co přinese budoucnost. Můžu se vrátit za rok, můžu hrát pět let v zahraničí. Jsou dvě hlediska, podle nichž se budu rozhodovat. Za prvé křivka výkonnosti – podle ní usoudím, co je pro moji kariéru nejvhodnější – a samozřejmě rodina. Záleží, jaké to bude pro děcka v zahraničí.

Ptal jste se dcery Adélky, jestli by se jí do Finska chtělo?

Manželce je to úplně jedno a s dětmi jsem je tam měl dvakrát. Adélka tam v místním klubu chodila na krasobruslení a byla nadšená. Je typ, který má rád nové věci, je to pro ni dobrodružství.

Jak se teď budete připravovat na novou sezonu?

Zavolám Hance Bubníkové (kondiční trenérka Komety – pozn. red.), ať mi něco nachystá, několikatýdenní blok hrubé přípravy. Když jsem hrával v Americe, taky jsem trénoval sám. Má to i výhody. Můžete si uzpůsobit čas. Mám dvě děcka, byl jsem dlouho pryč. V momentě, kdy je dcera ve škole, potrénuju. Odpoledne zbude čas na rodinu.

Nebude vám chybět třeba tenis nebo jiné hry?

Složka her je i v Česku daleko nižší, než když jsem před čtrnácti lety začínal ve Vítkovicích. Na fotbálek si zajdu na Srbskou.

Jdete i v neděli?

Půjdu, těším se na to. Ve Finsku začínala liga před čtrnácti dny, takže jsem tam bohužel nechytil ani jeden zápas. V pondělí se půjdu mrknout ještě na futsal na Tango.

Jarní Zbrojovka vás potěšila?

Mám rád celé sportovní Brno, sledoval jsem Kometu i Zbrojovku. Jsem rád, že se jim daří, protože vím moc dobře, jak je to příjemné.

Přemýšlel jste, že už třeba příští sezonu na fotbal zase zajdete na Spartu, i když se to po podzimu zdálo nemožné?

Na Spartu jdu v neděli (smích). Tabulku samozřejmě znám, bylo by fajn, pokud se návrat povede.

V Brně se odreagujete u fotbalu, jak si třeba vyčistíte hlavu ve Finsku?

V kabině valí Premier League, až jsem koukal, jaký tam mají kluci přehled. Možná je to téma číslo jedna. Divil jsem se, jaký měli přehled i o hokejových soutěžích, o Kometě. Všechny hráče samozřejmě neznají. Hlavu si moc nečistím. Z internetu jsem akorát postahoval filmy, na které jsem přišel. Už jsem viděl všechny seriály, takže příští rok pojedu asi druhé kolo.

Poslední dobou se z vás taky stal sběratel medailí. Kde se to tak vzalo?

Netuším. Člověk hraje hokej, stojí ho to spoustu úsilí a námahy, občas si vytrhá nohy ze zadku a nemá za to nic. Teď mám aspoň co dávat do šuplíčku. Ještě tam mám místo.

Prohlíží si medaile i Adélka?

Loni si v pokojíčku hrála na krasobruslařské závody. Donesla si tři židličky od nejmenší do největší, vzala si medaile a sama si je předávala.

Z mistrovství máte všechny tři, takže měla výhodu…

Jasně, mohla si to hezky rozdělit. Malá je hlavně ráda, že jsem doma. Volal jsem jí z kabiny po vítězném finále a její první otázka byla, kdy přiletím. Takže je ráda, že má tátu doma.