Zakladatel Dukly se na první stříbro „jen díval“

Kepákovy začátky se vážou ke Královu Poli a hřišti za Kadetkou. „První krůčky jsme dělali s bratrem Milanem právě tam. Hráli jsme hokej i fotbal. Na zimní stadion jsme se přesunuli až v roce 1947. Třikrát jsme vyhráli dorostenecké mistrovství republiky,“ chlubí se úspěchy z počátku své kariéry nyní čtyřiasedmdesátiletý někdejší hokejista.

V polovině padesátých let jej potkala tradiční povinnost každého mladého muže: dvouletá vojenská služba. Protože v té době se už o Kepákově hokejovém talentu dobře vědělo, zájem o něj rostl. A nejen o něj. Bratr Milan už oblékal dres RH Bratislava. „Rukoval jsem v roce 1956. Jenomže se právě rušily vojenské sportovní kluby jako Ústřední družstvo armády nebo Tankista. Nakonec jsme hrávali pod hlavičkou Dukly Olomouc českou skupiny druhé ligy. Přitom jsme bydleli v Praze a trénovali na Kladně,“ hlásí Kepák o podivném hokejovém celku. Ten byl však příznačný pro změny ve sportu v padesátých letech.

Celek nakonec zůstal u později slavného jména Dukla, jen se přesunul na Vysočinu. „V Praze nebylo kde hrát a v Jihlavě zrovna otevřeli nový zimní stadion. Jsem jeden ze zakladatelů,“ pyšní se Kepák.

V dresu pozdějšího dvanáctinásobného ligového šampiona vydržel čtyři sezony. „Přitom v nejvyšší soutěži tehdy hrávalo i Královo Pole. Já však ještě zůstal v Jihlavě. Počátky byly těžké, ale pak jsme stoupali výš. Když jsem odcházel, uhráli jsme čtvrté místo,“ připomíná pozdější slavná léta vojenského klubu.

Ten si vyšlápl i na sběratele titulů z Brna. Po jednom úspěšném zápase přišel za Kepákem jeho kamarád a obránce Rudé hvězdy Rudolf Potsch. „Hlásil mi, že trenér Bouzek má zájem, abych se vrátil do Brna. Armáda mě samozřejmě nechtěla pustit, trochu se o mě s Brnem handrkovala,“ vzpomíná autor 197 ligových branek.

Legendární lajna

Na většinu z nich dosáhl právě v desetileté brněnské éře. Na sbírání bodů si s sebou na led vodil nejpovolanější specialisty té doby. Na křídlech Kepákovy formace se prakticky celou dobu jeho kariéry v Kometě proháněli František Ševčík s Jaroslavem Jiříkem. „Já měl nahrávky a góly docela vyrovnané. Nejlepší střelec byl jasně Jarda Jiřík. Za ty roky, co jsme spolu nastupovali, jsme o sobě věděli skoro poslepu,“ usmívá se.

Se stejnými legendami nastupoval také v reprezentaci, ovšem tam postupně přepouštěl místo dalšímu slavnému hráči československé historie Jozefu Golonkovi. Tak tomu bylo třeba při mistrovství světa v Tampere v roce 1965, ze kterého si Kepák přivezl stříbrnou medaili. „Střídali jsme se v tomto útoku a on ještě nastupoval v jiném. Odehrál jsem toho ovšem dost. Tehdy byli vynikající Rusové, ale vysoko jsme porazili Kanadu i USA,“ vybavuje si hokejista, který si užil atmosféru 25 reprezentačních duelů.

Do národního týmu nakoukl ještě coby hráč Jihlavy. Už v roce 1961 se dokonce podíval na mistrovství světa do Švýcarska. Opravdu jen podíval. Společně s brankářem Nadrchalem a obráncem Bünterem mu připadla role náhradníka. „Mužstvu se dařilo, nebyl důvod do něj zasahovat. Porazilo dokonce i Sovětský svaz. Já jsem byl se svojí pozicí srovnaný,“ tvrdí. Na šampionátu v Lausanne a v Ženevě se radoval ze své první mezinárodní medaile.

V roce 1961 se vrátil do Brna, kde byl spoluhráčem také slavného Vlastimila Bubníka.Zdroj: null

Světová stříbra drží dvě, zato domácích titulů má celkem pět. Poslední z nich přišel v roce 1966. „Je pravda, že jsme ligu vyhrávali skoro ze setrvačnosti. Pak skončili velcí hráči jako Bubník, Bartoň, Danda, ale pořád jsme hráli na špici,“ potvrzuje Kepák. Než odešel na roční „vejminek“ do tehdejšího Gottwaldova, s Rudou hvězdou získal ještě tři stříbra a dva bronzy.

Ligovu kariéru si pak prodloužil o jedinou sezonu. S nováčkem nejvyšší soutěže vzápětí sestoupil. „Přitom já jsem měl sezonu dobrou. Na křídlech jsem měl mladé kluky. Do druhé ligy jsem se už vracet nechtěl, tak jsem skončil,“ povídá o závěru své kariéry. Ta v nejvyšší soutěži trvala plných sedmnáct sezon.

Změna profese

Jenomže bez hokeje se nedokázal obejít. Dokonce dalších dvacet let. Kepák vystřídal několik trenérských štací. Převážnou většinu této doby strávil na jihu Moravy. Začal ale na Hané. „Kamarád František Vaněk končil v Olomouci a mířil do zahraničí. Mě pak doporučil na místo trenéra,“ zavzpomínal na svoji trenérskou premiéru.

Potom se mihl ve Zlíně a Třebíči, dvakrát se na krátkou chvíli objevil coby hlavní kouč brněnského Zetoru. Většinu času strávil u jeho mládeže. „Neměl jsem žádné slavné trenérské období. Většinou jsem vedl mančafty ve druhé lize,“ mává Kepák rukou nad kariérou kouče.

S hokejem se jako jeho aktivní účastník rozloučil v roce 1993, kdy mu bylo čtyřiapadesát let. Po třech sezonách na lavičce Hodonína. „Byli jsme pořád na špici. Za mojí éry tam nebyl žádný problém. Pak už mě ale přestalo bavit každý den dojíždět. Vždyť rodinu jsem s sebou měl jen na dva roky v Gottwaldově,“ kroutí hlavou nad stinnou stránkou hokejového života.

Nacestoval se i po Evropě. Výlety reprezentace nebo Rudé hvězdy se ovšem rekreačním zájezdům nepodobaly. „Vždycky jsme se těšili, ale hlavně na hokej. Pokaždé nás čekali kvalitní soupeři, žádná dovolená to pro nás nebyla,“ říká.

Od svého milovaného sportu se samozřejmě neodvrátil. Pravidelně chodí na extraligové zápasy Komety. A jednou za měsíc se schází v Kometa Pubu s někdejšími spoluhráči. „Chodí nás asi tak osm až deset. Za naší aktivní kariéry to bývalo jiné. Byli jsme spolu každý den, takže jsme se mimo led moc nescházeli,“ směje se hráč, který na ledě proslul také svojí tvrdostí.

„Jako trenér jsem ale nebyl žádný zastánce pevné ruky. Pokaždé jsem se svým svěřencům snažil hlavně porozumět,“ dodává Kepák.