Bolek Polívka na scénu! Představení začíná

DORA VICENÍKOVÁ

Boleslav Polívka, rodák z Vizovic, jehož inscenace s úspěchem objely svět, započal svou divadelní kariéru na brněnské JAMU. Studium činoherního herectví završil v roce 1971 rolí ve Smočkově hře, k níž se později ještě několikrát vrátil, Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho.

Polívkova studia popisuje jeho spolužák Miroslav Donutil: „Když jsem v roce 1969 přišel na JAMU, byl Bolek ve třetím ročníku. Už tenkrát jsem si všiml, že z ročníku čněl nejen výškou, ale i nápady. I když všichni v představení byli dobří, on měl vždy něco navíc a nebylo možné si ho nezapamatovat.“

Počátky Bolka Polívky se pojí s tehdy ještě amatérským Divadlem Husa na provázku, jež od 15. března 1968 příležitostně hrálo v prvním patře brněnského Domu umění. V roce 1972 se Polívka stal vedle Gabriely Wilhelmové, Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka a Jiřího Pechy členem souboru již profesionálního divadla. Herectví brzy doplnila práce režisérská, činoherní tvorbu zase pantomima. Polívkovo hraní popisuje jeho herecká partnerka Dagmar Bláhová: „Vždycky se bál přímého kontaktu a emocionálního sblížení s postavou. On tou postavou nikdy nebyl, vytvářel ji sám ze sebe a byl vždy nad ní. Dělal si z ní prdel a předváděl ji tak lidem.“

V červnu 1971 uvedl svou první autorskou pantomimu Příběhy z rodných hor a o dva roky později slavnou celovečerní klauniádu Am a Ea, analogii biblického příběhu o vyhnání z ráje, jež hrál spolu s Dagmar Bláhovou. Následovala úspěšná scénická báseň Pépe o přátelství klauna a malého Josefa, ve které hrál spolu s osmiletým Radkem Balašem. V inscenaci za smíchem a hravostí prosvítal hlubší podtext, jeden ze základních rysů Polívkovy tvorby.

Pýcha a úslužnost

V té době se Provázek rozkračuje do mnoha stran a stylů. Představení v Domě umění jsou vyprodána a objevují se první pozvání do zahraničí. Na festivalu experimentálního divadla ve francouzském Nancy triumfovala Commedia dell'arte v režii Petera Scherhaufera a Polívkovy inscenace Am a Ea a Pépe. Přišla řada pozvání do zahraničí, ale totalitní orgány nepovolily víc jak jednu cestu za rok.

Na hostování ve světě vzpomíná herec Pavel Zatloukal: „Když jsme začali jezdit s Commedií dell'arte, získalo divadlo obrovskou slávu. Ale najednou z toho Bolek začal čnít, najednou jako kdyby zvali jen jeho… Samozřejmě zvali celé divadlo, ale spousta zájezdů se konala opravdu jenom kvůli němu.“ V září 1975 uvedl Polívka klauniádu Pezza versus Čorba, jež vychází z modelové situace boje dvou klaunů a jejich rodin o ovládnutí manéže. V září 1977 se odehrála premiéra Trosečníka, variace na Trosečníky v manéži J. Mahena, k němuž se Provázek hlásil nejenom pojmenováním divadla.

K dialogizované verzi pohybového divadla dospěl Boleslav Polívka inscenací Poslední leč (1981), která líčí návštěvu doktora Zvonka Burkeho u starého revírníka z Pohádky máje V. Mrštíka. Dialog starých mužů v podání Polívky a Jiřího Pechy doplňovaný pantomimickými čísly a zcizujícími komentáři vyvolával bouřlivý smích a do roka se dočkal i filmové verze.

V březnu 1983 vzniklo další autorské představení Šašek a královna, v němž se poprvé představila Chantal Poullainová. Dramatičnost příběhu vyvěrá z lavírování mezi mocí a manipulací, mezi úslužností a pýchou, mezi oddaností a krutostí. Úspěch dokládá i filmové zpracování Věrou Chytilovou, které tehdy vidělo přes půl milionu lidí.

Nejsem tvůj pes

V únoru 1988 měl premiéru Polívkův text napsaný pro Jiřího Pechu Nejsem svůj pes a své režijní působení v Huse na provázku uzavřel inscenací Mickey Mouse, Don Quijote a ti druzí v roce 1990. V roce 1995, jak píše Petr Oslzlý, „je ukončen v posledních třech letech již jen symbolický pracovní úvazek Boleslava Polívky, jenž byl hercem a poté i režisérem bez přerušení šestadvacet let.“

Vlastní divadlo zakládá Polívka v roce 1993. Repertoár tvoří inscenace přenesené z Divadla (Husa) na provázku, které doplní i pár nových kusů. I když přišly další role a hostování v jiných divadlech, autorská tvorba – vyjma rozporuplně přijímané inscenace Pro dámu na balkóně (1999) – umlká. Divadlo Bolka Polívky na Jakubském náměstí obnovilo divadelní prostor budovy, v níž se v minulosti vystřídaly soubory Divadla bratří Mrštíků a Večerního Brna. Principál Polívka k tomu říká: „Být majitelem divadla není jednoduché. Než se zprovozuschopnilo, sebralo mi spoustu energie. Rekonstruovali jsme střechu, vodovod, záchody, elektřinu, spolu s Petrem Bílkem jsme tomu věnovali tolik úsilí, že jsem si z toho odnesl tiky: Neprší? Neteče do divadla voda? Je utěsněný kohoutek? Hraju na představení a najednou se přistihnu, jak poslouchám, jestli někde neteče voda!“

V novém divadle Polívka hrál stejná představení s týmiž herci, jen pod jinou střechou. Jeho divadelní umění však není vázáno na prostor, jeho herectví je inspirováno klauniádou, groteskou, commedií dell'arte a potřebuje „pouze“ diváka. Poetická křehkost jeho klauniád byla vždy tvrzena autorským odstupem, zcizovacími prostředky a (sebe)ironií.

Arnošt Goldflam k jeho herectví dodává: „Dodnes jsem fascinován jeho schopností reagovat, rozvíjet téma, improvizovat a hrát si. Má obrovský smysl pro humor. Když mám příležitost s ním hrát, cítím vznět, který mi nabízí možnost pokusit se o flek tak jako při kartách. A Bolek pak re-flek a tak dále, až k pointě. Ale ta bývá většinou jeho.“

Autorka je dramaturgyně Národního divadla Brno.