„Původní filmová postava je za zenitem. Paradoxně chceme jeho návrat jako druh jistoty, a přitom víme, že už to není možné,“ říká jednačtyřicetiletý publicista.

Rodák ze Znojma kromě pravidelných ostrých recenzí na svém webu Ještě větší kritik, než jsme doufali dokončuje knihu k tématu MeToo a filmového průmyslu.

Ve videorecenzi pro Aktuálně.cz jste uvedl, že v novém snímku Bond nepřestává být Bondem. Je podle vás stále správný sadista a psychopat, který kope za dobrou věc, ale je dospělejší. Udává značka Bond směr, nebo se stále víc podřizuje společenským změnám ve světě?
Nejsem si jistý, jestli Bond někdy udával směr. Spíš vždycky stál trošku nad nebo mimo ostatní trendy. A mnohdy se naopak inspiroval. První bondovky připomínají spíš filmy od Alfreda Hitchcocka jako Na sever severozápadní linkou. Když byly v 70. letech populární Hvězdné války, dostal se Bond ve snímku Moonraker do vesmíru a střílelo se v něm lasery. Jean-Paul Belmondo si jel své dobrodružné filmy v Evropě zcela paralelně s bondovkami a protnul se s tímto žánrem jen v parodii Muž z Acapulca. V Česku jsme v tom byli rychlejší s filmem Konec agenta W4C, kde špión ale nebyl hlavní, ani úplně kladnou postavou. Bond začal mít naopak velké problémy v 80. letech, když nastoupily filmy typu Terminátora a Ramba – vedle nich najednou působil obstarožně, fyzicky slabě a málo akčně. V 90. letech přišla s představitelem Piercem Brosnanem éra recyklace námětů a motivů, ale úplně se vytratila originalita, a na přelomu století bondovky dokonale znemožnila parodie Austin Powers.

Co přinesla nová éra s hercem Danielem Craigem?
Nový Bond s Craigem musel čerpat spíš z jiných špionážních filmů jako Bourneova identita nebo Mission Impossible. Řekněme si na rovinu, že Bond je postavou mírně brakových románů, které v sobě mají především pohled 50. let – studené války a potřeby Britského impéria předvést poválečný hospodářský vzestup. Proto je Bond tolik svázaný s luxusem a moderní technikou. Politicky přestal Bond dávat smysl v 90. letech, kdy padla železná opona, v éře kyberzločinců pak nedává smysl celkově. Nemůže už být tím starým Bondem.

Jak chápete proměnu postavy z kdysi ležérního zabijáka zločinců a dobyvatele ženských srdcí v uzlíček emocí, jak zaznělo v jiné české recenzi?
Upřímně moc nechápu, kde se vzala ta představa o uzlíčku emocí. V Není čas zemřít je Bond úplně stejně chladnokrevný jako kdykoli předtím. Okamžitě se rozhoduje, má dokonalé reflexy, maximální nelítostnost při zabíjení a mrzačení lidí i likvidaci majetku. V Craigově podání je zabijáčtější než byl Pierce Brosnan, Roger Moore i Sean Connery. Jediný, kdo se mu rovná, je Timothy Dalton, ale i oproti němu je výrazně atletičtější a má bleskovou orientaci v prostoru. Pije na kuráž i proto, že ho to baví. Když je na odpočinku, tak se možná nudí, ale nestrádá a dál se udržuje v kondici. Když se zdánlivě plazí před padouchem, jde jenom o to, že hledá pozici, z níž může nejlépe zaútočit.

A ty velmi osobní citové momenty?
Ano, dovolí si vyznat lásku, ale to už tu bylo v Tajné službě jejího Veličenstva i Casinu Royale. Důvod, proč se Bond lehce mění, spočívá v jednoduché věci. S Danielem Craigem na sebe poprvé příběhy navazují, a tudíž tu nutně musí být vývoj. Nejde o oddělené mise, ale různá stádia „bondovsví“ – zaučování, plné nasazení, ztráta „matky“ (M), odchod ze služby a nyní i odchod úplný. Emoce nejsou tolik v samotném Bondovi, ale v našem vztahu k němu.

Nenastal pro Bonda čas zemřít?
Všichni víme, že přesluhuje, že už je jako původní filmová postava za zenitem. Už od konce 70. let to je hra, kdy jen přivíráme oči nad vší tou přehnaností, a Craigovi a produkčnímu týmu okolo se z Bonda podařilo učinit aspoň trochu uvěřitelnou figuru. Paradoxně chceme jeho návrat jako druh jistoty, a přitom víme, že už to není možné. Poslední díl se s tím vyrovnává velmi důstojně. Po něm musí přijít velký restart.

Podle samotného Craiga je Bond sexista. Přijde mi, že jeho postavu obklopují stále silnější ženy. Může to být jakási kompenzace tvůrců?
Ve starších filmech určitě sexistou je. Ženy jsou pro něj podřadné bytosti, nástroj ukojení, a to si bere i bez souhlasu. Samy o sobě jeho šarm a promiskuita jinak nejsou problém. Jestliže ženy podléhají dobrovolně a z obdivu k němu, je to něco jiného, než když je donutí. Silnější ženy se objevují už v Brosnanově éře, kdy ho mezi stehna škrtila padoušská Xenia Onatop nebo po jeho boku stála akčně schopnější čínská agentka Wai Lin v podání Michelle Yeoh, s níž pak neměl pořádně sex. Craigův Bond v posledním díle jenom naznačí, že by možná někdy příště mohl mít něco s kubánskou agentkou Palomou, jíž potká na pár minut, ale nestane se to. Sexuálním objektem při svlékání je spíš on. Jeho mužnosti nijak neubírá, když malé dívence ve chvíli klidu udělá palačinky. Přitom je u něj vše v souladu s tím, že se cítí obecně jako ochránce slabších a záchrance světa.

Hodně bouřlivě se dlouho před premiérou mluvilo o nové agentce 007…
Novou kolegyni s kódovým označením 007 se Bond musí naučit brát vážně, stejně jako ona jeho, je to postupné budování vzájemného respektu mezi starou a novou érou. Je zjevné, že producentka Barbara Broccoli myslí na to, aby film bavil nejen pány v letech, ale i mladší kluky a zároveň ženy všeho věku. Na Bondově těle jsou vidět jizvy, přiznává se mu určité stáří, ale s ním i jiný typ zodpovědnosti, než jenom zachránit svět a sklátit nejbližší hezkou ženu.

Odraz dynamiky současného světa

Filmová série má téměř šedesát let, jak se za tu dobu vyvíjelo postavení žen a bondgirl?
Nejde asi udělat ani stručný průlet tolika postavami. Rozhodně už v 70. letech tu hrála vysoká svalnatá černoška s maskulinními rysy, Grace Jones. Takže Lashana Lynch nyní není absolutní novinkou. Spíš mi přijde jako hlavní zlom, že dříve se počítalo s tím, že pro modelového mužského diváka je celý příběh jakousi odměnou: Bond má nejlepší obleky, hodinky, auta, bydlí v nejlepších hotelích, má přísun sexu, nemusí se vázat, i při soubojích mu nejvíce pomáhají technické hračky. Jako by ani nemusel vyvíjet zvláštní úsilí. Vše mu až doslova padá do klína. Craigův Bond odráží dynamiku současného světa – má se líbit různorodějšímu publiku a zároveň všechny jistoty se neustále zpochybňují, nic není pevné, svět se řítí obrovskou rychlostí a je těžké komukoli věřit. Už nevítězí východ nad západem, racionalita nad šílenstvím. A divačky, co chodí na Bonda, už říkají svým protějškům symbolicky – dobře, půjdu na to s tebou, ale chci vidět, že mě jako ženě ten film projeví respekt a umožní mi podílet se na akci, abych do ní byla vtažená. Rozhodně mi za největší zlom přišlo, když Bondova šéfová byla M, kterou chápal symbolicky jako matku a ztělesnění vlasti, matčiny. Jako sirotek z ulice byl ochotný bojovat za svou zem bez zaváhání a s ochotou zemřít.

Před pár lety jste získal ocenění Genderman roku, za to, že se dlouhodobě snažíte o demytizaci feminismu. Co vás přimělo k tomu zaměřit se na toto téma?
Vyplynulo to úplně přirozeně z toho, že když popisujete vztahy postav ve filmech, pěstujete si empatii. Velká část filmů už od počátků dějin kinematografie je o tom, že ženy nemají svůj hlas ve společnosti, že něco nemůžou říkat a dělat, nebo jsou ostouzeny za to, že žijí jinak než ostatní. Naučil jsem se všímat si, kdy ženské postavy mají nitro a kdy jsou jen ozdobou a nevylučuje se najít případy, kdy se krása snoubí s oduševnělostí, nebo si zamilujete ženskou postavu, i když není krásná.

Jak vás ovlivnilo hnutí MeToo?
Rok 2016, kdy hnutí propuklo v Hollywoodu, byl jistým zlomem. Nutilo mě to najednou psát o povaze celého filmového průmyslu. Překvapilo, jak špatně o tom zpravovala většina zdejších médií. V hlavě lidí se uhnízdila představa, že si především stárnoucí herečky po třiceti letech vzpomínají, že jim někdo sáhnul na koleno a ony to dnes považují za zneužívání. Tato zkratka je zavádějící, reálné stovky případů vypadaly úplně jinak. Momentálně na to téma dokončuji knihu, hodně lidí asi bude překvapeno, co se skutečně dělo. Ale bude to hodně nepříjemné čtení, první čtenáři a čtenářky mi pokaždé říkali, že se jim u mnoha pasáží chtělo zvracet. Přitom jsou to jenom nepřibarvované popisy toho, co běžně zaznělo u soudů. Co se týče té demytizace feminismu, neumím to shrnout do jednoduché odpovědi, ale taky to bude součástí stejné knihy, co vyjde v únoru příštího roku.

Ve filmech a seriálech se stále více řeší otázky nejen feminismu, rasismu, ale také menšin. Pohledem dnešníma očima by patrně neprošly mnohé klasické snímky z minulosti. Je možné, že začíná doba nových zákazů či autocenzury?
Neexistuje doba bez zákazů a sebecenzury, vždy existovala tabu nebo nenatočitelné náměty. Opravdu nevím, jestli by kdokoli, kdo trochu zná dějiny kinematografie, mohl o nějakém období hovořit jako o zlaté době, kdy se mohlo všechno. Filmy jsou časové kapsle, obsahují v sobě zakonzervovanou dobu a důležité je mít otevřenou mysl a dívat se na všechno v takovém kontextu, kdy má dílo ten nejlepší možný význam, případně má v sobě co nejvíce významů. Takže ano, klidně se na staré filmy dívat revidujícím pohledem, ale není třeba je zavrhovat. Na druhou stranu, nevím ani, že by někdo dnes nějaké filmy vyloženě zakazoval. I takzvaně kontroverzní filmy si můžete koupit na libovolném disku a na streamovacích službách typu Netflixu či HBO před nimi máte pouze nějaké upozornění, nebo připojený dobový dokument. Ty opravdu odporné rasistické, nacistické nebo bolševické filmy jsou dnes ale jen ve filmových archivech přístupné pouze pro odborníky a nikomu nechybí.

České romantické komedie? Vymizí

V Česku je trendem natáčení romantických komedií. Od těch s takzvanými poprcávači až po lidové řachandy. Proč tomu tak podle vás je?
Většinou jsou relativně levné, slavné tváře snadněji lákají do kina a náměty, v nichž se obvykle pohybují postavy několika generací, oslovují vícegenerační publikum. Ale myslím si, že se ten model postupně přejí. Je tady s námi druhou dekádu a do konce této dekády vymizí. Marie Poledňáková a Zdeněk Troška už odešli na odpočinek, a ostatní to přestane bavit točit, notabene doroste nová generace, kterou to nebude zajímat.

Tyto filmy většinou bez oslavných ód proplují kiny a domácnostmi. Kam se však poděly české komedie, které díky nesmrtelným scénám a hláškám dostávají označení kultovní?
Nikam se nepoděly, umřely, abych parafrázoval Cimrmany. Šlo je natáčet v systému státního filmu, který plánoval, co bude dělat, dopředu na několik let. Není to, kupodivu, ani tak socialistické jako hollywoodské. Dnes zmizelo velké zázemí Barrandova a na psaní dobrých komedií nejsou čas ani prostředky. Neříkám, že to není možné vůbec, jen ale pak humor bude menšinový a drsnější, jako třeba letos u filmu Shoky a Morthy: Poslední akce. Je to druh oraženého humoru, ovlivněného hodně youtuberskou scénou a béčkovými horory.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější filmy?
Z českých asi Pytlákova schovanka, Limonádový Joe, Pane, vy jste vdova! a Kouř. Viděl jsem je mockrát a pořád je v nich co objevovat nejen za různé skryté vtípky, ale i vychutnával si, jakým způsobem herci podávají své repliky. Jinak, opakované sledování snesou dobře filmy, u nichž nepotřebuju moc přemýšlet a emočně se vyčerpávat. Takže zábavné věci jako Indiana Jones, Krotitelé duchů, Terminátor 2, The Rocky Horror Picture Show nebo různé kung-fu filmy s Jackie Chanem. Mám rád sci-fi jako Stalker, Blade Runner, Akira, Tetsuo nebo Matrix. Díky dceři se dívám na japonské animované filmy Princezna Mononoke a Cesta do fantazie. Obecně ale nejsem divák, který se dívá na filmy moc často opakovaně, spíš hledám nové věci. Když se mi líbí, podívám se na ně v rychlém sledu dvakrát nebo třikrát a pak už ne. V poslední době jsem si dal návrat s filmy Věry Chytilové, abych mohl udělat doslov ke knížce o ní. Některé tituly jsem neviděl patnáct dvacet let. Příliš nezestárly, spíš dozrály.

Co vás vedlo k tomu stát se filmovým publicistou a kritikem, byl nějaký okamžik, kdy jste se nadchl pro film?
Asi, když mi můj učitel na vysoké škole, Jaromír Blažejovský, dlouholetý redaktor Rovnosti, řekl, že bych měl zkusit psát a rovnou mě nahlásil do deníku na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Nadchl jsem se rok předtím u jeho přednášek v přípravném jarním kurzu na filmovou vědu v Brně. Jinak těžko říct, psal jsem už předtím takový soukromý fanouškovský magazín distribuovaný na disketách, ale moje hlavní téma byly počítačové hry. Prvotní impuls k porovnávání jsem zažil u Nekonečného příběhu v 80. letech jako dítě. Viděl jsem ten film nejdřív v kině a pak jsem si z malé venkovské knihovny půjčil knihu. Připadalo mi, že je stvořená jenom pro mě, navíc se dost lišila od filmu a byla o tom, že právě čtenář tvoří svět, o němž čte. Tím, jak polyká slova, se v jeho hlavě líhnou obrazy a začne existovat cosi nového. V druhé části knihy se navíc čtenář stává hrdinou a svým chováním či jenom naladěním mysli má potenciál vlastní výtvor zničit. To byl bral jako iniciační zážitek.

Lehce rozpolcený

Může si vůbec kritik v klidu užít sledování filmu, nebo vám hned od začátku v hlavě najíždějí nejrůznější teorie, interpretace, hodnocení?
Ono se to vůbec nevylučuje, spíš naopak posiluje. Jediné, co člověk nesmí dělat, že nemá hned hodnotit a vytvářet si v hlavě věty. Na projekcích si ani nepíšu žádné poznámky. Prožívám filmy úplně normálně, snadno se dojmu, lekám a podobně. Jinak, u všech diváků platí, že čím více filmů viděli a mají větší životní zkušenosti, tím více v nich filmy rozehrávají emocí a myšlenek. Před filmem je běžné provádět lehkou mentální hygienu, vyčistit si hlavu a připravit se na plné soustředění. Psané recenze by pak čtenáře měly podnítit, aby si u filmů všimnuli něčeho zajímavého, co je osvítí a zážitek jim to obohatí, ať už se jim film líbí, nebo ne, nebo souhlasí či nesouhlasí s vyzněním recenze.

Pocházíte ze Znojma, studoval jste v Brně, udržujete dál vazby k jižní Moravě?
V Brně mám dceru, za níž dojíždím, u Znojma bydlí můj táta, kterého navštěvuji, občas dojedu na nějaký třídní sraz nebo akci, kde jsem pozvaný přednášet. Nedokážu u sebe moc přesně rozlišit kulturní identitu, cítím se lehce rozpolcený. V Praze, kde bydlím skoro dvacet let a v zásadě se cítím doma, se potkávám s hodně lidmi, kteří opravdu moc netuší, jak vypadá život jinde, zatímco já na svoje kořeny nezapomínám. Mám zkušenost z vesnice, maloměsta, krajského města i hlavního města a snažím se vidět rozdíly mezi lidmi, kteří tam žijí. Nejvíce se o Brnu dozvídám díky youtubovému kanálu sociologa Stanislava Bilera s názvem Všichni tady umřeme.

Jihomoravský kraj dlouhodobě láká české i zahraniční filmaře, které snímky z tohoto prostoru vás v poslední době zaujaly?
Vizuálně se mi líbil Skleněný pokoj o vile Tugendhat, i když scenáristicky to byla katastrofa. Půvabný film na objevování okolí Brna je nyní romance Marťanské lodě s hudebníkem Martinem Kyšperským a Eliškou Křenkovou.

Kamil Fila
*1980, Znojmo

- Filmový kritik, pedagog, držitel novinářské ceny Křepelka za rok 2013 a ocenění Genderman roku 2018.

- Vystudoval Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně.

- Působil v několika internetových periodikách.

- Věnuje se svému projektu Ještě větší kritik, než jsme doufali.