Jiří Suchý a Semafor, Ondřej Suchý a medailonky českých hereckých hvězd. Oba bratry si většina pojí s těmito fenomény. Do brněnského prostředí nyní přiváží zbrusu nový pořad Já na bráchu aneb Semafor.

Jiří Suchý patří mezi jedny z předních českých písničkářů, textařů a kabaretiérů, grafiků, výtvarníků a sběratelů. Proslul především v nezapomenutelném duu Suchý–Šlitr, později je vytvořil s Jitkou Molavcovou.

Ondřej zase vyniká zajímavými a neotřelými pohledy do životů slavných Čechů. Bratři společně vypráví o novém pořadu, svých začátcích, hudbě, lásce ke kabaretu, smíchu a klaunech, současné tvorbě a vzájemných vztazích v rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost, se smíchem, ironií a nadhledem.

Pro brněnské publikum jste si na letošní rok v Divadle šansonu připravili pořad Já na bráchu aneb Semafor Jak vznikl?
Jiří: Jiří Vondrák (umělecký šéf Divadla šansonu, pozn. redakce) nám dal zajímavou nabídku. Otevřel nové divadlo a chtěl, abychom v něm vystupovali. Vylíčil nám svůj projekt a nám se to tak líbilo, že jsme přijali. A nyní jsme se přišli přesvědčit, jestli je vše, tak jak nám slíbil.
Ondřej: S Jiřím Vondrákem jsem se poznal jako s dokumentaristou, točil o mně pořad a přitom jsme se hodně sblížili. Náš názor na svět i humor je velmi podobný. Během natáčení nějak vyplynulo z hovoru, že by bylo zajímavé povídat si o našem společném životě i o písničkách také s bratrem Jiřím. No a tak to celé začalo.

Já na bráchu slibuje podle programu večer plný veselého vzpomínání. Vracíte se tedy spíše k minulosti?
Jiří: Zavzpomínáme na dětství, na tatínka, který měl neskutečný smysl pro humor, byl velkým recesistou a srandistou. Chtěl bych si zavzpomínat také na Jiřího Šlitra. Mluvit budeme o tom, co se nám zrovna v hlavě urodí.
Ondřej: Chci zavzpomínat na své dětství, na to, jak jsem byl „uzurpován“ svým starším bratrem. (smích) Vše pojmeme s úsměvem. Určitě také zazní příběhy z našich začátků, i těch muzikantských, oba jsme hráli na basu. Jiří bude samozřejmě povídat o Šlitrovi, tak jsem si uvědomil, že bych mohl třeba odrecitovat také nějakou básničku.

Máte konkrétní scénář, nebo budete spíše improvizovat?
Jiří: Budeme si povídat, já zazpívám několik písniček. Ondřej dokonce přivezl nějaká videa. Uvidíme, co nám každý z večerů přinese a kam nás nakonec zavede. Bude to překvapení nejen pro publikum.
Ondřej: Původně jsem myslel, že pojedeme podle scénáře a večery budou navazovat. Ale pak jsme si uvědomili, že na příští pořad přijdou zase jiní lidé. Ne že bychom se chtěli opakovat, ale když budeme postupně navazovat, tak to spousta lidí nepochopí. Zatím máme jen boďák, jak půjdou písničky a promítání za sebou. Zbytek se teprve uvidí.

Jaké filmy máte připraveny?
Jiří: Neviděl jsem, co Ondřej má. Rád se nechám překvapit.
Ondřej: Protože vystoupení se koná v divadle, jehož hlavní náplní je šanson a hudba obecně, tak nechci zůstat pozadu a být jen statickou částí pořadu. Píši texty o slavných osobnostech, jak vždycky říkám ve škále od Hany Hegerové po Dádu Patrasovou. Ale nerad zpívám, zapomínám texty a jsem trémista. Pokaždé ale přivezu záznamy písniček, které jsem dělal dřív v televizi. Zatím je těch záznamů jen pár, ale s dalšími pořady jich určitě bude přibývat.

Kolik času spolu mimo tato představení trávíte?
Jiří: Bratr bydlí v Šemanovicích, já v Praze. Sejdeme se tak jednou za dva měsíce, maximálně.
Ondřej: Nevídáme se často. Žiji mimo Prahu u Kokořína v lesích, pouze v zajetí internetu a e­mailu. Vídáme se tak málo, že ta nabídka na společný pořad nám připadala velmi lákavá. Těšil jsem se i na to, že si budeme moci povídat po cestě v autě.

Každý žijete a pracujete v jiném prostředí. Neměnili byste mezi sebou někdy?
Ondřej: Ne, určitě ne. Já žiji úplně v ústraní. Teď nedávno jsem říkal bratrovi, že v Praze bych se zbláznil. Přitom jsem se tam narodil.
Jiří: Já bych se zase zbláznil v té jeho samotě. (smích)

Jméno Jiří Suchý se automaticky pojí s divadlem Semafor. Přivezl jste také nějaké původní písně?
Jiří: Ano. Namátkou jsme vybrali ty z dávné minulosti. Z prvních deseti let Semaforu.

Setkáváte se s tím, že vás lidé stále řadí k původnímu Semaforu a o novou tvorbu se zajímají méně?
Jiří: Samozřejmě, to nás postihne všechny. Lidé znají a chtějí ty písničky z doby, kdy byl Semafor na vrcholu módnosti a nechodit na nás byl téměř hřích. Od té doby jsme samozřejmě psali dál, ale tyto skladby jsou už pro užší kruh posluchačů. Proti těm milionům lidí, co nás znali, je to už vlastně jen taková smetana na povrchu.

V jakém duchu tedy tvoříte dnes?
Jiří: Pořád je u nás legrace, dokonce čím dál tím víc. Na naší poslední hře lidé řvou smíchy od začátku do konce. Už ten název mluví sám za sebe, zní totiž Já jsem otec Bemle a já matka Žemle. Je to taková dadaistická recesistická komedie. Je u nás samozřejmě muzika. Většinou je to klasický jazz. Snažíme se ale dodávat také jiné hudební formy. Ten jazz už není momentálně úplně nej. Pořád se držíme ve stejné linii, kterou zahájil původní Semafor.

Proč byl Semafor zakázaný, když nebyl politickým divadlem?
Jiří: Právě proto, že byl nesmírně populární a nebyl vůbec politický. Oni se nás pořád snažili donutit dělat politickou satiru, aby na nás mohli. My jsme byli silně apolitičtí, a to je štvalo. V Rudém právu vycházely články s názvy Semafor v říši mlhovin a Kam kráčí Semafor. Kdy už konečně někdo něco řekne k naší současnosti, co si vlastně o naší době myslí? A my jsme pořád psali písničky o malém hloupém psíčkovi, a to je děsně štvalo. Lidé k nám totiž chodili právě proto, že měli dost politiky. Chtěli se nadechnout.

Kromě Semaforu jste také často spojován s banjem a slaměným kloboukem girarďákem. Jak to vzniklo?
Jiří: Girarďák byl klobouk, který nosili slavní kabaretiéři. První byl Alexandr Girardi, což byl vídeňský herec a komik, nosil ho také proslulý francouzský šansoniér Maurice Chevallier. Ve svých začátcích ho oblékal i Oldřich Nový. Takže když jsem si vymyslel postavu Jonáše, což byl také kabaretiér, tak jsem si uvědomil, že musí mít girarďák. Dal se tehdy velmi těžko sehnat. Od začátku jsem jich vystřídal už pěknou řadu. Přece jen jsou křehké, když jsou vyrobeny ze slámy. A také se překvapivě hojně kradou.

Stejně jako je Jiří Suchý tradičně spojován se Semaforem, vy jste zase známým spisovatelem. Píšete převážně o českých filmových hvězdách. Na čem pracujete teď?
Ondřej: Momentálně se mi tříští několik aktivit, takže na psaní není tolik času. Teď pracuji na Ženách okolo Oldřicha Nového, jak v jeho rodině, dceři, manželce, tak o herečkách v divadle nebo ve filmu. Příběhy těchto hvězd, které se okolo něj pohybovaly a stanuly samy na vrcholu, nebo se naopak neproslavily. Pak mám v hlavě třeba Lídu Baarovou. O každém bych chtěl zanechat medailon, ale zatím jsou to jen sny. Neumím napsat knihu za tři měsíce, takže si čtenáři ještě chvilku počkají. Nápady rozhodně jsou a psaní je mou největší radostí.

Jak jste se těšili do Brna?
Jiří: Do Brna jezdím moc rád, je tady výborné publikum. Jezdím pravidelně do Reduty. Všechny věci, které hraji v Praze, tak přenáším i sem. Vystupoval jsem tady i ve Veletržním divadle, které kdysi otevíral Voskovec s Werichem. Je tady opravdu bezvadné publikum, a to neříkám jen proto, že se to vždy a v každém městě říká. (smích)
Ondřej: Já nejsem člověk, který někde pravidelně vystupuje. Takže skoro necestuji, ale určitě jsem se také těšil. Měl jsem tu spoustu kamarádů: Laďku Kozderkovou, nestora novináře Tondu Hančla, ten pracoval také mnoho let v Rovnosti, a samozřejmě Jirku Vondráka. Takže už tito lidé mě sem lákají. Jinak v Brně si pamatuji také na veletrhy, kdy jsem tu byl v šedesátých letech jako kreslíř. Líbí se mi tu moc.

Pořad Já na bráchu měl být původně televizní. Nevadí vám, že se nakonec uskuteční „jen“ na divadelním jevišti?
Jiří: Mně je to úplně jedno. Hlavní je, že se to uskuteční a na to se těším.
Ondřej: Mohu jen souhlasit.

Proslýchá se, že budete v Divadle šansonu také společně vystavovat. Co a od kdy?
Ondřej: Zatím jsme se ještě nepustili do příprav, je to ale pravděpodobné. Máme zapaspartované a zasklené litografie a je jen otázka, kdy je dovezeme. Zřejmě u příležitosti některého z představení.