K vytvoření vlastní verze téměř nedějového příběhu o „jedné noci a mnoha osudech" vyzvali brněnské tvůrce přímo britští majitelé práv. Touto dosud nepožadovanou podmínkou chtěli muzikál po dvaatřiceti letech světového uvádění oživit a přivést do nových souvislostí.

Moša se nechal nejvíce inspirovat původní předlohou dětských veršovaných říkanek od anglického básníka T.S. Eliota. Vyzdvihl tak hlavně poetičnost, hravost a magičnost díla podpořenou přiléhavým českým překladem Michaela Prostějovského.

Ze smetiště do loftu

Příběh přesadil ze smetiště do moderního loftového bytu, do něhož na každoroční maškarní bál přichází zbohatlická smetánka. Na závěr večera udělí legendami opředený Blahobyl Všemocný jednomu z aktérů milost nového života a umožní mu tak návrat přes předsálí kočičího ráje zpátky na zem.

Největším Mošovým přínosem je, že muzikál zbavil tradičních kočičích atributů a postavám přiznal lidskost. Plně tak rozvázal ruce hercům, které ušetřil jindy nezbytného lezení po čtyřech a napodobování kočičích pohybů.

Choreografky Aneta Majerová a Hana Kratochvilová se s novými možnostmi vypořádaly velmi zdařile, když se jim po celou dobu daří udržet divákovu pozornost střídáním různorodých tanečních stylů. Strhující jsou hned úvodní sborová čísla, která postupně přecházejí v sólové představování charakterů jednotlivých „koček".

Pro své nápady našly choreografky v brněnském souboru ideální představitele. Ze všech herců čiší obrovská energie a zaujetí. Obzvlášť znatelná je tentokrát kolektivní souhra souboru, z níž nikdo nevyčnívá, každý v ní má své nezaměnitelné místo a všichni slouží celku.

Obdivuhodné je i to, že v náročném tanečním tempu bez problémů obstojí i hlavní hvězdy souboru (Dušan Vitázek, Aleš Slanina, Ivana Vaňková, Radka Coufalová, Svetlana Janotová, Jiří Mach aj.), aniž by k tomu potřebovali jinde obvyklé zastoupení od členů company. Za zmínku stojí i pěvecký výkon Lukáše Vlčka z ne vždy zařazované scény italské árie.

Tradičně svébytnou roli má v příběhu postava někdejší hvězdné kočky Grizabelly, která u diváků „slízává smetanu" interpretací hitu Vzpomínky (Memory). Alena Antalová i Hana Holišová si s rolí poradily bezchybně. Jejich pomyslný závěrečný odchod do nebe a zrození nového života ozvláštnili brněnští tvůrci symbolickým převtělením postavy do živého koťátka.

Černá, bílá, zrzavá

Kostýmy sladila Andrea Kučerová do odstínů černé, bílé a zrzavé. Místo obvyklého plyšového pojetí tentokrát vsadila na různorodost a extravagantnost, jak se také na správný večírek z nóbl společnosti sluší. Bohužel se tím ale poněkud odchýlila od původní poetiky muzikálu a Eliotovy básnivosti.

Navíc u některých postav kostýmy zcela nesouzní s typem herce (snad nejvíce je to patrné u Demetry představované Ivanou Vaňkovou, u níž se kostým à la přerostlá školačka naprosto míjí s jejím éterickým vzezřením).

Prvkem, kterému však nová koncepce zůstala nejvíce dlužná, je scénografie. Na velkém jevišti Hudební scény působí vesměs statická scéna Petra Hlouška poněkud stroze. Projekce nehýří žádnými extra nápady a slibované vrhání kočičích stínů postavami za obřím rozbitým oknem zůstalo také jen v letmých náznacích. K daleko většímu scénickému „rozparádění" přímo vybízelo i samostatné číslo kouzelníka Abraka-máryfuka.

Muzikálový soubor Městského divadla Brno obstál v „nekočičím" provedení Koček na výbornou. Dílčí nedotažené prvky nové Mošovy koncepce vyvážil strhující choreografií, skvělými hereckými výkony a bezchybným hudebním nastudováním. A právě o tento trojlístek jde u muzikálu Kočky jako u málokterého jiného především.

(Psáno z premiéry 11. května a první reprízy 12. května)