Otec a syn na jevišti spolu i proti sobě, v rolích dvou největších představitelů vídeňského klasicismu – Mozarta a Salieriho. Ať už úvahy o nové inscenaci Vladimíra Morávka plynou v jakémkoliv kontextu, obsazení Martina a Miroslava Donutilových do hlavních rolí inscenace Amadeus (tj. Milovaný Bohem) činí ze znovuuvedení této světoznámé hry Petera Shaffera skvělý dramaturgický tah a výjimečný divácký zážitek: Brnem milovaný Miroslav Donutil se vrací po dlouhých čtyřiadvaceti letech na Provázek a jeho jednadvacetiletý syn Martin se na této scéně vybrušuje v herce, který zde za dvě sezony udělal obdivuhodný kus práce. Přesto si však (ještě?) neví se ztvárněním Mozartovy rozporuplné povahy rady.

Amadea režisér Vladimír Morávek nastudoval v Huse na provázku poté, co jej s touto inscenací ze dne na den vyhostilo Divadlo na Vinohradech pod vedením tehdy nově zvoleného Tomáše Topfera. Přípravy byly dotažené do konce a Amadeus stále čekal na své uvedení. Marně. Vladimír Morávek se však nevzdal, oslovil Miroslava Donutila, který nabídku přijal, a Amadeus v nové úpravě a s podtitulem „tj. Milovaný bohem" se tak mohl znovu zrodit – pod střechou Domu pánů z Fanalu na Zelném trhu, jen kousek od místa, kde jedenáctiletý Mozart v roce 1767 skutečně pobýval.

Důležité je také zmínit, že uvedení Amadea posvětil brněnským divadelníkům sám Miloš Forman, autor stejnojmenného filmového zpracování z roku 1984. Řečeno přesněji, dovolil jim pracovat s motivy svého filmu. Proto tedy Amadeus (tj. Milovaný Bohem) – Hommage á Miloš Forman, proto ona dedikace projektu Géniové a podvodníci, do něhož Amadeus programově spadá, jednomu z nejslavnějších českých filmařů.

Martin Donutil rozehrává příběh geniálního skladatele potácejícího se mezi zákoutími své duše.

V souvislosti s mozartovsko-salierovským příběhem se přitom Morávek vyslovuje, že mu „nejde o to vyprávět jej znovu, ale číst ho jakoby poprvé (…) jako podobenství existence v tomto světě, jako kunderovskou anekdotu na téma věčnosti a tajemství osudu. Jde o to skočit salto mortale!" A to se mu opravdu daří, byť jeho podobenství existence plyne v druhé polovině zdlouhavě a bez potřebné jiskry. Scény se vrší jedna na druhou, salto mortale v nedohlednu. Nevyvážený temporytmus inscenace rozvolněný do výstupů opakujících řečené lze ostatně nejlépe vytušit právě v okamžicích, jimiž (ne)prostupuje hudba. Zmírá-li poutavé dění na jevišti a divákova pozornost s ním, je to právě Mozartova hudba, která diváka znovu vtáhne do příběhu.

V porovnání s dosavadními režiemi Vladimíra Morávka je přitom tato v mnohém jiná: oproštěná od četných symbolických zkratek, mnohovrstevnatosti a exaltovaných hudebních čísel, což je s ohledem na zvolené téma nečekaným, ale milým překvapením. Vše důležité je řečeno a dějotvorné scénografické prvky dají beze zbytku smysl i divákovi nepoučenému.

Snad nejočekávanějším okamžikem představení je příchod Amadea na scénu, v němž Martin Donutil rozehrává příběh génia potácejícího se mezi záludnými zákoutími své duše. Čím víc se však do Amadeovy mysli noří, tím méně je uvěřitelný. Výtečné jsou naopak jeho závěrečné výstupy, kdy v agonii ztrácí Konstance i soudnou mysl. I přes stoprocentní nasazení se mu však nedaří rovnoměrně obsáhnout všechny roviny Amadeova celku, jako by při věrohodném bláznivém smíchu zapomínal na neklid mysli, těla – souhru všeho, co z Amadea činilo i v dospělosti infantilní, nezodpovědnou, avšak komplexní bytost. Čitelné je to zvláště v okamžicích, kdy se po jeho boku objevují herecky vyzrálejší kolegové-Větříčci Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Ondřej Jiráček či Dalibor Buš. Neexhibují, ale pohybové kreace a herecký výraz každého z nich předčí to, co Donutilovi chybí. Nutno však podotknout, že je to Donutilova první větší role a snad ještě potřebuje nějaký čas a počet repríz, aby k té správné poloze svého Amadea našel klíč.

K stejně očekávaným okamžikům inscenace, jakým je příchod Amadea, je zvláště pro brněnské publikum setkání se Salierim – Miroslavem Donutilem. Když se hned v úvodu odkloní od zrcadla, v paruce, shrbený a bíle nalíčený promluví k divákům, zavládne sálem zvláštní směsice zvědavosti a touhy hltat nové a nové repliky, tolik vzdálené jeho známým komediálním výstupům. Ať už Miroslav Donutil rozkrývá jakoukoliv duševní polohu své postavy, je propracovaná do posledního detailu. Je to Salieri par excellence! Současně – jako by svou přítomnost na scéně záměrně minimalizoval: velkoryse dává prostor těm, kdo si jej zaslouží. Ať už je to úmyslné či nikoliv, je to především on, kdo dává inscenaci náboj od začátku do konce. K brilantním patří společné výstupy Amadea a Salieriho, z jejichž dialogů sálá cosi magického, nevysloveného, pouto otce a syna, od něhož se při sebelepší vůli nelze odosobnit.

Nový rozměr dává inscenaci výtvarné pojetí scénografa Svatopluka Sládečka a kostýmní výtvarnice Sylvy Zimuly-Hanákové. Obě složky fungují v dokonalé souhře světel a stínů, krémová a zlatá barva prozařuje vše, co se zdá být utopeno v pochybnostech o někdejší vídeňské bohorovnosti. Krásné látky, propracované střihy vycházející z různorodého složení hereckého ansámblu – hlavně tyto detaily povyšují výsledný tvar inscenace na nevšední vizuální zážitek.

Amadeus (tj. Milovaný Bohem) je inscenací, která patří k nejzdařilejším titulům Provázku a s režijním a dramaturgickým vkladem Vladimíra Morávka a Lucie Němečkové je další pozoruhodnou interpretací již tolikrát vyřčeného (fiktivního!) příběhu. Brněnský Amadeus obsáhl něco, co se zatím nikomu nepodařilo: ono vzývané podobenství existence zde zpřítomňuje nikoliv hlubokomyslné režijní filozofování, ale reálné setkání dvou, krví provázaných generací, jež se na jevišti obdivují i nenávidí, dokud jejich příběh nerozetne smrt. Čas je neúprosný ke všem stejně, jedinečnost okamžiku nevratná – na jevišti i v reálném životě. Především toto mrazivé poselství brněnského Amadea provází.

(Psáno z druhé premiéry 15. března 2014)

Peter Shaffer: Amadeus (tj. Milovaný Bohem)

Režie, úprava: Vladimír Morávek, překlad Martin Hilský, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Sylva Zimula-Hanáková, hudba Petr Hromádka. Hrají: Miroslav Donutil, Martin Donutil, Monika Matoušková, Simona Zmrzlá, Ivana Hloužková, Robert Mikluš nebo Jan Kolařík, Pavel Zatloukal nebo Petr Oslzlý, Nicole Maláčová, Vladimír Houser, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Ondřej Jiráček, Dalibor Buš aj.

V premiérách 14. a 15. března uvedlo Divadlo Husa na provázku (Centrum experimentálního divadla)