„Akustické obrazy jsou příkladem fascinující vazby hudební a výtvarné tvorby a milníkem jedné z cest, kterou se umění založené na propojení obrazu a zvuku může s jistotou ubírat," říká kurátorka Ilona Víchová. Výstavu si lze prohlédnout do 29. června.

Pavel Korbička (1972) se soustředěně zabývá tématem prostoru. K jeho uchopení a vizualizaci využívá světlo a pohyb. Zaměřuje se na průzkumy logických prostorových souvztažností, ale i absurdních vazeb a situací. Paralelně jej zajímá přímý vztah diváka a prostoru kolem něj, tedy vymezení divákova pohybu nebo naopak jeho znejistění a dezorientace. Tyto otázky vizualizuje světlem neonových trubic nebo opticky definuje v projektech ze světlo-vodivých polykarbonátových desek. Mezi prostorové průzkumy patří i Korbičkovo téma tance, který vnímá jako sled pohybových dějů uskutečněných v daném prostoru. Jde o hmatové záznamy pigmentem, které vznikají během tanečního procesu: nejdříve chodidly na podkladové ploše, později hraničními částmi těla (ruce, hlava, chodidla) uvnitř koule nebo v muslimské burce.

Loňského roku vstoupil do Korbičkova zájmu také zvuk. Aktuálním výsledkem jsou Akustické obrazy, které vytváří s hudební skladatelkou Lucií Vítkovou (1985). Tato mladá, kreativní umělkyně je přirozeně otevřená nejen novým řešením, ale i přesahům vlastní hudební tvorby. Přestože je teprve studentkou magisterského programu na brněnské JAMU, prosadila se svojí tvorbou na mnoha prestižních mezinárodních hudebních festivalech, jako jsou například Ostravské dny.  Kromě vlastní skladatelské činnosti, hry na akordeon, foukací harmoniku a zpěv má vzácně vypěstovaný smysl pro hudební improvizaci, která se stala jedním z hlavních předpokladů mezioborové spolupráce obou autorů.