Jedním z jeho bodů programu je již deváté brněnské setkání milovníků flašinetů z celé Evropy. Přijíždí z Francie, Itálie či Německa, ale i z Prahy a Ostravy. Své nástroje chystají na náměstí Svobody krátce před druhou hodinou odpoledne. Jsou s nimi i cirkusáci a aby zabavili hloučky přihlížejících, vytahují hady. Kolem krku si ho zkouší omotat i asi desetiletý Martin. „Musel jsem hodně překonat strach, ale když už byl na mě, tak jsem se nebál,“ svěřuje se chlapec.

Za chvíli již účastníci setkání představují své flašinety a krátce z nich hrají. Po tónech Non, Je ne regrette rien od Édith Piaf se ozývá hlasitý potlesk všech lidí na náměstí. „ Dostala jsem se k tomu náhodně, ale moc se mi flašinety líbily. Chci se podívat i na folklor a další program podle toho, jak bude čas,“ říká návštěvnice Marie Kabátová ze Zlína.

Účastníci představují flašinety staré pár let, ale k vidění jsou i kusy více než sto let staré. Moderním i starým flašinetem se chlubí manželé Noubelovi. Žena pochází z České republiky a manžel z Francie. „Můj nástroj má více než sto let a našli jsme ho na bleším trhu v Itálii. Manželův je starý jen čtyři toky. Doma jich máme víc. Nejstarší má vice než 130 let. O flašinety se zajímáme asi patnáct let a objíždíme celou Evropu,“ povídá Alexandra Noubelová.

Po oficálním představení se umělci rozjíždí i s nástroji po městě a hrají v ulicích Brna.


Ještě před flašinetáři pobavili lidi v centru Brna jiní hudebníci. Průchozí náměstím Svobody krátce po deváté ráno budila zpěvačky Muchy. S kytarou v ruce hrála na sedačce žlutého mercedesu bez střechy. Kolemjdoucí se zastavovali a pohupovali do rytmu. Po chvíli za ní nastoupily i děti a zpěvačka za stálého zpěvu odjela Masarykovou ulicí „Byl to zajímavý odvaz, divím se, že tomu nic neříkají policisté. Jet takhle s dětmi je hodně odvážné. Ale vystoupení se mi líbilo,“ říká Zdeněk Hořínek, který šel náhodou kolem.

Dramaturgii všech vystoupení vytvářela umělkyně Kateřina Šedá. „Nechci, aby to bylo jen o hudbě, ale lidé se dívali na Brno jinak. Místní nejsou zvyklí na netradiční umělce a moc jim nedávají peníze. Doufám, že se vztah Brňáků k pouličnímu hraní změní,“ vysvětlila Šedá.

Po Masarykově ulici projížděla i dvojice mužů na rikše. Zatímco jeden šlapal do pedálů, druhý se vpředu vezl a za doprovodu kytary zněl refrén jeho písničky. „Já mám selfie tyčku,“ zpívá několikrát za sebou.

Kolemjdoucí zvedali oči od obrazovek mobilů a dívali se na zpěváka. Většinou se začali usmívat a za projíždějícími se obraceli. Některým se nápad nelíbil. „To je nějaký magor,“ říkala nevěřícně kroutil hlavou jeden muž.

Akci si umělci pochvalovali. Líbila se třeba Martinu Binderovi, který s kytarou v ruce zpíval na balkóně Divadla Husa na provázku. „Je to super příležitost. Na takovém místě jsem ještě nehrál. Vystupuji jen někdy na ulici,“ řekl. A na provázku měl směrem k zemi pověšenou i skleněnou láhev, kam mohli lidé házet za vystoupení peníze.

Hudba lidi zajímala a po cestě se zastavovali a nořili do rytmů muziky. Z pracovního nasazení vytrhávala i dělníky. Jeden z nich vytahoval mobil a vše si natáčel.

Kromě kytar, saxofonu nebo houslí hráli někteří umělci i na netradiční nástroje. Umělec El Loren seděl u fontány poblíž obelisku v Denisových sadech a hrál na prázdné kbelíky od barev. Lidé hudbu poslouchali z nedalekých laviček. „Šli jsme po městě a chtěli jsme si tu trochu odpočinout. Ale líbí se nám to, proto jsme tu zůstali sedět déle,“ zhodnotil neobvyklé vystoupení Josef Polák.

Hudbu lidé poslouchali i u obchodního centra Letmo nebo z balkónu hotelu Slavia.