Není pochyb o tom, že výrazu „masakr", který dříve znamenal třeba vyvraždění nějakého etnika, se dnes v hantýrce užívá přespříliš. A to zejména tehdy, přijde-li řeč na jakýkoli druh trapasu.

Světově proslulá francouzská dramatička s íránskými i židovskými kořeny Yasmina Reza neváhala ono slůvko dát do božích dimenzí. Vznikla tak hra Bůh masakru, jejíž název podle autorky odkazuje k jakési prasíle, která je snad vlastní každému z nás – ať už jsme členy divošských kmenů nebo chuligánských band, či pacifistických spolků milovníků umění.

Boha masakru právě uvedla na scéně Mahenova divadla činohra Národního divadla Brno, a to v nastudování režiséra Milana Schejbala a v překladu Michala Lázňovského. Zhruba stominutová inscenace se hraje bez pauzy a příběh se odvíjí na scéně a v kostýmech Kateřiny Baranowské. Divák nahlíží do přijímacího pokoje Veroniky a Michala Houlliéových, který je vymezen náznakově lehkou „provzdušněnou" konstrukcí, v jejíchž regálech jsou spousty knih.

Výchozím bodem hry je klukovina, kdy se jedenáctiletý Ferdinand a jeho kamarád Bruno poperou na dětském hřišti. Rvačka končí vyraženými zuby a oteklým rtem. Rodiče obou chlapců se pak setkávají, aby nešťastnou záležitost v klidu uzavřeli. Už už se zdá, že je případ k obapolné spokojenosti vyřešen, když tu se náhle onen božsky masakrální démon probudí, takže za chvíli je vše jinak: už nejde o nezbedné ratolesti, ale vzájemná osočování, která vyúsťují v jakýsi celkový obraz velenechutného duševního striptýzu obou manželských dvojic.

Režisér Schejbal se nechal slyšet, že jeho pojetí vychází z herců, kdy všichni mají rovnocenné party, a to jak rozsahem, tak významností role. Zároveň dodal, že Bůh masakru není žádná řachanda, ale komedie s hořkými dramatickými podtóny.

Výsledek však napovídá, že Milan Schejbal přece jen nakonec upřednostnil každý, byť sebemenší náznak komična. Premiérové hlediště v drtivé většině takovýto akcent zjevně uvítalo, na druhé straně by se určitě našli tací, jimž by větší důraz na „tragickou polohu" textu také vyhovoval. Navíc herci dostali snad až přílišnou volnost projevu, takže došlo i na přehrávání.

Brněnský Bůh masakru se začíná odvíjet ve velmi pomalém tempu. Obě manželské dvojice si toho v podstatě nemají moc co říci, a tak mlčky sedí proti sobě, přičemž trapné ticho nezaretušují ani ještě trapnější snaživě pronášené fráze.

Bůh masakru (Lázňovský svého času uvažoval termín masakr nahradit překladatelsky zřejmě věrnějším slůvkem krveprolití) nastoupí však záhy, a to s veškerou svou intenzitou překračující práh přehnané, agresivní hysterie. A v této poloze se odvíjí podstatná část inscenace, jíž schází zřetelnější gradační tah.

Trpce sžíravá komedie Bůh masakru by se navíc zcela určitě lépe vyjímala v mnohem komornějším Divadle Reduta. V Mahenově divadle totiž nejedna nažhavená replika parádně rozhádaného kvarteta postav zanikla.

Úspěch každé inscenace této hry stojí a padá s kvalitou čtveřice hereckých výkonů. V případě brněnského nastudování je nutné – přes všechny výše uvedené připomínky, poznamenat, že angažovaný tým působí naprosto vyrovnaně. O hereckém koncertě by však bylo možno hovořit s nadsázkou.

Manželé Veronika a Michal Houlliéovi v podání Terezy Groszmannové a Petra Bláhy působí výrazně nervově labilněji, a tudíž hysteričtěji než jejich protihráči, tandem Ane-ta a Adam Reilleovi v interpretaci Kláry Apolenářové a Petra Halberstadta. V žádném případě však nejde o pouhý vzájemný souboj obou dvojic. Ty se totiž během setkání u Houlliéových rozpadají, takže nakonec před divákem stojí čtyři zdeptaní a naprosto osamělí jedinci, pro něž tento 
duel bez vítěze byl, jak slyšíme z jeviště, nejhorším dnem v životě. V podstatě je to tedy spíše komedie než tragédie.

Bůh masakru v Brně představuje solidní průměr. Je to moc, nebo málo? Uvědomme si však, kolik činoherních inscenací tu v poslední době na takovéto hodnocení zdaleka nedosáhlo.

(Psáno z premiéry 21. března 2014.)

VLADIMÍR ČECH
Autor je divadelní kritik