Komedie podle stejnojmenného Hitchcockova thrilleru z roku 1935 se s úspěchem hraje na londýnském West Endu už osm let. Divadelní adaptace Patricka Barlowa z roku 2005 udělala jemným posunem z běžného dobrodružného příběhu parodii na samotný žánr. Burani tento princip posouvají ještě dál, když svým zpracováním vzdávají hold nejen pokleslému žánru film noir, ale i poetice Monty Pythonů nebo českým komediích ze sedmdesátých a osmdesátých let. Temnou atmosféru vyživovanou nikotinovým dýmem navíc na jevišti rozrážejí fóry s prvky černého humoru nebo s ironií podávaná klišé dobrodružných road-movie (odsouzení pana Vajíčka na šest let natvrdo aj.).

Hlavním protagonistou děje je Richard Hannay, který se při své návštěvě Londýna nechtěně zaplete do špionážní aféry. Poté, co je křivě obviněn z vraždy tajné agentky, prchá před FBI a na útěku se snaží sám vypátrat skutečné vrahy. Tím roztáčí kolotoč neuvěřitelných dobrodružství. Přestože i podtitul inscenace slibuje „smrtelně nebezpečnou hru, která může být i otázkou života a smrti", o rozřešení případu jde vlastně až v druhé řadě. Hlavní je, aby nastražené modelové situace co nejlépe posloužili pro jejich ironické shození.

Divadelní verze servíruje původní hitchcockovské situace v crazy stylu a závratném tempu. Umožňuje to autorem předepsané ztvárnění tří desítek postav pouze pěticí herců. Burani v minulosti už několikrát dokázali (Pán s kaméliemi aj.), že tenhle princip jim svědčí.

Petr Jarčevský, Petr Tlustý a Pavel Novák si tak užívají převtělování do kabaretiérů, výpravčích, kamelotů, šílených profesorů, hoteliérů, policistů či dokonce ovcí. Jejich taškařice se zdají být zdlouhavé snad jen při cestě vlakem do Edinburghu. Jinak se jim daří zvolenou stylizaci držet v rovnováze a nepodléhat svodům laciného karikování.

Mikoláš Tyc si jako správný syn filmaře vyhrál s vyzněním scén za pomoci takřka filmových detailů, kde důležitou roli představují stínohra, kouřové efekty a zvuky. Kromě toho totiž musí hercům po celou dobu na scéně stačit jen dvě židle, dveře a okno. To ale nic nebrání v tom, aby nedošlo na bláznivou honičku po střeše vlaku, sjezd po laně přes bažinu nebo přejezd silnice ucpané stádem ovcí. A co všechno jen se dá vymyslet s obyčejným rámem dveří! Nebyli by to Burani, aby hrdiny na útěku nenechali alespoň na chvíli i zasoutěžit o zlaťáky v Pevnosti Boyard. Takže rychle uhodnout indicie, pod vedením liliputánského Paklíče rozluštit tajenku a pak už zase hezky hurá za zločinci.

Výsledný dojem z představení by však byl poloviční, kdyby jej svými výkony nepodpořili herci v hlavních rolích. Ostřílený „buran" Michal Isteník předvádí, že škála jeho výrazových prostředků bez problémů zahrnuje i anglického gentlemana nebo horlivého zastánce spravedlnosti. Na scéně je navíc přítomný nepřetržitě a při svém jevištním útěku doslova naběhá desítky kilometrů.
Naopak „buranskou" premiéru si hned třemi osudovými ženami odbyla Ivana Krmíčková. Mladá absolventka DAMU, která hraje v Příbrami i pražském Národním divadle, si svým suverénním pojetím řekla minimálně o další brněnskou spolupráci.

Soubor Buranteatru se ukázal na počátku své další přelomové etapy v dobré kondici. Režisér Mikoláš Tyc do poetiky souboru zapadl a navíc ji obohatil o novou energii a tvůrčí nápady. Za současné situace se tak zdá, že snad není námět, s nímž by si Burani hravě neporadili.
/Psáno z premiéry 21. února 2014/

buranteatr - 39 stupňů

Divadelní adaptace: Patrick Barlow, původní námět: Simon Corble a Nobby Dimon, režie: Mikoláš Tyc, překlad: Pavel Dominik, dramaturgie: Miroslav Ondra, scéna: Karel Čapek, kostýmy: Aneta Grňáková, hudba: Michal Isteník, hrají: Michal Isteník, Ivana Krmíčková, Petr Jarčevský, Petr Tlustý a Pavel Novák.
Uvedl: Buranteatr, Sokolský Stadion, Kounicova ul.
Nejbližší repríza: 4. března 2014, začátek 19.30 hodin