Být duchem je zvláštní, ale i frustrující pocit, říká herec Slanina

Muzikál Duch byl napsaný podle známého stejnojmenného filmu z roku 1990. Jak moc z filmu vychází?

Příběh zůstává samozřejmě stejný, ale film nekopíruje. Ani my s Dušanem (herec Dušan Vitázek, který se Slaninou alternuje stejnou roli - pozn. aut.) se nesnažíme kopírovat Patricka Swayzeho, protože by to působilo akorát tak trapně. Navíc já jsem paradoxně film Duch předtím vůbec neznal. Myslel jsem si, že půjde o film Krotitelé duchů. (smích) A všichni si ťukali na čelo, protože Duch je přece romantická kultovka. Tak jsem si ho potom pustil asi čtrnáct dní před začátkem zkoušek.

Jak na jevišti řešíte triky a další efekty?

Myslím si, že triky na scéně jsou mnohdy ještě zajímavější než ve filmu, protože je divák vidí naživo. Nechceme ale dopředu nic moc prozrazovat, aby to bylo překvapení. Snad jen to, že divadlo zakoupilo tři speciální lasery a díky nim použijeme úplně novou techniku, která u nás dosud nebyla. Takže budeme létat, vznášet se, procházet zdí nebo dveřmi. Ale jak, to neprozradím.

Jak moc je pro vás tato role náročná?

Hodně, protože skoro neslezu z jeviště. Navíc je to pro mě snad první „dospělá role", protože zatím jsem hrál většinou lehce vyšinuté typy. Ať už to byl Mickey v Pokrevních bratrech, Dafné v Sugar! , Kornelius Hackel v Hello, Dolly!, Mozart, Jimmy ve Flashdance, Anastázius v Papežce nebo Pavel v Divé Báře. Tohle je naopak postava z úplně jiného sociálního prostředí, úspěšný bankéř na Wall Street.

Je to tedy pro vás protiúkol?

To asi ne, spíš jsem nikoho takového zatím nehrál. Obnáší to pro mě i jednu velkou výzvu, kterou je naučit se hrát na kytaru. Ještě než se v muzikálu stanu duchem, hraji své přítelkyni Molly na scéně živě jednu písničku. O prázdninách jsem proto dostal od Standy Moši (ředitel Městského divadla Brno a režisér inscenace Duch - pozn. aut.) email, že pokud už na kytaru nehraji, mám se to rychle naučit. V tom má oproti mně Dušan výhodu, protože je kytarista a u nás už hrál například v Očistci. Takže já poctivě denně cvičím a postupně si vytvářím mozoly na prstech. Tak snad je to na dobré cestě.

Chtěl byste být duchem i ve skutečnosti?

Čím víc muzikál zkoušíme, tím víc zjišťuji, že nechtěl. Jako duch totiž musím přihlížet situacím, do kterých už ale nemůžu zasahovat a ani je nijak ovlivňovat. Být duchem je frustrující. Každopádně je to velmi zvláštní pocit, který si na jevišti užívám, ale v civilním životě si ho rád odepřu.

Nechtěl byste ani alespoň takto mlčky přihlížet u někoho konkrétního?

To bych chtěl u Vilmy Cibulkové. Ale ani ne tak být duch jako její herecký partner. (smích) Mám už pro nás namyšlenou i jednu konkrétní divadelní hru, ale zatím nám ji nikde v divadle nenasadili. Ale třeba se to jednoho dne splní.

V létě jste byl v Londýně. Navštívil jste i nějaké představení na West Endu?

Byl jsem tam týden, a viděl jednak úchvatnou činohru The War Horse, a pak šest muzikálů: The Wicked, Billy Elliot, Bodyguard, Fantom Opery, Miss Saigon a Charlie and The Chocolate Factory. Lístky jsme si vždy poctivě vystáli ve frontě až ten samý den ráno, takže jsme si kolikrát vybojovali i místa do první řady uprostřed. Téměř všechno to byly úžasné zážitky, takže v Londýně jsem určitě nebyl naposledy.

V létě jste se také představil v nejnovějším tanečním projektu ProArt Company s názvem USPUD. Jak jste se k této spolupráci dostal?

S Martinem Dvořákem (šéf ProArt Company - pozn. aut.) jsme už před dvěma lety dělali v Besedním domě inscenaci Příběh vojáka na hudbu Igora Stravinského a s brněnskou Filharmonií. USPUD byl tedy už náš druhý projekt, který jsme původně připravili pro vilu Tugendhat. Je moc fajn, že choreografie vznikají společně, Martin mi je dělá přímo na tělo a nenutí mě do něčeho, v čem bych se necítil dobře.

Míváte při tanci větší trému než jako herec?

Nesrovnatelně větší! Navíc jsme byli na jevišti jen ve dvou, já jen v jednoduchém černém kostýmu, takže se za nic neschovám. Tanec je úplně jiný styl jevištního vyjadřování než děláme v muzikálu. Ale je výborné, že si můžu takto odskočit jinam a nezakrnět. A tak trochu paradoxně jsem se za více méně taneční roli v muzikálu Kočky ocitl za loňský rok v širší nominaci na Thálii. Tak to mě hodně překvapilo.

Odkdy tancujete?

Od svých sedmi let, kdy jsem nastoupil do folklórního souboru Púčik. Tam jsem vydržel až do osmnácti, tedy i přes svoje studia na konzervatoři a hostování v Městském divadle Brno. Začal jsem hrát vlastně už ve čtrnácti díky konkurzu do Koločavy.

Co nového vás teď čeká?

Po premiéře Ducha začneme přezkušovat muzikál Noc na Karlštejně, který jsme hráli v létě na Biskupském dvoře a v prosinci bude mít obnovenou premiéru na Hudební scéně Městského divadla Brno. Těším se, protože role Peška je fajn a sešli jsme se tam dobrá parta.

A co třeba nějaký váš další sólový koncert, jaký jste měl už loni ve Znojmě?

Chystám svůj vánoční koncert, který bude na první adventní neděli 30. listopadu ve čtyři hodiny odpoledne v Červeném kostele v Brně. A druhý koncert bude, stejně jako minulý rok, v Kostele svatého Mikuláše ve Znojmě. Datum ještě ladíme, ale měla by to být také některá z adventních nedělí. Předběžně jsme už domluvení s hosty Robertem Jíchou, Hankou Holišovou, Andreou Březinovou a Láry Kolářem, kteří mě v tom nenechají samotného. Představíme hlavně vánočně laděné písničky a doprovodí nás kapela pod vedením talentovaného Matěje Štrunce.

Neláká vás zkusit štěstí v Praze?

Teď zrovna jsem tam uspěl v konkurzu do muzikálu Romeo a Julie, kde jsem po náročných čtyřech kolech získal roli Merkucia. Premiéra bude v květnu příštího roku v Divadle Hybernia. V režii Libora Vaculíka se tam v hlavních rolích představí třeba Ilona Csáková, Bára Basiková nebo Monika Absolonová. Z Brna si tam ještě zahrají i moji kolegové z Městského divadla Brno Jana Musilová, Robert Jícha a Marek Kolář.