Váš detektivní román se odehrává v prostředí Brna. Považujete toto město za inspirativní?
Kdo si přečte Starožitnou smrt, pochopí, že mě inspiruje život kolem nás – se všemi svými klady a zápory. Ovlivnila mě i takzvaná americká drsná škola, tedy autoři jako Chandler, Macdonald nebo Parker. Ti nepsali klasické detektivky stylu záhada zamčeného pokoje. Kriminální zápletka jim pomáhala vyjádřit se ke společnosti, v níž žili. A občas velmi kriticky.

Je detektivka vaším nejoblíbenějším žánrem?
Z mé knížky je doufám poznat, že detektivní žánr mám velice rád. Znalci literatury, kteří nad detektivkami ohrnují nos, mě rozčilují.

Hlavní zápletku tvoří skutečná krádež sochy z brněnské katedrály svatého Petra a Pavla. Proč jste si vybral tento příběh?
Upřímně řečeno nevím. Napsat detektivku jsem chtěl už dávno a ukradený svatý Pavel se k tomu přimotal náhodou, když jsem přemýšlel nad námětem.

V knize píšete, že oltář na Petrově stojí za obdiv a chvíli rozjímání. Která další místa v Brně máte rád?
Spolu s Petrovem je pro mě oblíbeným místem také Brněnská přehrada. Mám rád procházky centrem Brna i toulání krásnými lesy, které kolem našeho města máme.

Hlavním hrdinou je detektiv Stanislav Berka. Má reálný základ, nebo je dílem vaší fantazie?
Možná někoho zklamu, ale Stanislav Berka je fiktivní. I když je pravda, že dílčí inspirací pro tuto postavu byly osudy mnoha dobrých a poctivých policistů, kteří byli odejití v uplynulých letech od naší policie. A do Berkovy postavy jsem se snažil dát to, co dnes mnohdy kolem nás chybí – je to sice takový „kovboj“, ale čestný a poctivý. Snaží se za každou cenu pomoci dobrým lidem kolem sebe. Navíc žije na sídlišti v Bystrci, kde s manželkou již pětadvacet let bydlím.

Knihu jste své ženě Hance věnoval. Líbila se jí?
Knihu jsem jí předkládal s obavami. Žánr, který jsem si zvolil, není zrovna její šálek kávy. Tedy, ne že by neměla ráda detektivky, ale upřednostňuje ty mírnější a laskavější. Hrdě však musím přiznat její prohlášení, že od knížky nemohla odejít.

Kromě Starožitné smrti jste napsal pohádky pro děti. Kde jste hledal náměty?
Inspirace pro mé pohádky měla tři zdroje: mé vzpomínky z dětství, manželčiny historky z mateřských škol, kde učila, a také moji fantazii.

Je přechod od pohádek k detektivními románu složitý?
Není těžký. V detektivce můžete v podstatě psát, „jak vám zobák narostl“. Problémem je přechod opačný. Mé pohádky jsou příběhy pro děti předškolního a raného školního věku, takže musím přizpůsobit slovník a uvažování, což není vždy jednoduché.

Jaký je váš oblíbený autor?
Kromě tří výše uvedených amerických spisovatelů jsou to Connelly, Sandford, Erben, Vondruška nebo u nás zatím nepříliš známý slovenský policista píšící pod pseudonymem D. Dán. A abych nezůstal jen u spisovatelů detektivek, tak absolutním mistrem pera je pro mě Karel Čapek. I když vlastně i ten k detektivkám zabrousil. Těch oblíbených spisovatelů by se však našlo ještě mnohem víc.

Říkal jste, že máte rozepsanou další knihu. Můžete prozradit o čem bude?
Ty knihy mám nyní v podstatě hotové dvě. Jednak to je další příběh Stanislava Berky, který je v současné době na posouzení v nakladatelství Moba. Mohu snad už teď prozradit, že se týká tématu korupce. A navíc teď už jen lehce upravuji historickou detektivku z doby Velké Moravy. No a v hlavě už nosím další příběhy z obou svých zamýšlených sérií.