Chicagu v Brně chybí víc jiskřivé energie

Americký krimi muzikál autorů Freda Ebba, Bobba Fosse a Johna Kandera měl na Broadwayi premiéru v roce 1975 a už o tři roky později se hrál v české premiéře právě „u Mrštíků“. Zápletka líčí na reálném základě založený příběh Velmy Kellyové a Roxie Hartové, které se po vraždě manželů setkávají v ženské věznici. Tam s pomocí prohnaného advokáta Billyho Flynna bojují jako uměle vytvořené celebrity o mediální slávu.

Víc než u jakéhokoliv jiného muzikálu je u Chicaga důležité navození atmosféry a vůbec toho všeho zdánlivě nepodstatného okolo, co dotváří jinak banální dějovou linku. Ponuré prostředí kriminálu a vážná témata korupce, moci médií a falešné morálky jsou záměrně překlopeny do groteskní nadsázky.

Režisér Moša tuto stylizaci dovedl až do extrému. Příběh umístil na třípatrovou scénu připomínající kriminál i cirkusovou arénu. Jen místo šelem vsadil do jednotlivých kójí vězeňkyně a spolu s nimi i sedmnáct členů orchestru. Divákům se tak odhaluje to, co jindy zůstává skryto, a navíc jsou svědky působivého vstupního intra druhé poloviny v provedení dirigenta Ondřeje Tajovského.

Extrémně přehnané jsou také rekonstrukce vražd, vězeňští dozorci v cirkusáckých úborech i postava ušlápnutého manžela Amose Harta (Milan Němec nebo Lukáš Vlček), ze kterého je klaun v pestrobarevném kostýmu a obřích botách.

Roxie jako loutka

Do zvolené koncepce zapadá i postava Kabaretiéra-klavíristy (Karel Škarka nebo Vojtěch Blahuta). Ten je rovněž nepřetržitě na scéně, na klavír doprovází herce a slovně propojuje jednotlivá čísla. Moša tak zůstal věrný divadelní podobě muzikálu, neboť například oscarový film Roba Marshalla z roku 2002 s Catherine Zeta-Jonesovou, Renée Zellwegerovou a Richardem Gerem tuto postavu vypustil.

V mozaikovitě útržkovitém příběhu mají největší prostor hudebně-taneční výstupy. Většinou neposouvají děj a klidně by obstály samostatně v jakémkoliv kabaretu.

Vrcholným číslem je Zároveň jsme chytli zbraň, scéna Flynna s Roxie jako bezvládnou břichomluveckou loutkou. Zdařile vyšla i sólová čísla Dáme fleka všem a Roxie nebo duety Nejlepší přítelkyně a Dnes nikdo nemá styl. Proslulému Cell Block Tangu, ve kterém šestice vězeňkyň obhajuje své mordy, naopak chybělo víc drajvu. Rozpohybovanější a za doprovodu company také mohl být song Ten, kdo táhne s mámou. Stejně nadbytečně vyznělo navození drsného výrazu u postavy vrchní dozorkyně Mámy Mortonové v alternaci Aleny Antalové s Markétou Sedláčkovou. K respektu má Mortonové pomoct pánský kalhotový kostým, který však charakter postavy supluje až příliš okatě.

Step u soudu

Na herce muzikál klade velké taneční nároky, postavě Billyho Flynna navíc Moša přisoudil i několik stepařských prvků. Ty obstojně zvládají oba alternanti, Petr Gazdík a Dušan Vitázek. S celkovým ztvárněním role si lépe poradil Petr Gazdík. Flynn v jeho podání je energický a přesvědčivý, zatímco
Dušan Vitázek se s figurou protřelého „hajzlíka“ míjí a nedaří se mu přesvědčit, že dokáže omilostnit kohokoliv, kdo mu zaplatí. Po zhlédnutí obou alternací se navíc pořád nemůžu zbavit dojmu, že v souboru Městského divadla je ještě jiný, typově vhodný představitel této role – Martin Havelka.

Ústřední dvojicí chicagského příběhu jsou vězeňkyně Velma Kellyová a Roxie Hartová. U alternací Svetlany Slovákové a Ivany Skálové se nejde ubránit tomu, že si na podobnou roli měly ještě pár let počkat. Při jejich mladistvém vzezření jim jen těžko věříte, že jsou vypočítavými mrchami.

Lépe si vedou jejich starší kolegyně Ivana Vaňková a Radka Coufalová, někdejší spolužačky z ročníku na Janáčkově akademii múzických umění. Vyznění jejich rolí napomáhá, že jsou každá jiná nejen typově, ale i vzrůstem a rozdílnými výrazovými prostředky. Více prostoru příběh dává Coufalové, která předvádí proměnu ze zakřiknuté tuctové holky v celebritu, a v závěrečné show dvou „sester“ navíc naplno rozbalí své taneční schopnosti. Vaňková zase zaujme šarmem a zpěvem s lehce drsně podbarveným tónem hlasu.

V menších rolích upoutají Aleš Slanina s Jiřím Machem jako zastřelený milenec Fred Casely nebo Martina Severová s Lenkou Bartolšicovou coby novinářka Mary Sunshinová.

Zejména muži si při sledování Chicaga určitě přijdou na své pohledem na dívčí těla v černých podvazcích, korzetech a průsvitných košilkách. Jenže co naplat, když ta pověstná jiskra tomu pořád nějak chybí. Snad by inscenace získala větší náboj po pár škrtech, možná by pomohlo i činoherní pasáže podbarvit několika takty. Třeba se potom i to „něco“ přece jen dostaví.