Dan McCafferty: Novým albem se vracíme ke kořenům

Tentokrát vystoupí na brněnském výstavišti. Podle pořádající agentury Mersey je koncert jednou z posledních možností, jak zažít Nazareth v plné síle. Tato skotská rocková parta přitom brázdí světová pódia od roku 1968. I po tolika letech ale její zpěvák Dan McCafferty říká: „Nejraději hrajeme právě ty skladby, které se líbí našim fanouškům. Koncerty jsou pro nás droga!“

V posledních letech jste Českou republiku, především její moravskou část, navštívili při svých turné několikrát. Máte k této zemi a k lidem, kteří tu žijí, nějaký zvláštní vztah?
No to ano. V poslední době jsme tady hráli na open air festivalu s Ozzy Osbornem a Uriah Heep, to bylo nedaleko Prahy. Ale mnohokrát jsme hráli také přímo v Praze, v Brně, v Uherském Hradišti a nebo na festivalu Benátská noc.

Najdete si ve čtvrtek vůbec čas projít se po Brně? Co byste tady rádi viděli?
Tentokrát jsme tady na dva dny, takže bychom rádi navštívili hrad Špilberk, a pokud bude čas tak také zámek v Lednici.

Fanouškům chcete představit své nejnovější album nazvané Big Dogz. Čím je specifické? Mohli byste o něm říct něco víc?
Chtěli jsme se novým albem vrátit především k našim skladbám ze sedmdesátých let, vrátit se ke kořenům kapely. Ale na albu jsme tentokrát pracovali s mladšími muzikanty, takže ve skladbách je znát i vliv devadesátých let.

Kde stále berete tolik síly, kterou dáváte do každého koncertu? Máte nějaký rituál, který před vstupem na pódium dodržuje?
Neděláme nic zvláštního. Prostě moc rádi hrajeme a vystupování na koncertech je pro nás jako droga. Každý okamžik na pódiu si užíváme společně s publikem a pořád mě překvapuje, kolik fanoušků na nás všude čeká.

Které skladby na koncertech hrajete rádi, a které naopak už nehrajete vůbec?
Samozřejmě nejraději hrajeme hity, které od nás publikum očekává, totiž písničky Love Hurts a Dream On. Hodně skladeb, které hráváme, pochází z našich prvních tří alb – Nazareth, Exercises a Razamanaz. Na druhou stranu už nehráváme moc písniček z osmdesátých let.

Vaše kapela udělala hluboký zářez do historie hudby. Co ale myslíte, že byste dnes dělali, kdyby Nazareth vůbec neexistoval?
V šedesátých a sedmdesátých letech jsem spolupracoval s mnoha hudebníky, jedním z nich byl například Roy Orbison. I v Londýně, kam jsem se přestěhoval v sedmdesátých letech, jsem dělal s různými kapelami. Takže si myslím, že kdyby Nazareth nebyl, muzicíroval bych prostě v kapele někoho jiného.

Když jsme u těch počátků – co vám přijde těžší – zaujmout posluchače, když jste začínali v roce 1968, nebo je zaujmout dnes?
V zásadě je to stejné. Jen tváře jsou dnes o něco starší, my totiž dnes už nehráváme pro mladé publikum jako tehdy, když jsme začínali. To znamená, že naše dnešní publikum nepije tolik alkoholu, nekouří marihuanu a nebere drogy. Zkrátka naše publikum s námi vyrostlo a také zestárlo.

Byli jste někdy hodně překvapení některým z fanoušků? Udělal někdo něco nečekaného?
No, v roce 1984 jsem při koncertě v Chicagu dostal hodně zvláštní dárek od jedné dívky. Byl to ručně upletený svetr s naším logem na hrudi, to bylo hodně v pohodě. Když jsme byli mladší, vždycky jsme po koncertě chodili na večírky, ale dnes už dáváme přednost zůstat trochu stranou. A nebo si dáme skleničku dobré skotské whisky v hotelu.

K názvu kapely vás prý inspirovala píseň The Weight od kapely The Band. Ale byli jste někdy v Nazaretu osobně?
Samozřejmě, že jsme tam byli, dokonce jsme tam měli koncert. Nazaret je úžasné místo s jedinečnou historií.