Další díly seriálu Malá divadla jižní Moravy najdete ZDE

Divadlo Facka založili Sergej Sanža s Dušanem Pernickým v roce 1995 v Uherském Hradišti. „V Hradišti jsem tehdy žil, tak jsem věděl, že divadlo podobného typu tady chybí. K pohybovému divadlu mám blízko, vystudoval jsem obor pantomima na Lidové konzervatoři pod vedením profesora Kaftana, který působil i u slavného mima Ladislava Fialky Na Zábradlí. Tak jsem si pro potěšení založil vlastní amatérský soubor,“ vrací se ke vzniku souboru Sergej Sanža, který ho vede dodnes.

Název celému divadlu dala jedna z jeho prvních inscenací. „Napřed jsme si nebyli jistí, jestli tento název diváky třeba spíš neodrazuje, a uvažovali jsme o přejmenování. Ale nakonec jsme to už tak nechali. Líbí se nám jeho zvukomalebnost, i anglický překlad slap zní hezky. A navíc my si jeho význam vykládáme třeba i tak, že svojí tvorbou dáváme facku nudě,“ vysvětlil původ názvu divadla jeden z jeho hereckých členů Michal Bumbálek.

Jako amatérské zájezdové divadlo působila Facka v Uherském Hradišti až do roku 2001, kdy se přesunula do Brna a získala stálou scénu v Divadle v 7 a půl. „Díky hostování herců z Husy na Provázku, Mahenova divadla a Sedmapůlky jsme se vlastně profesionalizovali. Začali s námi spolupracovat Martin Siničák, Gabriela Ježková, Michal Bumbálek, Kateřina Bedánová nebo Barbora Milotová,“ připomněl začátky brněnského působení Sanža.

Specifickým prvkem poetiky divadla Facka jsou improvizace a nonverbální pohybová představení. Součástí hereckých dovedností je cirkusové umění, akrobacie, chůze na chůdách a po laně, žonglování nebo balancování na kouli. „Komediantství musíte mít v krvi. Hlavním nástrojem herců je jen jejich tělo, kterým vyjadřují všechny své pocity. K tomu jim pomáhá líčení a pestré kostýmy,“ uvedl Sanža.

Inscenace Facky v sobě propojují žánry činohry, pantomimy a pohybových klauniád, kterým se v době letních prázdnin věnují i jako pouliční divadlo. „Oživujeme už pozapomenuté umění commedie dell´arte nebo klasické pantomimy, která zažila největší slávu v šedesátých a sedmdesátých letech díky Marcelu Marceauovi a u nás Ladislavu Fialkovi. Tohle dnešní mladí už moc neznají, tak teď oprašujeme i nějaké naše starší projekty,“ naznačil Sanža.

Od září tohoto roku hraje Facka pravidelně v klubu Šelepka, kde ji mohou zájemci vidět i tuto neděli. Od čtyř hodin odpoledne tady soubor odehraje při Pohádkovém jarmarku dětské představení s názvem Abrakadabra. „Od ledna příštího roku začneme hrávat i v sále Stadiónu, kde chceme uvádět naše prostorově větší inscenace,“ uvedl Sanža..

Divadlo Facka vzniklo v roce 1995 v Uherském Hradišti, u zrodu stáli Sergej Sanža s Dušanem Pernickým
do roku 2001 působilo v Uherském Hradišti jako amatérské zájezdové divadlo (inscenace Rumiště, Proměna, Párty u baby Nani, Tichá noc aj.)
od roku 2001 se Facka profesionalizuje a přesouvá se do Brna, kde má do roku 2006 stálou scénu v Divadle v 7 a půl (inscenace Krvavá pavlač, Nesplněná přání, Harlekýnovo dobrodružství, Óda na tvarůžky aj.)
zaměřuje se výhradně na autorská představení, ve kterých převažuje nonverbální způsob vyjadřování a pohybové improvizace
součástí jsou cirkusové dovednosti, chůze na chůdách a po laně, žonglování nebo balancování na kouli
rozhovor

Herec Divadla Facka Michal Bumbálek říká: Líbí se mně ta tvůrčí svoboda

Brno /ROZHOVOR/ – Devětatřicetiletý herec Michal Bumbálek, který v divadle Facka vystupuje už několik let, si při spolupráci s tímto souborem pochvaluje hlavně zábavu a možnost svobodně realizovat své tvůrčí nápady. „Je to pro mě výborná alternativa ke klasickým inscenacím, které se teď už zase povětšinou dělají na Provázku,“ vysvětluje Bumbálek, který je od roku 1992 stálým členem brněnského divadla Husa na provázku.

Odkdy s divadlem Facka vystupujete?
Poprvé jsem se objevil v jejich inscenaci Nesplněná přání, kde jsem chodil na chůdách. Bylo to asi v roce 2005, kdy Facka hrála už spíš sporadicky. Tehdy mně o Sergejovi a jeho aktivitách řekl kolega z divadla Jirka Vyorávek, tak vlastně na jeho popud jsem se s nimi zkontaktoval.

Co vás na inscenacích Facky tak baví?
Tvůrčí svoboda a možnost využít všechny naučené pohybové dovednosti. Je to můj velký koníček a moc mě baví se pořád zlepšovat v přízemní akrobacii, žonglování, chůzi po laně, na chůdách nebo balancování na kouli. Díky stáži u cirkusu Jo–Jo jsem hodně přičichl i k cirkusácké mu umění.

Tíhnul jste k pohybovému divadlu odjakživa?
Dá se říct, že ano. Pohybové divadlo má velkou tradici právě v Huse na Provázku, kde je to jeden ze základních pilířů poetiky. Moc rád vzpomínám třeba na představení Se mnou smrt a kůň od režisérky Evy Tálské, která se tomuto žánru už dlouho věnuje. Mrzí mě, že teď už se toto umění na Provázku zdaleka tolik nepěstuje.