MALÁ DIVADLA JIŽNÍ MORAVY

Další díl seriálu deníku Rovnost o malých scénách jižní Moravy představí netradiční soubor Divadla Járy Pokojského.

Hereckou základnu divadla, které vzniklo před třinácti lety, totiž tvoří vozíčkáři. Fungují pod hlavičkou občanského sdružení Archa community. „První impuls k založení spolku vzešel na jednom z našich letních táborů. Secvičili jsme scénu ze hry Posel světla. Měla velký úspěch. Zjistili jsme, že v Arše s námi sdílí nadšení pro Cimrmana několik dalších lidí. Proto jsme si pro zábavu nacvičili Němého Bobše,“ popsal začátky souboru jeho šéf Vladan Vlček. Parta kamarádů se však rozhodla v hraní pokračovat.

Cimrmanovi „objevitelé“ Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak o brněnském divadle ví. „Samozřejmě musí povolovat naše hry. Nepřišli se na nás sice podívat. Vítají ale, že hrajeme vlastně pro dobročinné účely,“ vysvětlil Vlček.

Kromě omezeného pohybu jsou někteří herci handicapovaní i co se týče mluveného projevu. Třeba jako Libor Doležal. Herectví jej baví kvůli potlesku a nadšení diváků. „Pochopil jsem, že nám lidi netleskají ze soucitu. Můj řečový handicap se navíc postupem času stal předností,“ podotkl Doležal.

Domovskou scénu našel soubor v roce 1997 v brněnském Bezbariérovém divadle Barka. „Když jsem před patnácti lety Barku zakládala měla jsem sen, že by zde stále působil soubor integrující vozíčkáře. Divadlo Járy Pokojského mi ho splnilo,“ řekla ředitelka Barky Zdeňka Vlachovská. Dodala, že je ráda, že se z náhodných hereckých sešlostí stala pravidelná činnost. „Je třeba pamatovat, že jsou to amatérští divadelníci, ale neustále se zlepšují a je s nimi vždy legrace,“ doplnila Vlachovská.

Kromě Brna tato společnost vystupuje i v jeho okolí. „Jednou se nám na vesnici stalo, že se po celou dobu představení nikdo nezsmál. Byli jsme z toho nešťastní. Po hře přišla jedna paní a říkala, že to bylo vynikající. Měla prý co dělat, aby se vozíčkářům nesmála,“ líčí zážitky z hostování Vlček.

Za třináct let svého působení nastudovali herci kromě Němého Bobše třeba hry Lijavec, Blaník, Hospoda na mýtince nebo legendární Vyšetřování ztráty třídní knihy. Před rokem svůj repertoár rozšířili a uvedli inscenaci Mlýny Divadla Sklep. „Představení v podání vozíčkářů nejsou věrné kopie originálů. Podmínky se musí chtě nechtě upravit, pohybové aranžmá je občas dost omezené,“ řekl Vlček. To ale nabízí hercům i režisérovi prostor pro improvizaci.

Dvaatřicetiletý herec Michael Vidura říká: Při hraní jsem jako v transu

Brno /ROZHOVOR/ – Divadlo ho původně nijak nelákalo, ale když se přes kamarády z Archa komunity náhodou dostal na představení Divadla Járy Pokojského, byl nadšený. Teď už si dvaatřicetiletý Michael Vidura neumí život bez hraní představit. „Neuvěřitelně mě to chytlo,“ přiznává.

Jak dlouho jste v souboru Járy Pokojského?
Pět let, ale poprvé mě sem kamarádi vzali už v roce 2001. Do té doby jsem si spíš psal různé povídky, ale hraní divadla mě nenapadlo. Ale neuvěřitelně mě to od té doby chytlo. Máme už svůj stálý okruh fanoušků, kteří s námi jezdí i na okolní štace, takže při představeních bývá úžasná atmosféra. Jsem vždycky na jevišti jako v transu, vůbec nevnímám.

Máte rád cimrmanovský humor?
Mám, líbí se mně poetika jejich her. A pro amatérské herce jsou tyto texty výborné na inscenování, protože jsou vtipné už samy o sobě a hodně tak usnadňují cestu k divákům.

Nejnovější premiéru Limonádový Joe režírujete. Jaká je to zkušenost?
Moc zajímavá a poučná. Je to moje první režie, a hned takhle těžkého kusu. Kromě mnoha postav máme na jevišti i živou čtyřčlennou kapelu. Neděláme kopii filmu, ale rozhodli jsme se uvést původní verzi hry z roku 1944. Ta sice neobsahuje tak třeskutou srandu, ale spíš jemný humor a půvabnou češtinu.