Divnej Brouk? Kravál, všude kravál. A pak ticho

Právě tento mrazivý příběh inspiroval autora Ondřeje Novotného a režiséra Vladimíra Morávka k vzniku inscenace Divnej Brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona?, kterou divadelníci vsadili poněkud netradičně do prostoru brněnské hvězdárny.

Zabil jsem Lennona

Snad to měl být titul o vnitřní rozpolcenosti člověka, snad i kritická a provokativní scénická črta reagující na fenomén slávy živené médii. Jenže výsledek je víc než rozpačitý, troufám si říct, že je pro diváka až k nevydržení. Morávkovo svébytné uchopení opět sálá halasností a expresivitou, tentokrát ovšem tak intenzivně, že publiku nedovolí vstoupit ani pod základní z mnoha vrstvených motivů.

Inscenace Divnej Brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona? je titulem spadajícím do cyklu Smějící se bestie. Konec srandy, budeme se smát! Vzývají divadelníci publikum k nespoutanému veselí nad krutou realitou dneška. Smějící se bestií se tak stává samo divadlo a divák v něm, zdá se, to vše pod hávem mrazivého výroku gestapáka Reinharda Heydricha. Právě on Čechům metaforu Smějících se bestií kdysi přisoudil.

Provázek se v této spojitosti opírá hlavně o slova Jana Wericha: Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá. Přesně tak. Jenže – působí to, že se sami sobě s potřebným nadhledem zasmát nedokážeme. A už vůbec ne v přívalu zběsilých jevištních kreací komponovaných v intencích režiséra vměstnat „kravál" všude tam, kde by bylo smysluplnější provázat jednotlivé motivy: uchopit je v kontextu celku a ne jimi svéhlavě žonglovat na jevišti. Řečeno jinými slovy, divák nevyžaduje názorné režijní výklady k uchopení zpodobněného, ale pracuje-li scénář s tolika vrstvami textu (úryvky básnických pasáží, citace ze J. D. Salingera, reálné zpravodajské výstupy), pouze a jen písně Beatles tuto mozaiku pohromadě neudrží. Text navíc propojuje vícero rovin – dokumentární, dramatickou, básnickou a zčásti snad i subjektivní pohled autora a režiséra na vnitřní pohnutky ústředního protagonisty.

Mark Chapman je v Morávkově pojetí člověk slabomyslný a zákeřný, je to nevypočitatelný hajzlík nerozlišující mezi realitou a fantazií. A byť se herec Dalibor Buš může na scéně v tom nejlepším slova smyslu roztrhat, hlubší sdělení o vrahově motivu publiku nepředá. Ve skutečnosti snad totiž ani žádný hlubší motiv vraždy nebyl: Chapman svého prohřešku dosud nezalitoval a jak konstatuje, „Zabil jsem Lennona proto, že jsem chtěl uvést do života knížku J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. (…) Jsem opravdu ten, kdo chytá v žitě v naší generaci."

Básnění, běsnění

Spíše symbolické je pak ztvárnění jednotlivých členů Beatles i Yoko Ono zpodobněné čtyřmi herečkami. Ty odosobněně vykračují napříč scénou, hledištěm, sem tam a stále dokola. Odosobněné je ale ve výsledku vše, Chapmanem počínaje a vyobrazeným světem médií konče. Divák neví proč a motivy o vině a nepřicházejícím trestu se rozmělňují pod nánosy dalších odkazů – odkazů k manipulaci, k fanouškovskému kultu i odkazů ke kultu kapely, jejíž slávu vykoupilo mnoho ztrát.

Vše inscenace na diváka vrhá až do jeho úplného vyčerpání. Řev a expresivní herecké projevy se však brzy omrzí, energii v písních ukrytou zastře jejich svérazné pojetí provázkovských Big Beatles. A projekce na stropě hvězdárny – ty zprvu magické obrazy, ztratí ve svých monotónních kompozicích na působivosti již po několika variacích.

Přitom právě kopule planetária obepínající zraky diváků nabízí tolik možností. Projekce stovek archivních snímků a videí rozprostřených do mozaiky se svým opakováním vyčerpává a dalších vizuálních překvapení se, bohužel, publikum nedočká.

Melodiemi Beatles prostupují texty z přejatých písní česko-slovenských populárních „hvězd", což však málokterý divák kvůli halasné interpretaci vůbec zaznamená. A je to vlastně paradoxní. Zdálo by se, že inscenace s tak chytlavými melodiemi a natolik silným (reálným!) příběhem bude režisérskou jistotou a zaručeně kladným diváckým zážitkem. Opak je však pravdou. Režisérem zamýšlená „kreace na téma mýlícího se člověka" či také avizovaná „scénická báseň" se v osobitém prostoru hvězdárny rozplyne ještě dřív, než skončí. Více než podtitul Kravál. Všude kravál. A v hlavě mrtvé ticho by tak inscenaci slušelo přirovnání jiné, například – Kravál. Všude kravál. A uvnitř diváka jen prázdno, ticho, nic.