Dobrodruh Přibáň: Na cestách poznáváme svět jinak než na pohlednicích

V jakém smyslu?

Jde totiž o další rozměr, jak lidem zprostředkovat atmosféru z našich výprav a přenést na ně autentické pocity. Fakta si umí každý najít na internetu. Je to pro nás zase něco nového než přednášky, knihy, seriál nebo film. Proto jsem rád, že je brněnská výstava takto interaktivní, s tekoucími potůčky a lanovým mostem doplněná o videa, zvuky a vůně.

Jaké jsou na výstavu ohlasy?

Jenom pozitivní. Nikdy předtím jsme nic podobného nedělali, takže je to pro nás nová zkušenost. Už se nás lidé ptají, kdy se přesune i do dalších měst, ale stojí to spoustu peněz, takže zatím to není v plánu.

Od roku 2007 jste se vydal celkem na čtyři výpravy. Platí, že už nikdy sebou nevezmete ženu?

Říkal jsem to už od naší druhé cesty, kdy jsme poprvé měli sebou holku, a nikdy jsem to od té doby nedodržel. Takže jsem to porušil už třikrát. Dokonce s námi jednou jely hned dvě! Uvidíme, i teď je to otevřené.

Kolik je podle vás po zkušenosti ideální počet lidí na výpravu?

Dopočítali jsme to za ty roky na pět až šest lidí. Říkám, že pokud jsou schopni se spolu všichni vejít u jednoho stolu, jsou schopni se i domluvit.

Trabant vyžaduje na cestách časté opravy. Jste technický typ?

Spíš to vnímám jako výzvu, abychom dokázali udržet auto v pojízdném stavu. Jedni naši kamarádi v těchto dnech jedou cestu kolem světa s octávkou, a auto jim pořád drží bez defektu. Tak to potom trochu ztrácí smysl a je to nuda.

Jak často jste míval stavy, že jste trabant už nemohl ani vidět?

Často. S trabantem je právě hromada technických problémů, ale má to i své kouzlo. Hodně lidí se mě ptá, proč třeba nejezdím i na svoje přednášky trabantem. Ale já mám jinak obyčejnou octávku, a ta mi stačí. Nepotřebuji si autem nic dokazovat.

Není škoda, že nemíváte na cestách víc času užít si jednotlivá místa?

Nikdy nemáme určený počet dní na každé místo, náš časový harmonogram je volnější. A vzhledem k tomu, že nikdo nemáme žádná vysněná místa, kam se nutně musíme podívat, nic nás nelimituje. Ale samozřejmě si to všechno užíváme jinak než jako turisti při cestování letadlem. Pro nás už cesta samotná je cíl. A to nám nejvíc umožňuje vidět známá místa jinak než na pohlednicích.

Která místa vám takto utkvěla?

Na poslední cestě nás uchvátil třeba Východní Timor, úžasná zapomenutá země. A pak Indonésie. To je země, která vás dokáže šíleně štvát, ale současně je naprosto skvělá a k našemu velkému úžasu až na výjimky nedotčená turismem.

Máte obecně rád dobrodružství a extrémní situace?

Vlastně bych o sobě mohl říct, že jsem člověk extrémů. Nebaví mě nic mezi tím. Nemám problém být několik dní v nepohodlí na cestách a spávat venku, ale vedle toho mám rád drahé a luxusní hotely a dovedu si to v nich pořádně užít. Ale co je to vlastně extrémní? Je to hodně relativní pojem. Pro mě je extrémní každý, kdo nějakým způsobem překročí svoji komfortní zónu a nebojí se vyzkoušet něco nového. My takto rádi posouváme vlastní hranice. A je pravda, že to párkrát až přeháníme.

Není pro vás potom každodenní život tak trochu nuda?

To se nedá říct, protože normální život sebou přináší taky různé problémy, a tím je dynamický. Já třeba doteď nemám doma zařízené topení, protože jsem se k tomu pořád prostě nějak nedokopal.

Jezdíval jste někdy na klasické dovolené k moři?

Na dovolené jsem nebyl několik let! Podle mě dovolená na týden nebo čtrnáct dní není dovolená. Pokud lidi nedokážou vyskočit z toho zajetého kolotoče všedních dnů, nikdy si pořádně neodpočinou.

Máte už další nápady?

Mám, ale zatím jsou tajné. Lidi zatím naše výpravy a akce pořád baví, tak to mám radost. Teď máme před sebou naplánovanou v příštím roce cestu z Bangkoku do Prahy a dál se uvidí.