Festival operních představení Klasika pod hvězdami se letos již počtvrté snaží přilákat co největší množství lidí na operu uváděnou na českých hradech a zámcích. A pořádající agentura ArtTriton sází na osvědčené evergreeny letos si diváci v internetové anketě vybrali La Traviatu. Dojem z nastudování Verdiho veledíla, které v sobotu hostil areál zámku Lednice, lze shrnout následovně: dobře ztvárněné titulní role, nevýrazné hudební nastudování a mizerná režie a scénografie.I přes zmíněnou kritiku je třeba zdůraznit, že z komerčního hlediska se týmu okolo Pavly Filipové tomuto projektu daří. Kulturní přínos této snahy je však mnohem problematičtější.

Na jedné straně nutno přiznat, že festival nepochybně alespoň jednou za rok přitáhne k opeře, tedy „vysokému" umění, lidi, kteří by o ni jinak ani nezavadili. Na druhou stranu to, co je zde podáváno jakožto Umění, se mu povážlivě vzdaluje. Zůstává pouze artefakt (v tomto případě text opery) a jeho nositelé (operní umělci). Vše ostatní výsledné dílo řadí do sféry umění populárního.

Proti tomu nelze nic namítat, jen bych rád vznesl otázku, zda má produkce podobných, formálně nutně nedokonalých, hybridních tvarů smysl.

V geniálně napsané, zdánlivě bezstarostné předehře je kondenzováno napětí celé budoucí tragédie. Dirigent Miloš Formáček ji poněkud odbyl. Podobně jako po celé představení chyběl suché hře orchestru Severočeského divadla pod jeho taktovkou dramatický nerv, zněla ploše a nudně, což ještě umocňovala špatná mixáž zvuku.

Suverénní Dvorský

Zpívali rovněž členové operního souboru Severočeského divadla. Mladá Michaela Katráková má poněkud lehčí dramatický koloraturní soprán s ušlechtilým vibratem. Napravenou kurtizánu Violettu pěkně charakterizovala v místech něhy a odevzdání. V dramatičtějších momentech tak přesvědčivá nebyla. Z technického hlediska byl její výkon jistý, technické finesy zvládá Katráková suverénně. Snad jen výšky někdy vyráží zbytečně tvrdě. K výkonům Callasové a jiných velkých Violett operní historie má však zatím daleko.

Hostující Miroslav Dvorský v hlavní mužské roli Alfreda byl nejsilnější tam, kde mohl uplatnit heroické ostří svého hlasu: ne tak v momentech ryze lyrických. Celkově však díky technické a výrazové suverenitě svého projevu dominoval představení.

Dvorský s Katrákovou se v průběhu večera rozezpívali, a svými výkony (zejména skvělým duetem Parigi, o cara) zachránili inscenaci před pádem do maelströmu hudebního vkusu. Lehký lyrický soprán Lenky Jarolímové Schützové ozdobil představení ztvárněním Violettiny služky Anniny.

Martin Matoušek zazpíval barytonovou roli Alfredova soka barona Douphola patřičně sebevědomě a robustně. Líbil se mi také Serguei Nikitine v roli doktora Grenvilla. Nikolaj Někrasov solidně, byť nikterak oslnivě ztvárnil Alfredova otce Georgia, což platí též o Floře Barbory Kadlčíkové a Gastonovi Tomáše Ch. Brázdy. Intonačně nejistý Petr Metuszek v basové roli markýze d´Obigny kazil ansámbly.

Bez vnitřní logiky

Úroveň představení značně snižovala jeho režijní a scénografická koncepce. Režisér Martin Dubovic zde představil jednu ze svých typických, veskrze konzervativních, „realistických" inscenací.

V čem konkrétně byla chyba? Představení rozhodně nechyběl spád (čistý čas dvě hodiny a deset minut), naopak by nebylo od věci občas zmírnit tempo nebo přímo zastavit, vydechnout. To, co jsem zde skutečně postrádal, bylo propracování vnitřní logiky dramatu, usouvztažnění jednotlivých pozic, gest a dějových návazností. Chybělo zde výraznější dramatické pnutí směřující k závěrečné katarzi.

Josef Jelínek splácal scénu v duchu nejhoršího divadelního „realismu" z očekávatelných univerzálních rekvizit à la 19. století, pseudo-mramorové vázy z Ikey a jakýchsi paravánů, které snad měly představovat stromy, které se však po proměně v druhém dějství zabarvily do šarlatova. Existence objektivních technických omezení, vyplývající ze skutečnosti, že šlo o open-air představení, není omluvou pro toto absolutně nefunkční a nezajímavé scénické řešení.

Odhadem dva tisíce návštěvníků odměnilo inscenaci La Traviaty ovací vestoje, gestem, které bohužel svědčí o nevyspělosti tohoto (ale bojím se, že obecně českého) publika a o jeho velmi nízkých hodnotících kritériích. Nedovedu si představit, že by totéž představení bylo podobně nadšeně přijato jen o několik desítek kilometrů na jih.

Verdiho La Traviata je v tomto letním nastudování, inscenací velmi průměrnou a z hlediska režie a scény dokonce podprůměrnou. Aspoň že to slibované hvězdné nebe nad námi bylo v pořádku. Čisté, dokonalé, poctivé.

MILOŠ ZAPLETAL/ Autor je muzikolog