Festival tvůrčí a dokumentární fotografie Fotojatka zavítal do brněnského kina Art teprve podruhé, přesto byl kinosál vyprodaný a návštěvníci nepohrdli ani místy v uličkách, kde v podřepu zvědavě pokukovali po plátně. Na něm ani čtvrt hodiny po plánovaném začátku projekcí nemohli vidět nic víc než komickou postavičku prasátka – symbol festivalu, evokující jeho neotřelý název. Fotojatka jsou totiž festival „masový“. V jakém slova smyslu, to už pořadatelé blíže nespecifikují. Výkladů se nabízí mnoho a diváci mají osm hodin na to, aby si vybrali ten správný.

Baník a smrd býlým

Program večera zahájila po šesté hodině večer vernisáž, po níž se diváci s malým zpožděním dočkali prvního bloku fotoprojekcí. Ještě před nimi je však za průpovídek prodchnutých sarkasmem a ostrovtipem v podání pedagoga Institutu tvůrčí fotografie v Opavě Jiřího Siostrzonka čekala série fotogagů. Na přetřes přišla i témata aktuální, a diváci se tak před moderátorem oblečeném v ošuntělé uniformě policisty nejednou zajíkali nad snímky zobrazujícími lidská vyjádření, zachycená na nejrůznějších místech městské architektury. Nad názorovými zkratkami, jako Baník jebat nebo Smrd býlým, už někomu tak veselo nebylo a do hledání rozdílů mezi dvěma fotografiemi, na nichž o pozornost bojovala sešlá důchodkyně a vnadná blondýnka, se pustili už jen ti nejsoutěživější.

Úvod prvního bloku promítání patřil Janu Zátorskému, několikanásobnému držiteli Czech Press Photo 2007. Za hudebního doprovodu Prince představil své cykly Trainliving, Dvojníci a Kbelští zahrádkáři. Jeho snímky propojovalo téma vlaku jako dopravního fenoménu. Lidé a vlak. Vlak a lidé. Jako by jedno bez druhého nemohlo existovat. Jiří Siostrzonek nenechal diváky dlouho rozjímat a dal jim prostor pro dotazy. Rozpačitost se však v sále mísila s dozvuky Zátorského projekce, jejíž barevnost vyvolávala rozpaky nad tím, zda odstíny červené a zelené na snímcích nevymrštil do extrémů způsob filmového promítání.

Svých několik minut slávy na Fotojatkách využil i další autor, Marcin Stawiarz z Polska, jehož hlavním tématem byla krajina v tom nejširším slova smyslu. Projekce černobílých snímků nazvaná Fragmenty nevyřčeného příběhu vypovídala o tom, že Stawiarz ke své práci přistupuje s krajinářskou pečlivostí a trpělivostí. Postavy se v jeho komponovaných snímcích objevily zřídkakdy.

Barbora Kuklíková se představila s prezentací matky/dcery a oceňovanou sérií In–Ty–My–Ta. Držitelka třetího místa v soutěži World Press Photo 2006, prvního místa v soutěži Frame 006 a druhé příčky v Mio Photo Award Ósaka tak v Artu odhalila jakýsi fragment svého mateřství – svého vztahu mezi autorskou a její dcerou.

Trend slovenské nové vlny do Brna na okamžik přenesl Miro Švolík. Na festival přivezl průřez svou dosavadní tvorbou nazvaný Rozprávky pre dospelé deti. Jak příznačné. Vždyť mezititulky jeho projekcí rozbíjela hesla Opiť, uvariť a fotit nebo Ženy, víno, románky. Momenty, kdy se realita stává nepravděpodobnou, neuvěřitelnou, absurdní i krásnou, ve svém cyklu fotografií zachytil maďarský autor Zoltán Vancsó.
O tom, že náhody jsou tak malé, že si neuvědomujeme jejich boje, se diváky pokusil sérií Invaze přesvědčit Milan Krištůfek. Slovními vsuvkami Hey, Jim! Yes, sir? Sejmi ho! poukazoval na to, že zatímco oni bojují o život, my si klidně nakupujeme.

Pět minut deprese

Bloky promítání vyplňovaly přestávky, dle spontánní sympatie pořadatelů k Brňanům vyplněné eroticky laděnými filmy. Kdo čekal vzrušení, byl zklamán. Vznik absurdně naučných děl odkazoval k období před první světovou válkou. Ve výčtu následujících projekcí se vedle dalších objevilo také jméno Bohdana Holomíčka, který dokázal obdivuhodně propojit práci s fotografií, detailem a repeticí. Vlastní tvůrčí techniku geláže divákům představil Michal Macků, jehož cyklus se jmenoval Pět minut deprese. Nezaměnitelným rukopisem se pak do paměti přítomných zapsal světově proslulý Michael Ackerman z USA.

V Brně za sebou Fotojatka mají druhý ročník a jednoznačně dokazují, že fotografie nemusí být nahlíženy jen na statických stěnách galerií, ale také dynamicky a zcela sporadicky, za zvuku dechberoucích tónů Philipa Glasse nebo Antonína Dvořáka. Nahlíženy tak, aby divákům otevřely jiné reality a znejistěly je v každodenních stereotypech.