Inscenace Teď na krk oprátku ti věší důmyslně propojuje čtyři různé jevištní formy. Vedle tradiční herecké akce jsou tak pro diváka připraveny také výrazový tanec, zpěv a básnické slovo.

Scénář připravila původně pro pražskou Violu Irena Žantovská. Brněnské Divadlo U stolu si ji upravilo k obrazu svému a se souhlasem autorky nejen původní název hry, ale také scénář. V malém sklepním prostoru tak vznikl svérázný jevištní útvar, který představuje geniálního středověkého francouzského básníka Françoise Villona.

Pod režijním vedením Františka Derflera nevznikla ovšem žádná románová divadelní adaptace Villonova života, nýbrž v pravém slova smyslu výrazně autentická životní zpověď Villona samotného. Precizně popisný Villon, který během svého života vystřídal řadu bizarních životní „rolí“, byl milovníkem žen, pijanem, rebelujícím výtržníkem i zlodějem, vrahem, uprchlíkem, učeným klerikem i bloumajícím tulákem hledajícím sebe sama.

Pařížská spodina

Dokázal ve své básnické tvorbě detailně a realisticky vykreslit nejen svůj vlastní život, ale i středověkou Francii ve všech jejích rozmanitých barvách, a nahlédnout přitom bez sebemenšího uzardění do skrytých zákoutí i té nejšpinavější pařížské spodiny. Toho v plné míře využívá právě Divadlo U stolu, když před divákem, prostřednictvím prosté expozice Villonových veršů, tohoto rozeklaného básníka doslova vysvléká do naha.

S Villonem se setkáváme na místě, kde strávil notnou dávku svého života. Ve vězení. Čeká tu na vykonání soudního ortelu, který jej odsoudil k smrti oběšením. Mříž a plápolající svíce, jediné kulisy, které na jevišti najdeme, i strohost a neútulnost samotné sklepní scény vytváří věrohodný obraz dobového pařížského lochu.

Společnost zde Villonovi dělají tři bytosti, které symbolizují jeho život. Blázen, Děvka a Smrt. Chvíli se zdá, že ony tři postavy jsou Villonovými veselými druhy, pak se však náhle stávají zdánlivě nezúčastněnými svědky jeho života, v jeden okamžik součástí jeho samotného a hned zas jeho pronásledujícími stíny a děsivými můrami. A při tom všem nepřestává Villon pět.

Odkrytí tváří

Své myšlenky, otázky, křivdy i prosby po rozhřešení, smrti i odpuštění taví do veršů, které v hereckém podání Lubomíra Stárka získávají zvláštní naléhavost. Villon před námi odkrývá všechny své tváře, v nichž nalezneme vtip, filozofické rozjímání, zoufalství, strach i bezstarostnost.

Divácky výjimečným zážitkem je syrově přednesený nářek někdejší sličné zbrojmistrové v podání Děvky ztvárněné Lucií Schneiderovou. Naopak menším zklamáním může být výkon Simony Zmrzlé, jejíž Smrti chybí, v porovnání s jejími hereckými kolegy, větší pohybová mrštnost a razance (byť rafinovaně krásná je bezesporu dost).

V závěru představení dochází v tanci k pomyslnému splynutí Villona i s jeho stíny Bláznem, Děvkou i Smrtí. Villon se tak stává před diváky tím, čím i jako básník byl mnohovrstevnatou bytostí. Nadto divák získá jednoznačný dojem, že Villona pověsili. Vždyť i závěrečná balada přednesená Děvkou a Bláznem dlí, že chudák už dotrpěl Villon jděte mu, lidi, na funus. I svíčky v jejich rukou mluví dostatečně výmluvně.

Historie nám však ukazuje, že Villona z vězení vždy nakonec zázračně propustili. Že by si z nás snad Villon, ten básnický holomek, i zde na jevišti Divadla U stolu tropil žerty?

IVA DOLEŽALOVÁ (Autorka je publicistka)