Hejlík: LiStOVáNí je jako gyros. Ořezáváte, dokud to není ono

Jaký je pro vás stovka mezník?

Neskutečně mi na tom záleží! Je to jako velké jubileum, vidíte, co je za vámi, přemýšlíte, co je před vámi. A rádi bychom to neslavili na večírku. Chceme uspořádat mejdan pro naše diváky na všech scénách, kde hráváme pravidelně. A tak se vydáváme do třiceti měst a bylo by nám ctí, kdyby přišli všichni, kdo mají tenhle náš seriál akčních čtení rádi.

Tedy další měsíc na cestách. Jak se vám žije v takovém kočovném "létajícím cirkuse", jak váš projekt kdysi nazval Robert Fulghum?

Mně dobře, i když ano, z řízení auta mi úplně hrabe. Mám těch svých dodávek víc a jezdím maximálně možně delší vzdálenosti vlakem, abych se dobíjel. Ta energie na představeních je ale obrovská, v loňském roce jsme jich odehráli 697! A to znamenalo být neustále na cestách napříč republikou.

Co vás pořád žene dopředu?

Reakce lidí, když například na gymnázium v Chrudimi, které je stranou centra města, přijde večer na LiStOVáNí sto padesát lidí. Když musíme v Ústí nad Labem v knihovně, kde to na své triko pořádá zapálená knihovnice, dokonce přidat jedno představení. Líbí se nám, že v Brně v nabité divadelní nabídce plníme prestižní a krásnou Redutu. Ale baví nás to i tam, kde třeba tolik lidí nepřijde. Důležité však je, aby se diváci na nás vraceli. Vážím si právě té seriálovosti. Toho, že nás znovu někam pozvou, toho že lidé přijdou. Další věc je energie, která jde z dětí a studentů během dopoledních představeních na školách. Pak je tu ale druhý pól a to je rodina, a tu já mám právě čerstvou. A tak balancovat mezi osobním životem a touhle skvělou prací je fakt náročné.

Který z uvedených sta titulů vám osobně nějakým způsobem utkvěl?

Určitě to bylo první představení v Českých Budějovicích před čtrnácti lety, když jsme uvedli koláž z knížek Emila Hakla. Přišlo dvacet lidí, což bylo v prostoru knihkupectví totálně plno a bavili se. To nás nakoplo. Od začátku jsme se snažili o to, co se nám asi daří nejvíc: Neopakovat se. Abychom se nemohli vyčerpat. Uvádíme teď stou knihu a vyjmenuji vám pět aspektů, kterými to bude zase něčím nové. Byly velmi hezké mezníky jako potkání se zajímavými autory, se Sarah Waters, Mariuszem Szczygielem, Robertem Fulghumem, C.D.Paynem, Stephenem Clarkem a Danem Brownem. A samozřejmě plejádou všech českých autorů. Například ale s Tomášem Sedláčkem jsme se zase dostali my do světa.

Liší se tedy atmosféra v různých městech, kde hráváte?

Ano, teď jsme například bohužel po devíti letech asi přestali hrát v Bratislavě, tam bylo takové akademičtější publikum, rozesmát ho bylo moc těžké. Ale ti lidé se vraceli a vydrželi s námi tak dlouho. Jsou města, kde se vysloveně těšíme hrát, jsou města, kde víme, že musíme víc bojovat, jak o účast diváků, tak i o jejich reakce. Nicméně to je právě na tom turné krásné. I to, že jdete z Národního divadla hrát druhý den do Čáslavi, do krásné restaurace LaDus, kde to dva manželé majitelé chtějí prostě mít.

Vaší zřejmě nejúspěšnější hrou byla právě Sedláčkova Ekonomie dobra a zla. Čím si vysvětlujete takovou její oblibu?

Sám Tomáš Sedláček nechápe úspěch své knihy. Já ale úspěch představení přikládám tomu, že jsme udělali legrační parafrázi myšlenek, které Tomáš v knize nastoluje. A velmi tomu pomohla jeho účast, jeho přirozená uvolněnost a samozřejmě i diváci, které jeho osobnost přitáhla.

Nacházíte stále nové a nové knihy, které by stály za uvedení? Co je pro vás hlavní klíč při jejich výběru?

Brodím se novinkami, žádám si o texty, velmi často je čtu ještě před vydáním. Posílám je i dalším hercům k přečtení a posouzení. Pomáhá mi s tím Pavel Oubram a Lenka Janíková. Ale hodně si za tím stojím sám. Na loňské novoroční dovolené jsem z šedesát knih našel osm, z nichž jsme jich už pět uvedli. Ten klíč se těžko popisuje, nechceme se opakovat, ale jsem rád, když tím klíčem vždy otevřeme nějaké nové dobrodružství a výzvu pro nás jako soubor i pro naše diváky. Právě ty by to mělo bavit, mělo by jim to něco dát a měli by si například koupit knihu, kterou jsme hráli.

Co je nejtěžší na celkové přípravě textů? Která fáze přípravy?

Ano, to je vždycky elaborát. U té úpravy už musíte mít jasnější představu, jestli v tom budeme hrát dva nebo tři, a také asi kdo. Převedete si text do elektronické podoby, například Brownovo Inferno mělo téměř milion znaků včetně mezer. A musíte se dostat až na 28.000 znaků a to tak, aby samotný mistr Dan nepoznal, že něco chybí. Však také řekl: Hele, to bylo dokonalé espresso z mé knihy. Ano, já zas říkám, že je to takový gyros, ořezáváte tak dlouho, až to bude ono. Naše velká deviza je právě ta činohra, díky ní spoustu věcí číst nemusíme, díky spoustu věcí opravdu ožije ve 3D verzi, díky ní jsou z toho sami autoři očarovaní a dojatí k slzám. Ano, opravdu i takového génia, jako je Miroslav Zikmund naše zpracování dojalo. A jak řekl: Potřebovali jste k tomu jen mou knihu, jednu plachtu a nezměrně moc fantazie! Mimochodem Brňáky zveme i na Hvězdárnu, tam každý měsíc hrajeme úspěšně Stopařova průvodce Galaxií s vizuálními projekcemi digitaria. Je to moc hezké spojení. A tam právě teď budeme uvádět i Zikmundovu Legendu Z+H.

Setkání s kterým autorem pro vás bylo nejinspirativnější?

Ta turné jsou vždy kouzelná. Španělka Elvira Lindo s rodinným titulem Manolito Brejloun vůbec nechápala, jak je to náročné. Stephen Clarke mi naopak psal, že by chtěl mít Merde tour tak náročné, ´jako je v tom dokumentu se C.D. Paynem´. Mimochodem, Turné v hajzlu bylo opravdu drsné a chudák stařeček C.D. Payne na nás teď v Kalifornii dodnes myslí! S Tomášem Sedláčkem byly super cesty po českých luzích, moravských hájích i evropských metropolích. Rozuměli jsme si taky s Petrou Dvořákovou, Petrou Soukupovou, Ivou Procházkovou, Milošem Kratochvílem, Jirkou Hájíčkem, Honzou Cempírkem.

Máte výborné osobní vazby s Robertem Fulghumem. Plánujete nějakou další jeho návštěvu?

Jak to víte? Ano, Fuljumero psal, že by chtěl zase na turné. Je to neuvěřitelný stařeček! Chce dát turné po všech našich zastávkách od půlky června až do půlky července a skončit představení na Colours of Ostrava. To by se mi mohl splnit sen, listovat v tom ostravském plynojemu Gong!

Našlo si LiStOVáNí za ty roky už své pevné místo nebo se stále setkáváte s tím, že si lidé myslí, že jde o pouhé nezáživné scénické čtení?

Ach, ano. Stále se snažím osvětlit, že to prostě není sezení za stolem a týrání diváků intelektuálními ukázkami z knih. Je to naopak akční cirkus, který dělá z literatury a čtení úžasně živý tvar. Každého, kdo na to přijde poprvé, to překvapí. Tak prostě jde jen o to, aby poprvé přišli. Tak se rovnou domluvme, když budete číst tento rozhovor a pak na LiStOVáNí dorazíte, stavte se pak za mnou a řekněte, že jste přišli na popud tohoto rozhovoru. Jinak se vždy taky prsím, když mi všichni autoři z celého světa říkají, že tohle u nich fakt nemají. I těch sto titulů mi dokazuje, že LiStOVáNí byl, je a bude prostě dobrý nápad.

Začínali jste ve třech s herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Pavlem Oubramem a Věrou Hollou. Po čtrnácti letech je vás devět. Jak se daří sestavit fungující tým?

No je to masakr, dávat dohromady závazky tolika lidí, zvlášť těch, co jsou v angažmá a to je většina. Ale snažím se obsazení střídat, aby to i pro diváky bylo nové. Snažím se také dospět k tomu, aby na LiStOVáNí chodili, když v tom nehraji já, což je asi třetina představení. Sami mi myslím můžou dát za pravdu, že jsou ta představení neméně dobrá, ba i lepší, třeba právě zmiňovaná Legenda Z+H je možná jedním vůbec nejlepším. Ale táhne nám všem na čtyřicet, uvidíme, jak dlouho ještě dovedeme křepčit v osm ráno v tělocvičně někde v Těšínských Beskydech. Zatím to jde a naopak nás to přesvědčuje v tom, že ještě tak staří nejsme!

LiStOVáNí se svým pojetím blíží divadelnímu představení. Nechybí vám však klasické divadlo?

Zatím ne. Já chtěl být vlastně vždy spíše principál. A taky si prostě plním úplně všechno, co jsem chtěl dělat - šéfa, režiséra, dramaturga, herce, prodejce, ale bohužel třeba i řidiče..).

Už několik let hrajete v seriálu Ordinace. Dá se v nekonečném seriálu nacházet stále nové a nové impulzy k tomu, aby člověk nezapadl do rutiny?

Moc nedá. V Ordinaci jsem měl teď půlroční přestávku a po svém návratu o ukončení opravdu přemýšlím.

Jste známý svou vášní k vaření. Nacházíte si na něj čas?

Ano, teď s Českou televizí koketujeme o novém pořadu, který by zrcadlil mé kultovní gastrokroužky. Na ty chodí kamarádi, nadšenci, foodblogeři, foodnovináři i šéfkuchaři a vaříme si. Každý jeden chod, který učí ty druhé. A je to velká sranda. A byl by to myslím dobrý pořad, který jasně ukáže, že je fajn to taky zkusit. No a naplno se s manželkou věnujeme našemu blogu Gastromapa Lukáše Hejlíka, který radí, že je někdy lepší si trochu zajet, než se hodně spálit. Každý den přinášíme tip na nějaký podnik, tedy kavárnu, bistro nebo restauraci v naší republice, kam se můžete s důvěrou vydat. Funguje to a baví nás to. Právě díky LiStOVáNí vystřídám za rok až 200 českých měst a všude se potřebuji najíst a tak mám o naší zemi docela slušný přehled.

Na podzim se vám narodil syn. Jak si užíváte otcovství s odstupem let od první dcery?

Měl jsem čtyři měsíce volno, abych byl s manželkou ve finále, ale i po porodu. Teď jsem zpátky ve hře, ale čas, kdy jsem doma, se snažím co nejvíc pomáhat, co nejvíce být k ruce. Víte, tohle na ženách obdivuji, tu jejich mateřskou trpělivost. Ani po šesti představeních denně (což je běžná rutina) a odřízených 400 kilometrech nemám nárok říct doma, že jsem hotovej. A tak, ačkoliv hotovej jsem, se snažím pomoct, protože vím, že žena doma s dítětem to má mnohem těžší.

Jste mužem mnoha profesí: herec, moderátor, autor LiStOVáNí, módní návrhář, chovatel ovcí, kuchař… V jakém oboru se cítíte nejlíp?

LiStOVáNí je věc, ve které jsem toho nejvíc dokázal, ve které jsem se nejvíce realizoval, která nejvíce lidí ovlivnila, která několik lidí včetně mě dobře živí, která má smysl, obrovskou přidanou hodnotu, díky které možná jednou vstoupíme do učebnic. To byla ta parta magorů, co zachránili knihu a čtení!