Skupina Kamelot je v novodobé historii folkové hudby českým fenoménem. Z osmnácti desek, z nichž první nese jméno po hitu Zachraňte koně, se jich patnáct může honosit přívlastkem zlatá a tři platinová. Duší i motorem takového úspěchu skupiny je její zakladatel, kytarista, zpěvák, autor většiny skladeb a čestný občan Brna Roman Horký. Pod jeho vedením skupina včera na vyprodaném nádvoří Špilberku oslavila pětadvacáté narozeniny.

Kdy jste začal s hraním?
Kytaru jsem v ruce držel poprvé v šestasedmdesátém roce, to mi bylo dvanáct. Jezdili jsme do přírody s pionýrským oddílem, který se jmenoval Lesní moudrost a v podstatě to byl spíš turistický nebo zálesácký oddíl postavený na skautských základech. Starší kluci hráli na kytary, tak jsem k tomu přičichl. A tak mě to dostalo, že jsem donutil maminku, aby slepila tátovu starou kytaru, když byl na dovolené. Šlo mi to rychle, když se vrátil, uměl jsem už osm písniček. Okoukával jsem od starších kluků akordy a potom jsem tomu propadl úplně.

Vzpomenete si, kterou písničku jste se naučil jako první?
První písnička byla myslím Anita, stará trampská milostná píseň. To mě ovlivnilo a od té doby musím psát romantické písně, protože mě to baví.

Jaké byly začátky Kamelotu?
Chodil jsem na střední školu do Královopolské. Tam jsem potkal kamaráda Radka Michala – Bůčka a s ním jsme začali hrát ve dvojičce. Hráli jsme písničky bratrů Ryvolů a jiné trampské, potom i bigbítovější věci, od Olympiků a dokonce od Led Zeppelin. Všechno jsme hráli na španělky, protože jsme neměli peníze na elektrické kytary. A tak jsme se vyhrávali až do roku 1982, kdy jsme se rozhodli dát si jméno. Vzali jsme zpěvačku Janu Kudrnovou, basáka Laďu Chromečka a Luigiho Šmídka na percussion.

Jak vznikl název skupiny?
Když jsme vybírali název pro kapelu, četl jsem povídkovou knížku Otakara Batličky Tábor ztracených. Jedna povídka se jmenovala Kamelot a byla o klukovi, který v New Yorku prodával noviny a zachránil život taxikáři. Tam jsem poprvé zjistil, že existuje slovo kamelot. Za komunistů to nebyl kamelot, ale pouliční prodavač novin. Přišel jsem na zkoušku a řekl jsem, že bychom se mohli jmenovat Kamelot. A oni: Co to je? A já říkám: Prodavač novin. A Chromeček na to: To je dobrý nápad, protože pořád píšeš nové písničky – to jsou ty nové zprávy – a my je budeme přenášet lidem. Takže kapela vznikla a během půl roku zase zanikla, protože jsem šel na vojnu.

A když jste se vrátil?
Když jsem se vrátil, Luigi zemřel, takže jsme zůstali já a Radek. Janě se narodilo dítě, tak přestala zpívat. Místo ní jsem angažoval svou tehdejší lásku, budoucí ženu, Věru Kudrnovou-Horkou. Prošla s námi éru vítězství na Portách a v různých jiných soutěžích, stejně jako Laďa Chromeček a Jarda Zoufalý, kterého jsme přetáhli z brněnské trampské skupiny Karabina. První desku jsme v této sestavě vydali v roce 1990.

Proč trvalo tak dlouho, než jste vydali debutové album? Měl v tom prsty režim?
Jasně, vždyť to bylo za komunistů. Druhá věc byla, že i když jsme měli písničky a vyhrávali Porty, byl tu problém – Brno. Pro Pražáky Balkán. Taky jsme byli mladí, neměli ostré lokty a ani jsme pořádně nevěděli, jak takovou desku natočit. Bavilo nás hraní, a myslím, že to bylo v pořádku – osm let jsme drtili, vytvořili si dobrý repertoár a na desku jsme dali čtrnáct největších hitů.

Změnil se nějak hudební průmysl od doby, kdy jste začínali?
Dnes je to jen o penězích. Z kdejakého nýmanda udělají hvězdu. Ale jen na rok. Aby to někomu vydrželo pětadvacet let, třicet, čtyřicet, to je o trpělivosti. Jsou taky léta, kdy člověk živoří.

Vy jste taky živořil?
Muzikanti to o sobě neradi říkají, ale bylo období, kdy jsem měl doma jen chleba, sklenici sádla a pytlíkový čaj, jinak vybílený byt a kytaru. A takhle jsem žil třeba rok a půl. Pak přijde doba, kdy člověk udělá dobrou desku, z které jsou nějaké kačky, koupí si auto, pozemek, chalupu, pak je zase propad. Je to jako život každého normálního člověka. S tím rozdílem, že život muzikanta je nesmírná nejistota, člověk nikdy neví, co se stane.

Svobodné povolání má ale jistě i své výhody.
Jsem šťastný, že ve svých třiačtyřiceti letech můžu žít život svobodného chlapa. Nemusím poslouchat žádného pitomce, který mi říká, co mám a co nemám dělat. Můžu říct každému, co chci, a to je ta svoboda, to se mi líbí, a proto tak chci žít, a proto hraju. To je ten největší dar, který mi hudba přinesla.

Jak je to s popularitou Kamelotu dnes?
Vyprodali jsme brněnský koncert na Špilberku. Dva tisíce lístků zmizelo během tý〜dne. Které z moravských kapel se to podaří? Vydali jsme osmnáct desek, z toho je patnáct zlatých, tři platinové a teď dostaneme multiplatinovou.

Jak se vede vaší poslední desce, Modré planetě?
Modrá planeta je zlatá, prodalo se jí asi osm tisíc. Dnes je na jeden výlisek deset kopií. Ale i těch osm tisíc je výborný prodej.

Co si myslíte o kopírování hudby? I mezi umělci jsou na toto téma dost rozdílné názory.
Mně se to nelíbí, protože je to krádež duševního vlastnictví. Taky nechodím do obchodu a nekradu rohlíky. Kdybych měl spočítat čas, který věnuju psaní písničky, nikdo by mi nevěřil. Když to potom propočtu na peníze, jsem placený hůř než uklízečka. Jednu písničku píšu třeba měsíc a věnuju se jí několik hodin denně – skládání, textu, češtině, čistotě, přízvukům. Jak člověk stárne, tak si měřítko textařského řemesla klade výš a výš. Nemůžete napsat nějakou pitomost, písnička musí mít začátek, konec, pointu a příběh. Dost nad tím bádám a třeba i v noci špatně spím.

Text je pro vás tedy složitější než melodie?
Jasně. Melodií napíšu za den deset. Dobrý text je to nejtěžší.

Který text považujete za svůj nejlepší?
Ten poslední. Ale vážně, myslím, že dobrý text byl o tom bezdomovci. Když jsem napsal Zachraňte koně, vůbec jsem neměl ambice, že by se ta písnička měla stát evergreenem. Teď jsem napsal hodně osobní text pro svého tátu, který mi vloni zemřel. Jmenuje se Na rozhledně a je to úplná novinka, že ji ještě ani hrát nebudeme. Vážím si taky Valerie nebo Tomáše, které jsem napsal pro své děti. Ale vybírat z nich nejlepší? Myslím, že to ještě přijde.

Jaké je tajemství úspěšné písně?
Pokud chce písnička být hitem, musí její základ tvořit dobrý kytarový riff (opakující se harmonický nebo melodický postup – pozn. red.). Na riffu je to celé postavené. A pochopitelně text, to je padesát na padesát. Když tam kytarový riff není, je to šunt, jaký slýcháme z rádií, různé superstar, a podobná klišé.

Chodíte vy sám na koncerty poslouchat muziku?
Hodně jsme se kamarádili s Poutníky v době, kdy tam ještě hrával Robert Křesťan. Potom Žalman, Wabi Daněk, Samson Lenk. A když tady hraje třeba Mark Knopfler, Eric Clapton nebo Chris Rea, tak se zajdu podívat. S Chrisem se dokonce známe a píšeme si.

Na jarním koncertě ex Pink Floyda Rogera Waterse jste se podívat nebyl?
Roger mě moc nechytil. I když některé dívky říkají, že jsme si trošku podobní, ale možná jen vizuálně.

Hudba je, pravda, trochu jiná.
Já vím. Ale prý když stojíme na pódiu, že prý se podobně tváříme. Ale sám jsem ho v akci neviděl.

Jaké má Kamelot plány do budoucna?
Cítím se čím dál mladší. Vypadá to, že uzavřu exkluzivní smlouvu s EMI a během čtyř let vydám tři alba. Tahle hudba na scéně chybí a musíme vlnu akustických folkových písniček nastartovat, aby se žánr trochu zvedl. Naše hudba je teď pod pokličkou pop-rockových kapel, Ready Kirken, Chinaski a tak dál.

Myslíte si, že je šance na to, aby se akustická folková hudba mohla vrátit na přední příčky hitparád?
Určitě, všechno jde pořád ve vlnách. V sedmdesátých letech jsem zažil dobu, kdy se country skoro nehrálo, Olympic zpíval Taky jsem se narodil bos a podobné budovatelské písničky, Korn a Vondráčková a všichni byli poplatní režimu a vezli se v tom.

Do kolika let chcete hrát?
Cítím se ve formě, když mám motivaci, tak mě to baví, baví mě skládat písničky a hrát. Jestli to budu dělat se současnou sestavou nebo vytvořím novou kapelu, to už je úplně jedno. Chci hrát a myslím, že pokud budu ve formě v sedmdesáti, tak budu hrát i v sedmdesáti. Hlavní je, aby fungovala hlava. Když budu mít v palici všechno srovnané, není co řešit.
Baví mě i současná doba. Jdu svými písničkami proti proudu, nejdu s dobou a nikdy jsem nešel. Když jde člověk proti proudu, tak jde pomalu, ale poznává krásné krajiny.