Inscenace, kterou připravujete, nazvaná Gianni Schicchi, Komedianti, vznikla ze dvou různých oper. Z které z nich jste vycházel?
Pucciniho Gianni Schicchi a Leoncavallovi Komedianti jsou dílka, u nichž jsem shledal, že se dají spojit dohromady a předstírat, že se vlastně jedná o jednu operu, byť se dvěma autory. Nejsem přítelem extravagantních interpretací klasických děl. Taková ta inscenační salta mortale mě moc nebaví, vymýšlet šokující výklady mě neláká. Naopak, rád hledám řešení vyprávěním příběhu v dobových reáliích, ale třeba s trochu jinými vztahy nebo v jiných okolnostech. Tady jsem vyšel z toho, že Komedianti sehrají, krom jiného, i taškařici o Jendovi Schicchim.

Proč jste si vybral právě Národní divadlo v Brně?
Národní divadlo v Brně si vybralo mě. Vše začalo před dvěma lety, kdy jsem v Brně režíroval Prodanou nevěstu, která se snad docela povedla. Důkazem toho je i to, že už druhým rokem získala Prodaná nevěsta Cenu diváků. A tak se vlastně uvažovalo o tom, že bych byl pozván k hostování znovu. Loni nastoupivší nový šéf Tomáš Hanus pátral, jak by zaplnil časovou mezeru, která zela po jakémsi zrušeném projektu. Nakonec se rozhodl a loni v létě mne s dirigentem Kyzlinkem přepadli s neuvěřitelnou nabídkou – abych si vybral, co bych rád dělal.

Při volbě opery vám tedy ponechali naprosto volnou ruku?
Jediné zadání bylo, že by mělo jít o nějaký atraktivní divácký titul, nejlépe italské provenience. To bylo tedy fakt nepříjemné omezení! (smích) Na Komedianty jsem si myslel už dlouho, ale vzhledem k jejich kratší stopáži je zvykem k nim připojovat ještě jednu jednoaktovou operu. Nakonec jsme se s dirigentem Kyzlinkem rozhodli pro Gianni Schicchiho, protože mne napadlo výše uvedené inscenační řešení. Ale trochu harakiri to bylo, neboť půl roku na přípravu je v opeře katastrofálně málo.

Byl to tedy odvážný krok…
To ano. Definitivně jsme se rozhodli do toho jít až ve chvíli, kdy jsme si byli jisti, že máme pro hlavní role skutečně špičkové obsazení.

Jak se vám spolupracuje s Jaroslavem Kyzlinkem, který tuto dvojoperu diriguje?
Jaroslav Kyzlink je skvělý muzikant a velmi pečlivý člověk, který má i přes své mládí bohaté zkušenosti. Zná všechna úskalí opery a hlavně ví, jak jim čelit. Proto je pro mě spolupráce s ním velmi příjemná.

Není nic, na čem byste se při přípravách opery neshodli?
Vycházíme si vzájemně vstříc. Dirigentovi samozřejmě vždy záleží na hudební stránce, režisérovi zase na té herecké. Tady většinou právě dochází ke sporům, ale musím říct, že žádný z našich protichůdných názorů nebyl takový, abychom to museli hloupě vyhrocovat.

Do premiéry zbývají necelé dva týdny. Dle zkoušky soudím, že před sebou máte ještě velký kus práce, jak jste s dosavadním výsledkem spokojený?
No, nejsem, ale s tím se člověk musí smířit už na začátku (smích). Ta inscenace je vždy nějakou měrou kompromisem, nikdy nelze dosáhnout ideálu. Ovšem nechci se s Vámi přít, ale já nemám pocit, že máme před sebou ještě kus práce. Nebo to řeknu jinak: v tomto období, kdy začínají orchestrální zkoušky a pomyslně končí režisérova práce, se spousta věcí z ničeho nic vytratí, najednou přestanou fungovat. Je to takové mezidobí, kdy režisér má pocit, že ty dva měsíce úsilí byly úplně k ničemu, protože z jeho práce nic nezbylo.

To je obvyklé?
Ano. Je to typické. Člověk se nad to musí povznést. Už teď to všichni aktéři dělají moc pěkně. Ale protože máme ještě čtrnáct dní, budu vše znovu žhavit a bojovat, aby to bylo ještě hezčí.

Řekl byste o sobě, že jste přísný režisér?
Přísný…, řekl bych spíš náročný. Odjakživa jsem totiž byl náročný k sobě, a tak vím, že se to vyplatí. Zakládám si na detailní práci s hercem a zcela bytostně nesnáším operní manýry. Tady možná někdy nastávají ty okamžiky, kdy dokáži být nekompromisní a drsný. Dosavadní spolupráce s obsazenými pěvci však probíhá ve vzájemném respektu a tudíž nejsem nucen být zlý.

Když jste působil v liberecké
Ypsilonce, setkal jste se s hudbou
20. let…
Máte na mysli Pucciniho?

Ne, myslím populární hudbu onoho období. Jak vás to tenkrát ovlivnilo?
Ypsilonka na mě měla vliv především divadelní, ovlivnila mě zásadně v principech přirozené existence na jevišti a komunikace s hledištěm. Mimojiné se Ypsilonka taky vracela k české hudbě dvacátých let, což pro mě byla rozhodně velká inspirace. Ale v té době jsme už s Pavlem Klikarem, který byl ostatně také velkým milovníkem Ypsilonky, objevovali tyto věci paralelně.

O co jste se snažili?
Neinterpretovali jsme je ale prostředky hudební klauniády jako Ypsilonka, náš přístup byl rozdílný, směřoval víc ke zvukové a interpretační autenticitě. Pavel založil OPSO v době studií v roce 1974 a já jsem k němu přišel o dva roky později, když jsem byl ve druhém ročníku na DAMU, tedy ještě před svým účinkováním v Ypsilonce.

Co vás přivedlo na DAMU? Touha být hercem?
Na DAMU mě přivedla touha hrát v Ypsilonce. Chtěl jsem být hercem, abych s nimi mohl být. Nebyl jsem takový dobrodruh jako můj spolužák Ondra Pavelka, který odešel z gymplu jako elév rovnou do divadla a teprve z tohoto postu šel na DAMU. Také jsem neměl odvahu jít za Janem Schmidem a požádat ho, abych v jeho souboru mohl dělat aspoň kulisáka a pak třeba… Já jsem byl spíše takový opatrný typ, myslel jsem si, že by bylo vhodné, kdybych předtím vystudoval herectví.

Pak jste ovšem ještě vystudoval brněnskou JAMU. Přehodnotil jste tehdy svoji budoucnost?
Původně jsem začal studovat činoherní režii, ale nějak jsem se nesešel s tím správným pedagogem. Tak jsem se poohlédl v Brně na JAMU, ale tam se otvírala jen operní režie a oni mě vyzvali, ať se přihlásím. To mi přišlo skoro jako vtip, protože jsem toho o opeře opravdu moc nevěděl. Ale oni mě velmi přemlouvali, ať to jdu zkusit. Byly to takové kuriózní námluvy, při nichž jsem netušil, oč vlastně jde. Až později jsem se dozvěděl, že potřebovali otevřít ročník pro nějakého nomenklaturního soudruha, který byl dosazen na nějaký ředitelský post a přitom byl vzdělání prost. A k němu byli nutní ještě aspoň dva další posluchači. Tak jsem si připravil rozbor jedné scény z Prodané nevěsty a šel jsem to zkusit. A vidíte, kruh se uzavírá. Po Naganu jsem dostal nabídku na režii Prodané nevěsty a shodou okolností právě z Janáčkovy opery v Brně. Tehdy mě na JAMU vzali a já jsem postgraduálně během dvou let vystudoval operní režii.

Naučil jste se, jak se dělá opera…
No jistě. Ale hlavně jsem musel i na tomto ústavu absolvovat dějiny emdéhá a marxák. Ono se stejně říká, že škola z vás režiséra neudělá, že vás možná nasměruje, aby člověk věděl, co kde o tom či onom nalézt, kam pro co do knihovny sáhnout. Takže já například vím, že v knihovně musím do hudebního oddělení. Ale že bych při zkoušení Nagana v pražském Národním divadle chodil a mával diplomem o tom, že jsem vystudovaný operní režisér, tak to by mi osobně ani před souborem moc nepomohlo.

Jak vám tedy bylo, když jste před soubor předstoupil?
Všelijak. Nagano aneb hokej v opeře byl zvláštní případ. Kolem tohoto projektu panovala velká nedůvěra a šířily se mnohé fámy. Kromě nejvyššího vedení Národního divadla, které si operu přímo objednalo, i když Dušek se Smolkou ji začali psát už dřív, tomu nikdo zpočátku příliš nevěřil. Takže to byla opravdu věc osobního jednání a přesvědčování, kdy jsem si připadal tak trochu jako zaříkávač koní.

Jste režisérem, hercem, zpěvákem…, čím z toho se cítíte být nejvíce?
Vždy se nejvíc cítím být tím, co zrovna dělám. Teď režíruji, tak mě těší být režisérem. Ale život je přece jenom hra a tak si vlastně jen hraji, tu na toho, tu na onoho. Takže teď na režiséra.

Hrajete hudbu dvacátých a třicátých let a rád se do této doby i stylizujete. Trpíte nostalgií po časech první republiky, nebo je to taky jen taková hra?
Trpím nostalgií a současně je to krásná hra. Nutno říct, že z období 20. a 30. let minulého století nás vždy zajímal především americký jazz, česká hudba této doby je trochu na okraji mého zájmu. Vždycky jsme ji brali jen jako určité zpestření, jako jakýsi návrat k něčemu, co je půvabné ve své naivitě. Ale kdyby mě někdo nějakým strojem času mohl do té doby dopravit, to bych bral hned.

Máte nálepku velkého gentlemana, lichotí vám to?
Nemám důvod si stěžovat. Je to solidní nálepka, škoda, že asi úplně neodpovídá skutečnosti. Pravděpodobně se jevím býti gentlemanem, protože se neustále zabývám meziválečným obdobím. Určité morální normy byly tenkrát v lidech asi zakódovány víc, než je tomu dnes. Lidi měli kindrštúbe a chovali se podle ní. Taky to asi bylo i tím, že v sobě měli mnohem více bázně vůči té nejvyšší autoritě – protože křesťanství bylo v té době mnohem více rozšířeno. Holt v dnešní době přibývá lidí, kteří mají pocit, že žádná pravidla neplatí a že si mohou dovolit cokoli.

Neříkejte, že vy nemáte žádné neřesti?
Mám, ale proč bych o nich mluvil. Tajemství je přece největší vzrůšo.

Takže by se dalo říct, že nejste až takový gentleman. Jen zkrátka dokážete dobře skrývat své prohřešky…
Ano, skrývat prohřešky, to je má oblíbená neřest. (smích)