Ivan Kraus: Náhody hrají velkou roli

Dodnes cestuje se svým souborem a těší se z každé příležitosti, kdy může s loutkami vystupovat. Žije střídavě ve Francii a u nás a ve svých devětašedesáti letech je nesmírně vitálním člověkem, z kterého je cítit tolika Čechům chybějící nadhled. Je člověkem, který i přesto, že emigroval, má Čechy rád a o své minulosti dokáže mluvit s pokorou a v úctě ke všem, kteří svou prací něco dokázali. O svých knihách, vášních i snech prozradil více v rozhovoru pro brněnský Deník Rovnost.

Loni jste v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vydal první knihu Poker bez esa, o čem je?
Je to šest komedií a jedna z nich se jmenuje právě Poker bez esa. Jinou, pojmenovanou Doručovatel, jsem si pro čtení také připravil. Je to vlastně moje první kniha, která u Větrných mlýnů vyšla.

Kromě ní jste vydal i satiry Muž na vlastní stopě a aforizmy Ve vlastních názorech se shodnu s každým. Byl to pro vás jistě úspěšný rok…
Knihy se prodávají dobře, za což jsem velmi vděčný – vděčný za to, že i přesto, že jsem byl tolik let v zahraničí, si k nim čtenáři našli cestu. S tím jsem nikdy nepočítal. Při psaní člověk totiž nemůže počítat s ničím. A nebo se vším. Tedy v tom slova smyslu, že vznikne-­li už jednou kniha, nemám na její další osud vliv.

Uživíte se psaním?
Moje žena (herečka Naďa Munzarová pozn. redakce) říká, že teď, když už to nepotřebuji, bych se psaním uživil. Mám však několik svědků na to – a ona je mezi nimi, že jsem se v mládí rozhodl, že se psaním živit nebudu. Jednu dobu jsem to sice zkusil, byl jsem na volné noze a psal jsem pro noviny, pro rádio, ale dospěl jsem k tomu, že pod takovým tlakem žít nemůžu. Pak jsem odhalil věc jinou. Tolik lidí pracuje v novinách, rádiích, knihovnách, ale psaním se uživí jen zlomek z nich. Já měl to štěstí, že jsem se rozhodl dělat divadlo a psaní jsem se věnoval pro radost.

V srpnu 1968 jste s divadlem vystupoval v brněnském varieté Rozmarýn, jak na tuto dobu vzpomínáte?
Byli jsme parta, která si ušetřila peníze na to, abychom mohli divadlo dělat v soukromí. Pořídili jsme si rekvizity, kostýmy a tohle bylo naše první větší angažmá. Moc jsem se na to těšil. Do toho ale najednou došlo k té nešťastné okupaci. Vzpomínám si, že jsme se byli koupat na Brněnské přehradě, když v tom přišlo to zatmění, ty armády. Nakonec jsem měl pocit, že to v Brně bylo o něco méně dramatické než v Praze.

S toutéž divadelní skupinou jste pak v říjnu 1968 odjel do zahraničí na zájezd, což jste využil k emigraci. Kdo tehdy ze souboru ještě kromě vás a vaší ženy emigroval?
Celkem nás odešlo sedm, plus nějaké dětičky. Bylo to velmi složité, protože jsme nemohli odejít jen tak. Tehdy jsem úplnou náhodou objevil článek o jakémsi kabaretu Crazy World v Paříži, a řekl jsem kolegům, že i když to pravděpodobně nebude mít žádný smysl, měli bychom tam poslat naše fotky. A do pár týdnů nám volali z Pragokoncertu, že máme smlouvu. A tak jsme mohli vyjet.

Vše se tedy stalo spíše náhodou…
Ano. Z této životní zkušenosti pro mě plyne, že náhody v životě hrají velkou roli.

Téměř o šest let později jste byl se ženou odsouzen k odnětí svobody na jeden rok. Teprve v roce 1988 jste dostali od prezidenta amnestii. Vy jste ji však nepřijali, proč?
Po roce 1989 to bylo jiné než dnes, amnestie přišla z nějaké advokátní poradny. Přišel tedy ten přípis a moje žena se vzbouřila, jak ostatně mívá ve zvyku. Někdy to dělám já, někdy ona. Řekla, že to nebere a že jim napíše, na což jsem jí odpověděl, že to stejně nemá smysl. Ona jim přesto napsala a oni jí na to jen odpověděli, že za nic nemohou, že to dostali k vyřízení. Tím to skončilo.

Jaká byla vaše první léta v exilu?
Byli jsme vychováni v socialismu a nedocházelo nám, že bude lepší se rozdělit na skupinky. Velmi brzy jsme zjistili, že je to pro nás ekonomicky nevýhodné. Poté jsme se tedy v dobrém rozešli, každý se vydal svým směrem. Já jsem zpočátku například lepil figurky v jedné manufaktuře, pak jsme na Bahamách dělali s ženou údržbáře, pak jsem maloval pokoje, v Itálii jsem vypomáhal v penzionu, poté jsem se dostal do filmového trikového studia, které se však záhy na to zhroutilo… Nejzvláštnější z toho všeho pro nás bylo zjištění, že se uživíme. Že dokážeme dělat práci, která není naší profesí.

Spolupracoval jste také s Pavlem Tigridem, přispíval jste do časopisu Svědectví, kde jste publikoval pod pseudonymem Viktor Vadim. Bylo to proto, že jste psal hlavně politické satiry?
Byla to spíše otázka svědomí. Měl jsem tu rodiče, bratry a sestru. Ono se to lehce napíše, ale co by potom bylo s nimi? Tak jsem se svěřil Pavlu Tigridovi a on mi pseudonym schválil. Ale řekl mi, že mě podle stylu stejně poznají. Nebylo mi to příjemné, ale Svobodnou Evropu jsem si neodsouhlasil, to mohlo mít následky. Dělat zajíce hrdinu nešlo. A to byl ten důvod.

Ve vašem skeči Censor, který reflektoval tehdejší politickou situaci, hrál dokonce Anthony Hopkins. Jak vznikla vaše spolupráce?
Psal jsem pro časopis Index On SensorShip, který se dodnes zabývá celosvětovou cenzurou bez ohledu na politiku a režim. Něco jsem tedy napsal a jednoho dne jsem se zničehonic dozvěděl, že podle jednoho textu vznikl zdarma pro Amnesty International film. A zlínský rodák, dnes slavný dramatik, Tom Stoppard k tomu udělal úvod.

O čem Censor je?
Je to krátké a je to absurdní. Censor, Anthony Hopkins, cenzuruje baletku a říká jí, jaké kroky smí a nesmí udělat v tanci. Cenzuruje pohyb.

Dlouhou dobu, od roku 1975, jste hrál pod jménem Blackwits se svou ženou loutkové divadlo. Kdy jste se k loutkám poprvé dostal?
Bylo mi asi třináct a hrál jsem se svou sestrou podle sešitového vydání Hrabě Monte Christa. To byla spíše taková klukovina, dnes by se snad řeklo avantgarda. Pak jsem byl rok u Bezručů v Ostravě, pak jsem se dostal v roce 1964 do Paříže a do Las Vegas. Jezdíme vlastně dodnes. Teď v listopadu například pojedeme do Frankfurtu. Občas rád uteču od počítače a psaní.

Dnes žijete střídavě ve Francii a v České republice, čemu se v obou zemích věnujete?
Teď už jsme více tady, kousek od Prahy. Pohybuji se mezi psaním a zahradou. A pak taky ještě mezi rozčilováním.

Nad zahradou, nebo nad psaním?
Kdepak nad zahradou. Příroda je snad jediný zákon, který tu funguje. Horší už je to s politikou.

Češi vás znají hlavně jako spisovatele, spojují si vás s literaturou i Francouzi?
Moc ne. Vlastně to ani nejde. Francie je v tomto velmi vybíravá a česká literatura tam nemá na růžích ustláno. Nejdále se tam dostal Hrabal, on je ten z moderní doby, který tam nejvíce zapůsobil. Mně když tam vyjde kniha, tak je to tisíc výtisků. Ale já na to nežehrám. Ono to souvisí i s humorem, v čemž my máme výhodu. Já vždy říkám: tohle je Hašek, toto Žák, tohle Werich a to Horníček. To je toliko vůní a máme to rádi. A tak je to v pořádku.