Babičkou byla Jarmila Kurandová nejen ve filmu, ale také na jevišti a v rozhlasovém zpracování. „Její divadelní kariéra začala v Líbenici u Prahy a později u dalších divadelních společností, kde jako Jarmila Martínková poznala svého muže,“ uvedla divadelní historička a publicistka Eva Šlapanská.

V roce 1935, po působení v Olomouci a Národním divadle moravskoslezském, přešli manželé Kurandovi do Zemského divadla v Brně. „Přišly role velké i malé, podle repertoáru. A co jich bylo za ta léta v Brně! Často jsem hrála prosté ženy z lidu, a právě na tyto sociální typy jsem měla přejít do Národního divadla v Praze. Z rodinných důvodů jsem však už zůstala věrná Brnu,“ uvedla pro Rovnost v roce 1975, u příležitosti svých pětaosmdesátin, Kurandová.

Na jevišti Kurandová okouzlila například Dobromilou Rettigovou ve stejnojmenné Jiráskově hře, Kateřinou Šestákovou z Paličovy dcery, Kordulou ze Strakonického dudáka či Fankou z Loupežníka. „Diváci oceňovali její uměleckou zralost, dikci, citlivost i hlubokou lidskost, která z ní vyzařovala hlavně v rolích starostlivých maminek a starších žen,“ dodala Šlapanská.

Roku 1960 odešla Kurandová do důchodu, rozloučila se rolí staré panny Zuzany v Klicperově hře Lhář a jeho rod. „Brněnské obecenstvo mi věnovalo svou přízeň a já jsem mu za pětadvacet let herecké práce na jevišti Mahenovy činohry vděčna za mnohá setkání. Herec nemá krásnější a cennější pocit, než je souznění s publikem,“ řekla tehdy Kurandová.

Brňanům se nejslavnější česká „babička“ představila ještě dvakrát. „Bylo to v její poslední jevištní roli laskavé Babičky z Jiráskovy Lucerny. Bylo to 14. dubna 1978, při slavnostním představení nově zrekonstruovaného Mahenova divadla,“ uvedla Markéta Ňorková z archivu Národního divadla Brno.

Jarmila Kurandová zemřela 6. prosince 1978 v Brně.