Sedmačtyřicetiletý Hájíček je autorem respektovaným, pozornost čtenářů si vydobyl hlavně díky románům Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012). Za oba získal Magnesii Literu a i nyní si o některou z literárních cen říká: jeho povídky jsou stylisticky i obsahově vybroušené, mají svůj specificky rozvolněný rytmus, jenž si čtenáře podmaní.

Anotace Vzpomínek na jednu vesnickou tancovačku poukazuje mimo jiné na to, že dějištěm příběhů je prostředí venkova – „ta krajinná atmosféra". Už se z toho stalo téměř synonymum: Jiří Hájíček, autor vesnických románů. To je však charakteristika velmi zjednodušená. Hájíček dokáže čtenáře mistrně vtáhnout do situací odehrávajících se na venkově stejně jako ve městě (povídka Někdy tě hledám) a jsou to často právě kontrasty regionální a společenské, jež nejsilnější okamžiky všech jeho příběhů umocňují. Venkov v Hájíčkově pojetí přitom není idylickým prostorem vzývajícím člověka k šlechetným úmyslům, stejně jako jím není město. Proměňují se situace, politické režimy a atmosféra míst, lidé jsou však se svými radostmi i strastmi pohrouženi stále hlavně sami v sebe. Kam se teď vrtnout, do kterého kontejneru vyhodit zbytky tohohle dne?

Příběhy vsazené do jižních Čech se odehrávají od osmdesátých let do současnosti. Hájíček je psal v letech 1995 až 2014 a v ediční poznámce se čtenář dozví, kde si již texty mohl přečíst (periodika Host, Literární noviny aj.), a které z nich nyní vychází poprvé. Drobný rozpor je u povídky Lvíčata: tu již literární měsíčník Host zveřejnil, přesto kniha poutá její premiérové otištění.

Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Vydává nakladatelství Host
Počet stran 364, doporučená prodejní cena 329 korun

Napříč všemi příběhy lze vysledovat témata, k nimž se autor rád vrací: koně, rybaření, fotbal, motorismus či kouzlo vánočních svátků. Nejednoznačné postavení má pak v povídkách láska. Je všudypřítomná i nedosažitelná, má v sobě cosi kunderovského a je hluboce ukotvena v paměti postav, aby se v ten nejméně očekávaný okamžik opět vynořila na povrch. To vše v prolnutí s osudy lidí ženoucích se životem vpřed. Ovšem – a zde tkví jeden z příznačných rysů Hájíčkova vypravěčství, onen hon za událostmi budoucími je provázán s minulostí. Pevně a navždy, novým přáním navzdory. Točí se to dokola jako kolotoč pouti. Postavy se s odstupem let vrací do míst, kde vyrůstaly, a s jejich návratem se v té či oné podobě navrací již prožité situace, emoce, vzpomínky.

Minulé, přítomné a do budoucna vysněné – to vše Hájíček dokáže vmísit do charakterů figur s lehkostí a uvěřitelností. Citlivě rozkrývá promlčená tajemství člověka a jde až na dřeň vzpomínek, které čas zahladil, ale nevymazal. Z neurčitých obrysů dávného a palčivých otázek přítomného se mu v nitru protagonistů daří modelovat uvědomění, z nichž mrazí. Sny ustoupily reálnému životu a mládí zastřelo odevzdání se každodenním povinnostem. Mládí je pomyšlení, že to nejkrásnější teprve bude. I v tom lze hledat autorovo laskavé konstatování stejně jako jemnou ironii či povzdech nad tím, jak je čas neúprosný.

Uvědomění si výjimečnosti konkrétního okamžiku je bezpochyby tou nejpříznačnější esencí, s níž Hájíček pracuje. Čas „zmrazený" v detailně vykreslených obrazech ostatně propojuje všechny povídky. Úvahy až existenciálního rozměru autor konfrontuje s banalitami života a částečně i beznadějí nad tím, jak nelehký lidský úděl je. Postavy se v myšlenkách vrací zpět a zase utíkají dopředu, aby pod tíhou okolností dospěly k poznání, že tím nejcennějším je ono křehké a nevratné TEĎ, že ty nejkrásnější okamžiky se dějí v překotném cvrkotu každodenních obyčejností.

A od toho se odvíjí i pro Hájíčka typické otevřené konce: vyústění příběhu často tvoří jen výseč myšlenky či trpké prozření, že situace se na sebe vrství úplně jinak, než jak si člověk naplánuje. Neboli jak v povídce Metání trav poznamenává doktor Bartl: Vlastně je to všechno pořád stejný. (…) Je to furt stejný, s lidma, s přírodou, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho, i když už jsi jenom tichej pozorovatel. Jinak jsi vyřízenej…