„Budeme slavit tím, že přijdeme, zahrajeme, a zjistíme, že to jde. Jazzová improvizovaná muzika je geniální v tom, že když se sejdou muzikanti, kteří si rozumějí, tak to jde tak nějak samo a je to zábava,“ říká Stivín.

Nedávno jste se vrátil z New Yorku, města, které je kolébkou jazzu. Byla to pracovní cesta?

Ne. Byl jsem tam na návštěvě u své dcery.

Jak na vás tamější atmosféra působila?

New York už celkem dobře znám. Jezdím tam skoro každý rok a ta atmosféra je neopakovatelná. Je to takové světové panoptikum.

Měl jste čas zajít do některého z jazzových klubů?

Jazzových klubů jsou tam mraky, takže to samozřejmě nejde vynechat. Mezi mé oblíbené patří Smoke a 55 Bar.

Sledujete současnou jazzovou scénu? Který z muzikantů vás v poslední době zaujal?

Popravdě na to nemám moc čas, takže nějaké novinky vám asi nepovím. Ale pokud jde o konkrétní muzikanty, tak právě v New Yorku hrál Čech Ondřej Pivec a ten se mi moc líbil. Hraje tam na varhany s Američany.

Připomeňme vaše muzikantské začátky. Prý jste se k jazzu dostal díky lásce k dívce.

Nějaká inspirace musí být. Jazz je inspirace a když ji nemáte, tak nemáte co hrát.

Ale zpočátku se vám prý jazz nelíbil. Co tedy nakonec rozhodlo o tom, že se mu budete věnovat?

Nedá se říct, že by se mi úplně nelíbil, spíš jsem ho neposlouchal. Jazz není muzika, která vás popadne z fleku. Musíte tomu trošku rozumět. To je jako u vážné muziky, která si vás také získává postupně.

Vnímal jste v té době jazz také jako určitý druh revolty proti stávajícímu režimu?

To víte, že ano. Dokonce jsme hrávali Krylovy písničky v jazzových klubech jako instrumentální skladby. Kdo tomu nerozuměl, tak asi ani nevěděl, že hrajeme Kryla. Ale fanoušci, kteří na ty koncerty chodili, to moc dobře věděli.

Kterou z událostí ve vaší kariéře považujete za významnou?

Zásadní pro mě bylo album Zvěrokruh. Natočil jsem ho na konci 70. let a používal jsem různé smyčky a kombinace staré muziky, jazzu a improvizace. To byla cesta, kterou jsem u tohoto alba nasadil a po které jsem se pak vydal.

Jste průkopníkem profesionální hry na zobcovou flétnu u nás. Čím vás tento nástroj uchvátil?

Je to nástroj, s kterým jsem začínal. A časem jsem přišel na to, že lze na zobcovou flétnu zahrát všechno. Když jsem se dozvěděl, že se pro ni v baroku psaly koncerty, začal jsem se učit Vivaldiho a Telemanna. A zjistil jsem, že se na to dá hrát i jazz, což vlastně dělám do dneška.

Vzpomenete si ještě na první flétnu či dechový nástroj, který jste si vyrobil?

Bylo to z bambusové lyžařské hůlky mého strýčka. Dodnes mám tu flétnu někde schovanou. Pomáhal mi s tím tehdy i můj táta. Dokonce jsme ji pomalovali a byla to taková flétna indiánského typu.

Tu hůlku vám strýc věnoval, nebo jste si ji „půjčil“ za jeho zády?

No to víte, že mi ji nevěnoval (smích). Když se o tom strýček dozvěděl, byl z toho pěkný průšvih. Ale protože už nelyžoval, tak nám to nakonec prominul.

V poslední době roste zájem o studium zobcové flétny jako profesionálního hudebního nástroje. Dalo by se říci, že v tomto směru dochází k určitému „obrození“?

Asi ano, ale už to moc nesleduji. Po revoluci jsem se snažil prosadit zobcovou flétnu jako profesionální nástroj, což se mi nepodařilo. Postavili se proti tomu tehdy všichni muzikanti, respektive páni profesoři na vysokých školách. Přitom si myslím, že je to nesmysl, protože zobcová flétna je nástroj profesionální. A děti, které se na ni učí, nejsou vedeny profesionálně, takže to berou jako píšťalku nebo přípravný nástroj. Teď je možnost jezdit do ciziny, takže se to lidi učí v Německu nebo Nizozemsku. Oproti České republice mají tyto země mnohem delší tradici.

Vy sám na svém mlýně ve Všenorech pravidelně pořádáte také kurzy. Co vyučujete?

Jsou to takové workshopy pořádané v rámci Centra pro improvizaci v umění. Dáváme prostor lidem, aby si vyzkoušeli, co je to vlastně improvizace nejen v oblasti hudební, ale také v oblasti výtvarného umění a v oblasti multimediální, což jsou počítače, fotografie a filmy.

Vedle jazzu se věnujete také interpretaci staré hudby. Jak dalece se ve vaší tvorbě tyto žánry prolínají?

Je to spíš otázka příležitostí. Nedávno jsem třeba koncertoval s košickou filharmonií, kde jsem hrál Vivaldiho, Telemanna a vedle toho i svoji skladbu Proměny času, která je zase improvizací. Hraji rád cokoliv. Je to spíš o tom, kdo má o co zájem.

Jaké jsou teď vaše nejbližší plány? Nechystáte třeba nové album?

Nové album nevím. Možná nějaký výběr z mé dosavadní tvorby. Zatím to neřeším nijak konkrétně, ale možná bych mohl přes léto něco takového vytvořit. Jinak plánem do budoucna je spíš přežít. V mém věku už je člověk rád, že vůbec může hrát.

RADEK BABIČKA
Autor rozhovoru je publicista.