Kresba vtipů sice není ve vaší tvorbě stěžejní, ale významné místo má. Spolupracoval jste s Rovností, Moravským Expresem ale také s kdysi legendárním Dikobrazem.
Třiatřicet let jsem pracoval jako grafik a aranžér na brněnském výstavišti, proto to pro mne bylo jakési odpoutání od reality. Lákala mě na tom možnost vyjádřit se zcela volně. V době 70. a 80. let totiž například nebyla pracovní kategorie grafik, tak jsme byli dokonce jednu dobu na výstavišti zasunuti v kategorii natěračů. V kreslení vtipů jsem mohl svou fantazii povolit a ještě si z věcí okolo sebe dělat srandu.

Jak to tehdy fungovalo? Jako autor na volné noze jste dostal zadání nakreslit vtip a v termínu jste ho pak odevzdal?
Byla to velká výzva, protože každý takový člověk chtěl ukázat, co v něm je a co dokáže za často krátkou dobu vymyslet. Příležitostí nebylo tolik, ale najít je šlo. Nezabýval jsem se politikou, ale bavilo mě zobrazovat běžný život. V Rovnosti mě ke spolupráci vyzval tehdejší šéfredaktor Jirka Roupec, který mi vždy zadal podklad a termín, do kdy je potřeba téma zpracovat, zpravidla to bylo do druhého dne. Obrázky se kreslily i ke zpravodajským textům a bylo potřeba si k tématu zjistit potřebné informace.

Ve většině současných novin prostor pro ilustrace a kreslené vtipy není. Jak to vnímáte jako člověk, který měl možnost nahlédnout věci i zevnitř redakce?
Noviny byly s kresbou spjaté odjakživa a je škoda, že už v nich prostor nemá. Jsou tam samozřejmě fotky, pracuje se s digitální technikou a nejlepší elektronikou, ale aktuální kresbu s textem stroj lépe než člověk neudělá. Novinám to dává neopakovatelné kouzlo. Přál bych si, aby se to zase změnilo a bylo jich v novinách víc, stejně jako si myslím, že jsme švejkovský národ a humoru je nám v novinách třeba, zvláště v současné době.

Od roku 2012 pořádáte v Brně akci Open Air Gallery, tedy galerijní přehlídku otevřenou všem. Jak tento nápad vznikl?
Vzniklo to tak, že jsme šli s kamarádem Milanem Obrdlíkem přes Denisovy sady a všimli si tamější zdi. Napadlo nás, že by na této zdi mohla být nějaká výstava či nějaké dění kolem ní v období léta. Získali jsme potřebná povolení a stanovili termín na červenec a srpen s tím, že uspořádáme výstavu z věcí, které lidé zajímající se o výtvarné umění donesou.

Jaké zatím máte ohlasy?
Velmi dobré. I náhodní kolemjdoucí se z cesty na vystavená díla dívají a říkají nám, že se jim to líbí, i když podle mého to z takové dálky detailněji vidět nemohou. To nastává okamžik, kdy je třeba vzít je za ruku a dovést přímo k výstavě. (smích)

Pořádáte akci každý rok?
Ano a letos jsme to dokonce chtěli rozšířit o místo na Špilberku u jezírka u hlavní brány. Počasí nám ale nepřálo. Plány do budoucna nám to však nepokazilo a počítáme s tím. Hlavní místo k setkávání Opet Air Gallery zůstává v Denisových sadech.

Dalším z vašich nápadů je projekt Present, což je vaše předem naplánované „obdarování" konkrétní brněnské instituce nějakým z vašich děl.
Jednou jsem si řekl, že bych měl své grafiky a obrazy probrat, roztřídit a v rámci úspory místa některá z nich třeba rozdat či darovat, třeba i institucím. Mým prvním pokusem byla Mahenova knihovna, kde byli velmi rádi a můj obraz použili pro hudební klub ve čtvrtém patře. Pak to byla Zemanova kavárna, kde mně majitel nabídl místo nad prodejem dobrot. Jako třetí jsem oslovil hospic u sv. Alžběty, kde to podle mého lidem pomůže. Chtěl bych se zaměřit i na nemocnice, porodnice a místa, kde je výtvarno potřeba, protože je ho málo. Lidé do galerie chodí málo nebo vůbec a tohle je dobrá možnost, jak jim dát alespoň něco z něj nahlédnout.

Vzpomenete si ještě, co a kdy vás k malbě přivedlo?
Jako malý kluk jsem jezdíval ke své babičce do Jihlavy a už tehdy jsem si brával kusy papíru či náčrtník. Stejně jako moji kamarádi jsem například chytal ryby, ale mezitím si čmáral, všude, kam jsem chodil, jsem si čmáral. V podvědomí jsem dlouho nosil a obdivoval už nežijícího Maxe Švabinského. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jeho perovky si dodnes rád detailně prohlížím.

Přímo vás ale ovlivnili například Petr Skácel či František Malý. Čím?
Petr Skácel, bratr známého básníka Jana, mě vedl v lidové škole umění. Měl k nám velmi přátelský přístup a používal jednu úžasnou metodu. Vždy, když jsme byli unaveni z malby, řekl: Odhoďte to a pojďte ke mně. Pak jsme se třeba hodinu dívali na krásné a věrné reprodukce kumštýřů. Teprve zpětně jsem docenil, nakolik to pro nás bylo důležité a užitečné. Petr Skácel je dnes málo vzpomínaný a je to velká škoda, protože byl nadaný výtvarník a skvělý člověk. Byl velmi lidský a bylo to čitelné už z jeho očí.

Jak jste ve své další umělecké tvorbě bojoval s tím, že nemáte výtvarné akademické vzdělání?
Myslím si, a je to zřejmé i na mnoha slavných autorech ve světě, že na dobré obrazy titul nepotřebujete. Jde vždy o člověka a jeho snahu učit se nové věci. Zda se je naučíte na akademii nebo po svém u zkušených výtvarníků, důležité není.

Celý váš život je spjatý s Brnem, je to tak?
Ano, ale velký vliv na mě měla i oblast kolem Mikulova či Pálavy, kde je jakési moje druhé rodiště. Tento kraj mi dává neuvěřitelné inspirativní možnosti, moc rád se tam vracím. Jednu dobu jsem například sbíral dřeva naplavená z tamějších vod a hledal jsem v nich příběhy.

A ono Brno? Nakolik se do vaší tvorby promítá?
V Brně žiji celý život, zobrazuji jej a stále mám pocit, že toho o něm bylo řečeno málo. Ať už jsou to památky či publikace, Brno si stále říká o víc. Zachycuji-li Brno, používám perokresbu, protože cítím, že tímto způsobem z něj zachytím nejvíc.

Láká vás kreslit Staré Brno, nebo i jeho nové dominanty, například Jošta?
Jošta jsem ještě nezachytil. Ale když se před rokem na Moravském náměstí objevil, vzpomněl jsem si při tom na Frantu Kocourka, kterého jsem poznal v době svého působení na výstavišti. Franta byl bohém, byl bezvadný svým humorem, a kdyby postavili sochu Jošta ještě za jeho života, určitě by si tam zavěsil síť a hověl si pod koněm.