Pavel Juráček, filmový režisér a scenárista, představitel české nové vlny 60. let a signatář Charty 77. Z odkazu tohoto tvůrce vychází nejnovější titul Divadla Reduta Zlatá šedesátá. Prostřednictvím Juráčkových deníků se režisérovi Janu Mikuláškovi a dramaturgyni Doře Viceníkové podařilo v poutavé divadelní zkratce rozkrýt události, které lomcovaly tehdejší společností.

Zápisky vyobrazují Juráčkův osud v toku času tak, jak jej bohémský filmař a scénárista (ne)zaznamenával do svých deníků. Celkem jich po sobě zanechal třiatřicet. A zejména z poslední třetiny Juráčkova „deníkového života" brněnská inscenace čerpá.

Je to období let 1959 až 1974, období umělcova vzestupu a pádu, období kýžené slávy i následné nejistoty, prázdnoty a neúspěšného plahočení se za láskou a uznáním. Pravá láska však není žádná a společnost ustrnula v materiálním stereotypu. Svět je nemocný a Pavel Juráček v něm. Jak výstižně konstatuje jistý Doktor D.: „Jsem lékař, pane Juráček, a jako lékař vám pomoci nemohu. Neboť není v mé moci vyléčit společnost."

Společensko-kulturní události 60. a počátku 70. let Juráčkův příběh rámují; k lepšímu porozumění jej ukotvují ve zběsilém alkoholovém maratonu finišujícím závislostí na fenmetrazinu. Prostor na jevišti dostávají autentické úryvky ze socialistických reklam, rozhlasových budíčků i Juráčkových filmů. Tyto zcizující situace inscenaci odlehčují, aby ji vzápětí nato vymrštily do sarkastické roviny zastřešené sžíravým pocitem zmaru. Komické se mění v absurdní, opakovaně vzývanou naději ve spořádaný život střídá kocovina a naprosté fyzické vyčerpání. Tím však Juráčkovo utrpení nekončí.

Talentovaný filmař chce dokončit Gullivera (film Případ pro začínajícího kata, pozn. aut.), vymanit se ze závislosti na lécích a zabezpečit rodinu. Zdánlivě splnitelná předsevzetí se však mění v běsy, před nimiž není úniku. Už neexistuje žádné dříve a potom. Události se točí v kruhu, který může rozetnout jen smrt.

Určitou dvojlomnost inscenace umocňuje výtvarné pojetí Marka Cpina. Kdysi okázalé, nyní oprýskané zdi blíže neurčené místnosti jako by předjímaly onu rozporuplnost mezi „zlatou" a „tíživou" érou 60. let, stejně jako střet intimní výpovědi jednotlivce s masou znormalizované společnosti.

Výtvarné nápady prostupují i jednotlivými obrazy inscenace, což výpověď obohacuje o nový rozměr. Jak jednoduše lze příznačnými gesty ztvárnit to, co by vyřčená replika deklamovala jen stěží: například při snaze protagonistů zachytit zapadající / vycházející slunce, narození dcery znázorněné zdvojením gramofonových desek či rolující se kravata plnící funkci červeného koberce slávy. Pomyslnou radost však opět střídá tíseň. Vnitřně rozpolcený Juráček se sám před sebou krčí v zrcadlovém rámu a skrze stěnu pohovky zpodobňující manželskou postel promlouvá ke své ženě. Nesnáší ji.

Objevují se i prvky pro tituly brněnské Reduty typické: lustr jako ústřední rekvizita prostoru, vypisování slov křídou, deníkové listy papírů zapracované do scény, nabílené obličeje herců či zmnožení postavy titulního hrdiny. Juráčků je stejně jako dříve Kafků pět. Nezbývá než doufat, že se z osobitého estetického rukopisu, k němuž se Reduta po právu hrdě hlásí, nestane manýra.

Pavla Juráčka ztvárňují Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Josef Polášek, Gabriela Mikulková a Petra Bučková. Každý má svůj specifický způsob projevu a dohromady tvoří nedílný celek – umělce vyobcovaného na okraj společnosti. Přesto se Juráčkův charakter daří nejlépe vykreslit Janu Hájkovi. Svou hubenou postavou i verbálním projevem přesně ilustruje, co v sobě přes půl století staré zápisky uchovávají. Jeho Juráček je křehký, roztěkaný, plný vzdoru a sarkastický, krutý sám k sobě a místy až otcovsky dojemný. V pohybových kreacích vyniká Petra Bučková, Josefu Poláškovi zase nejlépe sedí scény prostoupené ironií a absurditou. Jiří Vyorálek obdivuhodně balancuje na hraně Juráčkova niterného klidu a nepříčetnosti.

Inscenací Zlatá šedesátá se tvůrčí tým v čele s Dorou Viceníkovou, Janem Mikuláškem a Petrem Štědroněm zasloužil o další počin hodný uznání: vznikl nový, kritický pohled na výseč dějinných událostí, které se tradují „jinak". V karikování zažitých mýtů a kříšení odkazu neprávem opomíjených osobností bude ostatně toto spřízněné trio pokračovat. A to už nadcházející sezonu, kdy v pražském Divadle Na Zábradlí vzniknou Šedá sedmdesátá, tedy dramatizace deníků Jana Zábrany.

Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J.

Autor: Dora Viceníková, Jan Mikulášek, Pavel Juráček

Režie: Jan Mikulášek

Hrají: Josef Polášek, Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Gabriela Mikulková, Petra Bučková

Premiéra: 5. dubna 2013 v Divadle Reduta (Národní divadlo Brno)