Co jste si pomyslela, když vás oslovil Karel Gott, abyste natočila film o jeho životě?
Měsíc předtím, než mi Gottovi zavolali, mě napadlo, že bych se s Karlem ještě někdy v životě chtěla setkat. Já jsem s ním totiž před třinácti lety už jeden film natočila. Podle mne jsem si to opravdu přivolala, protože jsem říkala svému muži, že bych o Karlovi chtěla udělat hluboký, silný film. Takže jsem tuhle myšlenku vyslala do vesmíru a za pár týdnů mi volali Gottovi s nabídkou, abych ten film udělala. V tu chvíli jsem se lekla, že bych se mohla opakovat. Karel se toho také bál. Dělat něco, co už bylo, to vás nijak nemotivuje. Odpověděla jsem tedy, že si té nabídky cením, ale že se musíme posunout dál.

Nebála jste se, aby z toho nevznikl pomník, aby to nebylo patetické?
Já se nebojím nikdy. Když do filmu člověk vloží energii, když ho dělá poctivě a s láskou, může to dopadnout jedině pravdivě. Pak už je na divákovi, jestli to přijme, nebo ne. Nebála jsem se. Naopak, když Karel zemřel, tak jsem se utvrdila v tom, že chci, aby byl ve filmu takový klučičí a lidský, jak jsem ho znala. Když po Karlově smrti lidi stáli fronty, aby se s ním mohli rozloučit, tak jsem si říkala, že nechci, aby ho ten film nějak přehnaně adoroval. Věřím, že divákům předám Karla takového, jak jsem ho sama poznala.

Kameraman Jan Malíř, Olžin manžel, přináší čaj.

Jak vám bylo, když jste se dozvěděla, že Karel Gott je nemocný a že už tu asi dlouho nebude?
To bylo špatné. Film jsem začala natáčet v říjnu 2018, a protože mě Karel sám oslovil, měla jsem úplně jiný pocit, než když někoho oslovím já. Byl to pocit svobody a jakési troufalé odvahy. Asi po měsíci mi zavolala Ivanka, že je Karel nemocný a že už nemáme moc času. Bylo to strašně smutné. Měli jsme nějaké plány. Přála jsem si natočit film, který bude pozitivní, i když se všemi Karlovými drobnými chybami, politickými slabostmi a vším, co k němu patří. A když mi Ivanka plakala do telefonu, proběhlo mi hlavou, že musíme s Karlem začít ještě víc pracovat a tvořit, protože jediné, co pro něj v tom našem životním setkání mohu udělat, je natočit pro něj poctivý film.

Byla i nějaká chvíle při natáčení, že jste si řekla: Tohle točit nebudu, to už je moc intimní okamžik?
Jan: Hlavně jim řekni, že nám to ovlivnilo dva roky života, Karel se stal součástí naší rodiny… Jen jim to tam pěkně řekni. (smích)

Olga: Můj muž Honza má Karla Gotta moc rád.

Jan: Byl to těžký čas. Byli jsme pořád v napětí. Nevěděli jsme, kdy můžeme, jestli můžeme…

Olga: Když jsme se dozvěděli, že je Karel nemocný, začali jsme se o něj bát. Jeho rodina byla v tomhle ohledu úžasná. Ty jeho tři holky žádný strach vůbec nedávaly najevo. Nebylo na nich znát, že by se dělo něco smutného. Karla jsem potkala druhý den po tom, co se dozvěděl o své nemoci, a bála jsem se, jak to bude vypadat, jestli to zvládnu a nerozpláču se… Ale on mi nedal ani trochu příležitost smutnit. Naopak, vždycky říkal, že nechce, aby ho někdo litoval.

Jan: Já už vás nebudu rušit, ale tohle je sklenička po Karlovi, ze které pil, a tohle je kresba, kterou úplně na konci filmu udělal…

Olga: Pamatuju si, že když nám Karel tu kresbu dával, tak říkal: „Olinko, vemte si to, ale já to ještě domaluju.“ To bylo měsíc před koncem jeho života.

Jan: Tak já už vás nechám. Na shledanou!

Olga: Honza, který nechce nikdy dělat žádné rozhovory, už sem sám dvakrát přišel. (smích) Ale vy jste se ptal, jestli jsem si někdy řekla, že tohle už točit nebudu… Tím, že jsem měla možnost s Karlem být v posledních dvou měsících jeho života, tak jsem zažila mnoho situací, kdy jsem přemýšlela, jestli nenatočit některé chvíle, kdy o něj pečuje jeho žena Ivanka, nebo kdy se o něj starají jeho holky. Je to ten vnitřní souboj člověk versus filmař. A protože mám v sobě určité hranice, tak jsem cítila, že bych je nechtěla překračovat. Už tak mi Karel dal tolik své křehkosti. Několikrát mě pozval k sobě do nemocnice. Pozval mě k sobě na chalupu v době, kdy už mu opravdu nebylo dobře, byl slabý a špatně se mu mluvilo… Udělal pro mne tolik věcí! Na konci filmu si kvůli mně sedl ke kapličce. Dřív by se možná nenechal natočit, jak sedí s pejskem na lavičce a kouká do lesů. To je pro mne mnohem víc natočit ho takhle, než chtít ho za každou cenu zachytit v nějaké slabé chvilce.

Vím, že se vás novináři i diváci často ptají, jestli ten film bude i kritický a jestli odhalíte i nějaké slabosti Karla Gotta.
Já jim rozumím, ale podle mne ta slabost nemusí být v tom, že se vám něco nedaří, nebo že jste na pokraji sil, ale třeba v té křehkosti… To, že jsem ho mohla natočit, jak sedí se svou rodinou u bazénu, máchá si v něm nohy, pije pivo a opravdu čeká na moment, kdy to přijde, to bylo výjimečné. Ono se to nezdá, ale Karel si vždycky hlídal, aby byl pozitivní, aby dávala lidem sílu a radost a byl poslem dobrých zpráv, a já jsem se ho najednou zeptala na odcházení, že už tady v létě vlastně neměl být a jestli si cení toho, že mu Pán Bůh dal možnost tady ještě být. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, zeptat se ho na to. A jsem šťastná, že mi odpověděl.

Někde jste říkala, že vám Karel Gott často volal a nabízel nápady, co ještě byste mohla natočit. Souhlasila jste se vším, nebo jste také nějaké jeho návrhy odmítla?
Ono to možná v mých filmech není tolik znát, ale já si myslím, že Karlův humor je mým humorem. Mám ráda suchý, absurdní humor a Karel často přicházel s černohumornými scénami. Použila jsem například tu, kdy Karel nakukuje do chalupy, zdraví sám sebe a říká: „Dobrý den, sousede!“ (smích) Samozřejmě jsem si vědoma toho, že to divák nemusí pochopit, ale mě to baví. Lituji, že jsem do filmu takových „karlovin“ nemohla dát víc. Například když jsme točili v Německu u bývalé firmy Polydor, kde nahrával všechna svá německá alba, a jako první u ní dostal celoživotní smlouvu, vymyslel další scénu, kdy zvoní u dveří firmy a ptá se, jestli o něj ještě mají zájem. Dělal si srandu sám ze sebe a byl vtipný… Původně to měla být první scéna ve filmu. Ale jak to tak bývá, to, co považuji za úplný vrchol, se tam nakonec z dramaturgických důvodů nedostane.

Které okamžiky ve svém životě považoval za důležité a chtěl je ve filmu mít?
Samozřejmě za úplný základ Karel považoval své začátky v 60. a 70. letech. Písničky, které tehdy vytvořil s Jirkou a Láďou Štaidlovými, to je něco úžasného. Já jsem trávila noci s jeho archivními nahrávkami a teprve jsem si plně uvědomila, jaký byl jazzman, zpíval rokenrol, bigbít… krásné písně. A v tom, jak zpíval a jak se při zpěvu projevoval, byl naprostý rebel. Jeho výrazům a pohybům se lidi tenkrát smáli, ale k němu to patřilo. Hodně důležité pro něj bylo i Německo. Lidi tady možná nevědí, že v Německu byl snad slavnější než u nás. Když jsme přijeli do Hamburku, tak ho okamžitě všichni poznávali, ačkoliv vypadal úplně jinak než dřív. Každopádně do filmu jsem z těch v Německu natočených písniček vybrala třeba ty od Rolling Stones nebo Franka Sinatry, které Karel nazpíval. Kromě Die Biene Maja (Včelky Máji), což byl v té době šlágr, nazpíval i tyhle neuvěřitelné pecky. A ještě musím dodat, že Karel toužil v Německu zpívat západní hudbu, ale ve vydavatelství po něm pořád chtěli, aby zpíval šlágry.

Karla Gotta milovaly snad všechny ženy u nás, v Německu, ale i jinde na světě, kde působil. Chápete, proč ho milovaly?
Chápu. Několikrát jsem s ním seděla, povídali jsme si o životě, koukala jsem do jeho modrých očí a představovala jsem si těch šedesát let jeho profesního života. A úplně rozumím jeho větě, kterou říká ve filmu svým dcerám: „Ne pro můj zpěv, ale pro ty moje modrý oči se do mne maminka zamilovala.“ Ale i když byl na jevišti, byl neuvěřitelně vtipný, frajerský a klučičí… opravdu k zamilování. Kdyby byl jenom báječný zpěvák, tak by ho lidi takhle nemilovali. On se svým fanouškům neuvěřitelně věnoval. Jak říká Láďa Štaidl, podepsal se každé poslední babičce. S láskou a rád.

Ve filmu nejsou moc zmíněny večírky, flámy, víno, ženy, zpěv… Nebo na to Karel Gott, minimálně v těch rokenrolových začátcích, nebyl?
Ale je to tam. Je tam celá scéna o ženách, kde Karlovi Láďa Štaidl říká, že každý koncert končil v posteli. To je velký moment, který mluví o všem. Karel také vyprávěl, že to byly opravdu jízdy. Uměl být rebel, ale také se hlídal, protože byl zodpovědný vůči své práci. Neflámoval dlouho.

Měl několik vztahů. Mluvili jste i o tom, proč si vzal až Ivanku?
Vidíte, to ve filmu není. Ale to je proto, že ve výsledku jsem měla šest a půl hodiny sestříhaného filmu a z něj jsem musela udělat hodiny dvě. Karel mi ale řekl, že do jeho života přišla ta pravá žena a že cítil, že v šedesáti letech už touží po rodině a teplu domova. Myslím, že Ivanka je jeho femme fatale. Oni se spolu nasmáli. To nebylo jenom tak, že ona ho obdivovala a on se zamiloval do mladé holky, ale oni si velmi rozuměli lidsky. Pořád si povídali a ohromně se smáli. Myslím, že když tohle ze vztahu zmizí, lidi si nefandí a nesmějí se spolu, tak je to pak těžké. Ale u nich to bylo…

Premiéra filmu byla kvůli covidu posunuta nakonec o rok. Nebojíte se, že to letos pandemie zase zhatí?
Já mám hlavně krásný pocit z toho, že jsem Karla mohla potkat a pracovat s ním. Karel stále přicházel s nápady a naše natáčení bral velmi vážně a důkladně jsme se na něj spolu připravovali. Jsem mu vděčná, že film vůbec mohl vzniknout. Kdo z nás by chtěl mít pořád doma, v práci nebo v nemocnici někoho, kdo po vás chce, abyste vzpomínal na minulost, na vaše problémy? Kdo by to chtěl? A Karel to opravdu chtěl. Mám pocit, jako kdybych tím získala poklad. Jestli bude premiéra letos nebo za dva roky, to ví Pán Bůh, ale to setkání a tu samotnou tvorbu s Karlem nám už nikdo nevezme. Samozřejmě je mi líto jeho fanoušků. Ti se na film těší a nemůžou se ho dočkat. Moc bych si přála, aby jim náš film přinesl sílu a naději. Také už bych o filmu nerada jen mluvila, ale už ho chci ukázat.

Sama jste říkala, že jste měla šest a půl hodiny sestříhaného materiálu. Nedal by se z něj udělat ještě jeden film, někdy v budoucnu?
Mě by nikdy nenapadlo se opakovat. Síla filmu je v tom, že je jenom jeden. Ale plánujeme, že nepoužité scény, kterých je okolo dvaceti, vytáhneme na světlo boží a zpracujeme je do jednotlivých sekvencí, takových bonusů. Ale film je jenom jeden… Už jsem se naučila nelitovat scén, které ve filmu neskončily. To je opravdu utrpení, když víte, co by tam ještě mohlo být, ale jsem si jistá, že vyhazování scén je nutné a je to pro dobro celého snímku.

Náš život hodně poznamenala koronavirová krize. Nestálo by to také za natočení filmu?
Přímo tohle téma mě nenapadlo, ale tahle krize mě spíše žene k přemýšlení o tématech, vztazích, o mé profesi i o tom, jak bych měla dál točit. Ještě víc než dřív považuju kulturu a obecně tvorbu za ohromně důležitou. Lidi se musejí v životě na něco těšit a mít nějakou naději. Karlovi fanoušci mi například říkali, že každé ráno a večer poslouchají jeho písničky. Těší se na to, že ten den něco zažijí. Nebo když za minulého režimu Karel koncertoval v Lucerně, tak se prý celý den mořili v práci, doba byla temná a smutná, ale večer se hezky oblékli, šli do Lucerny, on jim tam zpíval romantické písničky a tím jim umožnil zavřít se do snového světa a zapomenout na starosti. Myslím, že tohle by měly dávat i naše filmy. Ne jenom snová a pozitivní témata, ale hluboká, silná… Možná bych ve svých filmech chtěla být víc duchovní, jít do hlubších témat. To si moc přeju.

Váš manžel je kameraman, vy jste mimo jiné také kameramanka. Má tendenci vám radit?
Všechno, co jsem se v životě z kameramanské práce naučila, jsem se naučila od svého táty (Jan Špáta – pozn. red.), který mi neříkal, jak to mám točit, ale vlastně mi vyprávěl o světle, o životě a o lidech. A teď už se učím sedmým rokem od Honzy. On mě naučil nebát se, jak obsahově, tak výtvarně a kompozičně. Teď jako kameramanka točím film o Michalu Kocábovi, což je velký divočák, rocker, a tam se hodně rozjíždím. Strašně mě baví nebýt jenom taková úhledná. Honza mi vždycky říká: „Ničeho se neboj! Nemysli na to, aby to bylo dokonalý. Prostě běž za tím tématem a člověkem.“ On natočil plno dnes už legendárních filmů s velkými režiséry a pokaždé mu šlo hlavně o člověka, o herce. Učí mě i svítit, to je nádherná disciplína. Ale když jsme točili s Karlem, tak se zlobil: „Já už ti nebudu nic radit, ty si ti stejně uděláš po svým!“ Hlavně mě naučil, abych byla odvážná, cenila si druhých, ale i sebe samé.

Váš muž je o hodně starší než vy. Máte spolu čtyřletou dceru Olgu. Shodnete se při takovém generačním odstupu na její výchově?
Honzova velká síla je v tom, že teď méně pracuje, není celé dny pryč, jako když měl svého prvního syna Honzíka, takže je pořád s malou. Užije si ji opravdu naplno, což není běžné. Je to takový radostný a přející táta. Raduje se ze všeho, co Olinka udělá. Moji přátelé mi často říkají, že to u svých rodičů takhle nemají, že by jim tak fandili, podpořili je, dali jim najevo, jak jsou na ně pyšní. A to Honza je, což je důležité. Dcerka bude mít od táty sebevědomí… A co se týče výchovy, zrovna nedávno jsme měli jeden takový den, kdy jsem si uvědomila, že jsem přísná, zatímco Honza se právě raduje z toho, když se Olinka zachová rebelsky. Takže nedávno tak elegantně hodila přes celou místnost svou mikinu. A já řeknu: „Oli, neházej na zem to oblečení!“ A Honza ve stejnou chvíli: „Ty jsi tu mikinku ale krásně hodila.“ (smích)

Znal se vlastně váš Honza s Karlem Gottem?
Ano, s Karlem si celý život tykali, protože spolu už v osmdesátých letech natočili celovečerní film. A při natáčení mého filmu měl Honza důležitou roli. Často ke Gottovým chodil se mnou, a bylo to opravdu krásné, když jsme u stolu seděli my čtyři – já, Honza a Ivanka s Karlem – dva netradiční vztahy. Kluci si spolu dali pivo… Honza se Karla neostýchal třeba i plácnout po rameni a obejmout ho, což já bych samozřejmě nikdy neudělala.