Boskovická rodačka Gábina Kolčavová vystudovala výtvarnou výchovu a angličtinu, ale už při studijním programu Masarykovy univerzity ve Spojených státech se rozhodla zasvětit svůj život fotografování. Absolvovala University of North Texas v USA a v současné době pracuje jako lektorka fotografie. Spolupracuje s Moravskou galerií v Brně, má ráda staré fotografické techniky a také jazz, kterému příležitostně a veřejně propůjčuje svůj hlas.

Proč jste se rozhodli jet zrovna do Houstonu?
Původně jsme vlastně jeli na houstonský festival Photofest, který bývá každé dva roky a je velkou událostí. S několika kamarády jsme uvažovali nad tím, že pojedeme, a protože nás cesta stála docela dost peněz, tak jsme se při té příležitosti rozhodli spojit to s cestováním. A tak jsme začali plánovat, kde bychom si mohli půjčit auto a kam bychom se mohli vydat.

Vrátím se k festivalu, prozraďte o něm něco více.
Photofest je v podstatě hlavně o tom, že tam pořadatelé pozvou několik desítek lidí z celého světa, kteří jsou nějak spojeni s fotkou. Ať už jsou to sběratelé, kurátoři, nebo lidé působící na univerzitách… Ten, kdo tam přijede, si může navolit určitý počet těchto lidí, s kterými chce strávit nějaký čas, což se dělá prostřednictvím speciálních bodových systémů. Maximum lidí, které je možné si na den k setkání navolit, je pět a s každým z nich je možné strávit dvacet minut. Je to zajímavá a užitečná akce a byli jsme rádi, že jsme to mohli podniknout.

Naskytlo se vám něco, kde jste mohli svoji účast zúročit?
Získali jsme kontakty a i díky tomu udělali společnou výstavu v Dallasu. Společnou výstavu všech Čechů, kteří se festivalu účastnili.

Cestovala jste s Evženem Sobkem a Vojtou V. Slámou. Vaše fotografické záměry jsou rozdílné, jak moc to šlo při cestování sladit?
To bylo strašně jednoduché. Evžen si vzal svůj malý fotožurnalistický foťáček a pak tam tak nějak pobíhal a přitom si fotil. Vojta měl kromě foťáku také starou videokameru, která vypadala spíše jako zbraň, takže ten fotil a střídavě natáčel. A já jsem vždy začala vytahovat stativ a svůj velký deskový foťák. Mně focení vždy trvalo nejdéle, ale tím, že fotíme všichni, se navzájem chápeme. I když má každý z nás rozdílný přístup.

Plánovala jste ještě před cestou, na co se chcete soustředit?
Nikdo z nás tam nejel s tím, že by z cesty chtěl přivézt nějaké supr věci. Evžen má, myslím, doposud filmy v ledničce, Vojta už část vyvolal a věřím, že to časem také zařadí do nějakého souboru a časem to zhlédne více lidí. Já jsem po příjezdu měla sto dvacet negativů. A to vyvolávat, když to děláte po šesti, je velmi časově i finančně náročné. I když už vlastně digitální techniku moc nepoužívám, tak jsem vše – poprvé naskenovala, abych si vytvořila alespoň náhledy. Termínem výstavy jsem se odhodlala k tomu, dát to vše dohromady.

Výstavu jste pojmenovala Houstone, nemáme problém! Očekávali jste problémy?
To ne, i když je to vlastně tak trošku recese. (smích) Mělo by to vystihovat pohodu. Fotky jsem dělala vždy spíše akademicky, pečlivě je komponovala… Tím, že je můj fotoaparát tak těžký, tak to ani nešlo spontánně. Teď jsem si však vzala svůj velký foťák s sebou a fotila za jízdy v autě. A to pro mě byl úplně odlišný přístup, z něhož vyplynul i název. Trošku uvolněný a trošku humorný.

Nabízí se již Vojtěchem V. Slámou zodpovězená otázka, jak resuscitovat velkoformát a přitom se vyhnout klišé…
Mile mě překvapilo, když na toto téma v souvislosti s mojí tvorbou mluví Vojtěch V. Sláma a že to takto vnímá, protože nejsem zvyklá s deskovým foťákem fotit spontánně. Bylo pro mě strašně osvobozující, že jsem s ním dokázala blbnout a přitom myslet na to, aby vše mělo hlavu a patu. Nesnažím se ustrnout na tradici velkoformátu, i když mě strašně baví.

Lze říct, že to, co fotíte, je umělecká fotografie?
Myslím, že z toho, co jsem kdy udělala, jsou tohle nejméně umělecké fotografie. Vlastně si ani netroufnu definovat vymezení umělecké fotografie. Snad k tomu svádí ta černobílá, protože černobílá fotka se dnes už málokdy dělá. Vlastně tak, jako si někdo jiný vezme digitál, tak jsem si i já vzala svůj foťák. Barva mě nebaví, myslím, že vidím lépe černobíle. Raději si zkrátka vezmu deskový foťák a udělám pár snímků, než si do složky Houston v počítači dám spoustu barevných fotek, ke kterým se už nikdy nevrátím. Brala jsem to tak, že si z deskového foťáku udělám památku, že si beru jen foťák na cestu. A v této souvislosti se o umělecké fotce rozhodně hovořit nedá.

Ptám se proto, protože jste uměleckou fotografii ve Státech učila…
Baví mě historické techniky, které nabízí možnosti dělat fotky na textil a tak podobně. V konečné fázi je však výsledek téměř stejný. Jde spíše o způsob, jak to vzniká, a to souvisí s akademičností, která mě baví. Ve Státech je mnoho škol fotografie a na každé z nich je možné ji studovat. Navíc na takzvaných College School studenti mají fotografii jako povinně volitelný předmět. Cítím, že u nás je zájem lidí o fotografii více upřímný. Baví mě to, že zdejší učitelé žákům často dělají pomyšlení, vycházejí jim vstříc v tom, co je zajímá. Nejde o to odučit hodiny jen podle nastaveného sylabu.

Učíte a k tomu jste, řekněme, na volné noze. Jak moc se zakázkové focení prolíná s velkoformátovu fotografií, které se věnujete?
Nikdy jsem vlastně nedostala komerčně zajímavou nabídku, kterou bych přijala. I když si dokážu představit, že z deskového fotoaparátu by byly třeba nádherné fotografie architektury. Do toho bych určitě šla, ale zatím jsem takovou nabídku neměla.

Velkoformátová fotografie a staré fotografické techniky – to často sklouzává k výtvarnému umění…
Věci, které teď dělám, jsou více kolážové a vůbec v nich nefiguruje negativ, vše se dělá prosvicováním, formou fotogramu, což k ilustraci sklouzává. Bavilo by mě tímto způsobem knihy ilustrovat, nabídnout někomu soubor fotogramů. Ke kresbě jsem přičichla na pajdáku a tam jsem poznala, že i když mě to bavilo, byla to pro mě strašná a nepřirozená dřina. Proto jsem skončila u fotky, tady teprve cítím, že je to zábava a že mě to nebolí.