Král Bérenger I. umírá. A herec Viktor Skála s ním

Proč jsem se narodil, když to není navždy? Zatracený rodiče! Pitomej nápad, špatnej vtip!, opakuje zoufale král Bérenger I. poté, co se dozví, že zemře. Před zraky diváků se smiřuje se smrtí a vzývá mrtvé, aby jej naučili lhostejnosti. Obřad oslavující prchavý záchvěv lidského života začíná. S neuvěřitelným hereckým nasazením z něj opakovaně vítězně vychází Viktor Skála, který postavě Bérengera odevzdává tělo i duši.

Inscenace Král umírá nastudovaná brněnským Divadlem U stolu je teprve třetím uvedením této stejnojmenné hry na českých profesionálních scénách. A protože ji francouzský dramatik a básník rumunského původu Eugène Ionesco prodchl spolu s historickou a filozofickou rovinou také sarkasmem, tragikomikou a prvky absurdního dramatu, předestřel před divadelníky náročný úkol: propojit vše tak, aby výsledná jevištní kompozice tvořila nedílný, vícevrstevnatý ce­lek.

To se režisérovi Františku Derflerovi a dramaturgovi inscenace Milanu Uhdemu téměř podařilo. Velkou zásluhu na tom má právě herecké obsazení – šestice účinkujících, jež se k dokonalé kolektivní souhře sice probojovala až po premiéře a několika prvních reprízách, ale výsledný tvar je do detailu vycizelovaný.

Viktor Skála prochází v titulní roli krále velkým vývojovým obloukem: od sobeckých radostí až k rozčarování ze zjištění, že zemře. Okamžik překvapení střídá vzpoura a vztek, stává se z něj vzdorovité děcko, aby nakonec přece jen vykročil na cestu smíření. Skálovi jsou role králů na jevišti předurčené a dosud jich ztvárnil nespočet. Přesto je Bérenger jiný, naléhavější a procítěnější. Ionescův král se stal jednou z jeho nejpůsobivějších rolí. Představení co představení tak v Divadle U stolu umírá král Bérenger I. a Viktor Skála s ním. Do úmoru, do okamžiku završení sebedestruktivní poutě dlážděné psychickým i fyzickým utrpením.

Držitelka Thálie Helena Čermáková se v roli Bérengerovi první manželky Markéty s ironií a sarkasmem nevyhýbá vyslovit nic, na co by se ostatní báli jen pomyslet. Je to femme fatale podsvětí v králově rozmařilé duši. Protějškem je jí láskou poblouzněná, mladší králova choť Marie (alternují Lucie Schneiderová a Iveta Austová).

Humor a tragikomiku do hry vnáší herec Cyril Drozda coby strážný. S veledůležitostí své funkce stále dokola hlásá to, co všichni vidí a co již bylo vyřčeno. Přesvědčivě svou roli ztvárňuje i Marie Durnová. Jako králova hospodyně Julie skvěle sekunduje svému pánovi i lékaři, jako lusknutím prstů obrací tíživá existenciální témata ke každodenním všednostem života.

Fenomenální je Jan Mazák v roli lékaře. V plášti zacákaném krví a s příležitostnými, morbidními průpovídkami dokáže i na velmi malém prostoru obdivuhodně vykreslit ono všudypřítomně absurdní a jízlivě cynické. Je to právě on, kdo králi s ledově chladným tónem hlasu oznámí, že za půldruhé hodiny zemře.

Všechny postavy glosují nesourodý tok událostí pospolu i každý sám, a vytváří tak mozaiku někdy protichůdných, jindy vzájemně se doplňujících etud. A přitom by stačilo tak málo, aby se tento křehký celek roztříštil. Přesto inscenace nabídne stoprocentní zážitek nejspíš jen hrstce diváků. Proč? Představení uváděné hodinu a půl bez přestávky je poměrně dlouhé a vyžaduje diváka naladěného na nedějový temporytmus událostí.

Byť je tedy Ionescův text brilantní, prospěly by mu výraznější škrty, než ke kterým se František Derfler s Milanem Uhdem odhodlali. Avšak – kdo tuto specifickou jednoaktovku přijme cele, od začátku do konce, nevymaže její naléhavost z paměti.