Krédo ilustrátora Mikulky: Chci lidi bavit, ne rozčilovat

Od psaní pohádek ke kreslení, od ilustrací zpět k sochařině a grafice. Na poli výtvarného umění a literatury už po několik generací úspěšně lavíruje Alois Mikulka – muž mnoha tvůrčích profesí, který letos v srpnu oslavil osmdesáté narozeniny. A právě u příležitosti tohoto výročí připravila brněnská Galerie Ars jeho retrospektivní výstavu. V úterý odpoledne ji zahájí sám Alois Mikulka.

Výstavu v Galerii Ars jste připravoval několik posledních týdnů. Co jste do výběru prací zařadil?

Bude to zčásti retrospektiva, dokonce včetně prací, které jsem dělal ještě na škole. V Galerii Ars je poměrně velký prostor, takže to bylo hodně práce.

Výstav jste měl dosud nespočet, ceníte si některé z nich víc než ostatních?

Každá z nich byla něčím výjimečná a je těžké některou vyzdvihnout. Chtěl jsem mít ale například výstavu v Domě umění. To se však zatím nepodařilo.

Spolu s malířstvím a ilustracemi se věnujete grafice, sochařině, scénografii, píšete také pohádky, prózy a básně pro děti. Jak se ve vašem životě tyto různorodé oblasti vzájemně prolínaly?

Věnuji se v podstatě všemu naráz. Sochařina, to je kámen, dřevo, plech, kov. Malování, to jsou nástěnné i komorní malby. Také jsem architektům vyzdoboval větší prostory. Do toho ještě keramika. Studoval jsem sice malířství, ale sochařina k tomu patří. Jakmile začnete pracovat s architektem, neobejdete se bez ní. A na co nestačím sám, na to si přizvu nějakého specialistu - řemeslníka.

Spolupracoval jste s mnoha osobnostmi. Bylo pro vás některé z těchto autorských setkání přelomové?

Takto to říct nelze. Většinou si člověk musí pomoct sám. Někdy totiž při práci potřebujete tři ruce a pak nezbývá, než někoho poprosit, aby vám to či ono přidržel. Ale proč o tom vůbec mluvit? Je to jako každá jiná práce. Musím si umět dokázat pomoct a když třetí ruka chybí, je třeba vymyslet to tak, abych to s těmi dvěmi udělal.

Ve své tvorbě se zaměřujete hlavně na děti. Čím vám imponují?

S blázny a dětmi se člověk nejlépe domluví, s dospělými to je už někdy problém (smích).

Kde čerpáte při psaní pohádek inspiraci?

Mám fantazii. Fantazíroval jsem už od třech let života. Když jsme s kamarády sedávali venku u táboráku, všichni se kolem mě vždy usadili a já vymýšlel příběhy.

Která z vašich pohádek je vám nejmilejší?

To tedy nevím, protože když jich napíšete 500, je těžké vybírat. Sem tam si zpětně některou přečtu a žasnu, jak jsem to mohl vymyslet.

Psát jste začal v pětadvaceti a dosud vydal přes sto knih. Máte přehled o tom, které jsou nejprodávanější.

To ne, ale vím, že jsou hodně vyhledávané na internetu i v antikvariátech, protože je ve velkém vyhledávají sběratelé. Často mi také říkají staří lidé, že byli vychováni na mých pohádkách, které četli svým dětem a teď je znovu předčítají vnukům.

Kolik už je to generací?

Nevím. Ale když už mi je osmdesát, tak jich bude asi hodně (smích).

Máte své vlastní příběhy i ilustrace. Je složité domlouvat se s nakladateli na vydání knih?

Horší je to s knižním prodejem. Moje knihy jsou totiž v knihkupectvích zavaleny obrovskou spoustou Disneyovek a dalšími jim podobnými tituly. Když tedy někdo do knihkupectví přijde a řekne, že chce mou knihu, prodavač se podívá do počítače a řekne: Ano, na skladě ji máme, kolik jich budete chtít?

Jak tomu pomoci?

To bohužel nevím. Asi bych do takového knihkupectví musel přijít a snad jim i něco dát, aby mé knihy na pultech byly.

Zkoušíte někdy vyznění pohádek či ilustrací přímo na dětech?

Chodím po mateřských školkách a pohádky jim vykládám. Mívají otevřené pusy, všude je ticho, a když se podívám na paní učitelky mají také otevřené pusy… (úsměv)

Jsou dnešní děti v něčem jiné?

Malé děti jsou pořád stejné, i když se mezi nimi najdou skoro až géniové a ti mívají s pohádkami problém. Jednou jsem například v mateřské školce vykládal pohádky, v tom však jeden malý chlapeček dostal záchvat, vynesli jej ven, a když se ho ptali, co se stalo, řekl, že to tak s perníkovou chaloupkou nebylo a začal protestovat. Já jsem si totiž pohádku vymyslel jinak.

A reakce rodičů?

Třeba pohádka Palačinková Pepinka je trochu delší a děti ji chtějí opakovat doslovně, a to i dvacetkrát, každý večer před spaním. Rodiče to tedy stále dokola čtou, taky už je znají nazpaměť, a když pro urychlení něco záměrně přeskočí, děti se okamžitě ohradí s tím, že jednu pasáž vynechali. Rodiče si mně pak stěžují, že to není možné, jestli bych pohádky nemohl psát kratší.

Máte už při psaní konkrétní představu o tom, jaké ilustrace vytvoříte?

Výhodou je, že když ilustrujete své texty, je spousta věcí, které v textu nemusíte popisovat. A o to je pak pohádka kratší a stručnější. Důležité vždy je, aby byla ilustrace pro děti čitelná. Abstraktní obrázky však dělat nelze, to děti nechává lhostejnými.

Kterých ze současných výtvarníků si vážíte?

Jsou to většinou kamarádi: Adolf Born, Jiří Šalamoun, Jiří Slíva nebo Adolf Zábranský. Máme sice každý svůj specifický rukopis, výraz a pohled svět, ale názorově jsme si blízcí. Takových už je nás ale málo.

Váš rukopis je specifický humorem a nadsázkou, je to tak?

Bez toho to nejde. Chci lidi bavit a ne rozesmutňovat nebo rozčilovat. A jména, která jsem teď zmínil, jsou výtvarníci, kteří humor používají. Obraz musí mít nějaký vtip, protože je dobré, když se lidé po cestě z výstavy usmívají. Z mých výstav tedy chodí alespoň celkem spokojení. (úsměv)

Jak vypadá váš všední pracovní den?

Vstávám v sedm a snažím se pracovat asi od devíti do čtyř hodin odpoledne. Sobota, neděle nehraje roli.

Máte při kreslení nějaký zvyk či pravidlo?

Jediná zlá věc, která mě odjakživa provází – a je to až jakási fobie, je obava ze zcela čistého, nádherně bílého papíru. Ten totiž můžu v mžiku pokazit. Ale když je špinavý nebo nějak začmouhaný, fobie je v tu ránu pryč (smích).