O vydávání slovenské literatury se zasloužily Větrné mlýny, a narazily tak na pomyslnou zlatou žílu. Ta pod názvem Česi, čítajte představuje jednu z nejpovedenějších edic tohoto brněnského nakladatelství. Spolu s hovory o Slobodově Krvi tak v literárních kuloárech znovu-ožívají otázky o potřebě překladů slovenské literatury a podivuhodné nedostupnosti původní slovenské literatury.

O překlad svazku Krev se zasloužil Jan Antonín Pitínský s Ondřejem Mrázkem. Kniha je kaleidoskopem vzpomínek starého muže ve vleku dějin a osobního života. Ve vleku? Spíše v tichém tahu. Slobodův román totiž nepatří mezi dušervoucí historie dějinných obětí a vrahů. Je to poklidné vyprávění člověka – Výrostka, Studenta a Hospodáře, žijícího v Devínské Nové Vsi v porevoluční České a Slovenské Federativní Republice. Je to ale také vyprávění bývalého pracovníka ministerstva kultury, syna, manžela, otce a dědečka.

Celým textem prostupuje psychoterapeutický rozměr: spojitosti s vlastním životem autor nepopírá, naopak. Tyto odkazy se stávají cestou k bezvýznamně drobným vzpomínkám prožitého.

Upřímnost a jakási duševní nahota nutná pro účinkování této „autoterapie" však vyprávění zbavuje idyličnosti. A polemiky se společensky žádoucím, obecně chtěným 
z něj vytváří zpověď svého druhu. Zpověď, která se nedomáhá rozhřešení ani odpuštění.

Sloboda napsal více než dvě desítky románů a povídkových souborů, divadelní hry a dramatizace nepočítaje. A ačkoliv se ve většině případů zdá být v této souvislosti nevyhnutelná mizivá kvalita napsaného, není tomu tak. Právě v tom spočívá Slobodovo jedinečné nadání.

Jeho texty plynou v proustovsky svébytném, zpomaleném časoprostoru s vypravěčskou lehkostí. Ta čtenáře přenáší přes více než sedm set stran propletených historkami o opravě střechy, nevěrách, alkoholismu, stejně tak jako úvahami nad mate-rialismem a marxismem, společností či osobní zbabělostí. Intimní deníkový ráz dokresluje časté zamyšlení nad úlohou boha a víry v životě, která se klene nad vyprávěním 
a vytváří tak osu sdělení románu. Sartrova představa uměleckého díla jako prostředku umělcovy katarze, který své běsy přenáší na čtenáře, zde tak dochází svého maximálního naplnění.

Slobodova Krev tepe překotně, ale pravidelně. Má v sobě spřízněnost se zemí a přirozeným řádem věcí. Přepych tohoto pohledu si nelze dovolit jindy než ve stáří, na konci života. Jenomže kdo si je jist počtem svých dní? Snad jen ten, kdo se rozhodne „udělat ze sebe mrtvého". Krev není Slobodovo poslední dílo. Ale i zde je patrné loučení budoucího sebevraha, které je však jen další neznepokojivou a přirozenou součástí života, jako jakýkoliv jiný odchod. Odchod někam jinam.

Nebylo by proto nezajímavé mít možnost přečíst si ze Slobodova díla více – stejně jako celou řadu dalších slovenských spisovatelů, jejichž díla jsou tak blízká a tak nedostupná.

Hana Řehulková

Autorka je publicistka

Rudolf Sloboda – Krev

Překlad: Jan Antonín Pitínský, Ondřej Mrázek, grafická úprava: Kateřina Wewiorová. Knihu vydaly Větrné mlýny, a to jako šestý svazek v edici současné slovenské prózy v českých překladech Česi, čítajte.