Divadlo je nadále zavřené, vzhledem k ekonomickým ztrátám jste loni museli propouštět. Hrozí, s prodlužujícím se uzavřením, další propouštění?

Přál bych si, aby ne. Reorganizaci na podzim jsme dělali už s neradostným výhledem na letošní rok. Musíme se vyrovnat se škrtem ze strany zřizovatele, což je deset milionů, i s výpadkem v tržbách. Už nyní je jasné, že minimálně prvního čtvrt roku hrát nebudeme. Je otázka, jak velkou kapacitu budeme mít k dispozici poté, co se otevře. V tuto chvíli to ale vypadá, že prostřednictvím ministerstva kultury bychom do rozpočtu měli dostat takové prostředky, abychom nemuseli dělat další vlnu reorganizace a rušit další inscenace.

Jak jste šetřili?

Snažili jsme se najít úspory napříč divadlem. U nás trvá velmi dlouho, než se opatření projeví. Prověřili jsme znovu v podstatě položku po položce. Zvážili jsme, jaké aktivity omezíme, zrušíme nebo odložíme. Při 620 zaměstnancích vidím těch deset fakticky propuštěných kolegů pořád jako ještě relativně nízké číslo, i když mne to mrzí.

Co vám pomohlo uspořit peníze?

Byť to diváci nepocítí, škrtli jsme v podstatě celý podzimní program, zejména v činohře a v baletu. Přesunuli jsme tam projekty, které byly původně plánované na jaro. Šetříme bohužel i tím, že nehrajeme a nevyplácíme honoráře externím spolupracovníkům. Tím ovšem přesuneme problém jen o dům dál.

O jaké premiéry letos diváci přišli?

Diváci uvidí vše, co jsme ohlásili. Rušili jsme neohlášené premiéry. Jsou to tituly, o kterých budeme přemýšlet do dalších sezón.

Jaké inscenace jste přesunuli?

Do příští sezóny přesouváme všechny letošní premiéry baletu. Bez ohledu na to, kdy se otevře, balet nebude realizovat žádnou premiéru, přestože jsou oba premiérové tituly v této chvíli připravené a nazkoušené. Balet Beethoven měl mít premiéru na podzim v Janáčkově divadle k velkému výročí Ludwiga van Beethovena. Uvedeme jej o rok později. Druhou baletní novinkou měl být večer složený z choreografií Jiřího Kyliána a Ohada Naharina. V kontextu těchto dvou světových tvůrců jsme chtěli připomenout tvorbu českého choreografa Pavla Šmoka. V původně plánované podobě je ale nyní tato premiéra nad naše finanční možnosti. Pozměnili jsme tedy koncept celého večera, který bude poctou Pavlu Šmokovi. Program je v tuto chvíli téměř dokončený, ale uvedeme ho až příští sezónu, na podzim. Jako otvírací titul bude nově zařazen v Mahenově divadle.

V opeře jsme přesunuli do příští sezóny koprodukční projekt Alcina, což je nádherná barokní opera. Samozřejmě v tuto chvíli zahraniční koprodukce realilzovat nelze, takže místo toho nastudujeme novou inscenaci Nabucca. A v činohře na podzimní program přesuneme premiéry her Nebesa a Ohnivá země.

Martin Glaser

- Kdo to je: divadelní režisér, narozen 5. února 1974 v Sokolově

- Studia: Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze, obor činoherní režie a dramaturgie

- Současná pozice: od roku 2013 ředitel Národního divadla Brno, ředitel festivalů Janáček Brno a Divadelní svět Brno

- Výběr z nejnovějších režijních počinů v brněnském Národním divadle: opery Don Carlos a Piková dáma, balet Romeo a Julie, činoherní představení Majitelé klíčů, Petrolejové lampy a Teror

Takže baletní tanečníci musí s hotovou premiérou rok čekat, než ji ukáží divákům?

Je to nesmírně těžké. Nejen pro tanečníky. V opeře jsou od června k premiéře připraveny Řecké pašije. Činoherci mají nachystáno několik nových inscenací včetně Racka. I já jsem si tím teď prošel sám jako režisér. Dvakrát. Nedávno jsme s kolegy z opery dokončili práci na inscenaci Evžen Oněgin a už třiadvacátého října loňského roku jsme měli hotovou velmi očekávanou inscenaci Majitelů klíčů od Milana Kundery.

Jak nakoušené inscenace udržujete?

Přístup se liší podle souboru, protože každý má jiný pracovní rytmus a potřebuje inscenace udržovat odlišným způsobem. V činohře se například pravidelně scházíme a inscenace se hrají do prázdného divadla. Je to velmi podivná zkušenost. Majitele klíčů jsme takto zahráli už pětkrát do prázdné Mahenky. A inscenace pomalu zraje jako víno v dubovém sudu. Kolegové v opeře mají trochu jiný typ paměti, takže věříme, že přestože se k Oněginovi vrátíme až za dva měsíce, představení znovu vzkřísíme. Uvedeme jej jako televizní premiéru přímým přenosem ve spolupráci s Českou televizí. Kolegové v baletu svůj repertoár udržují průběžnými repeticemi.

Nechybí vám kontakt diváky?

Je to pro nás nová zkušenost a zatěžkávací zkouška, protože každý zkušební proces je připraven o přirozené vyvrcholení. Teprve při setkání s diváky se prověří, jestli inscenace publikum skutečně oslovuje. Já věřím, že máme v tuto chvíli nachystáno osm inscenací, které jsou skvělé, a mám velkou radost zejména z toho, jak se za zavřenými dveřmi sehrává činoherní soubor.

Jaká je nyní v souboru atmosféra?

Myslím, že diváci budou nesmírně překvapení z energie, která z herců teď jde. Ale uvidíme, až bude dovoleno hrát. Bez zpětné vazby od publika to prostě není divadlo. Kromě souhry mezi lidmi na jevišti, případně v orchestřišti, je podstatné, co proudí mezi umělci a publikem. To nám teď fatálně schází. Především mladým kolegům, kteří rozšířili řady činoherního souboru, je nemožnost hrát pro publikum zásadní brzdou v rozvoji jejich úžasných hereckých talentů.

Projevuje se se nemožnost hrát pro publikum nějak na náladě herců?

Myslím, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli, že budeme pokračovat ve zkouškách nových inscenací. Znamená to, že všichni chodí pravidelně do divadla, udržují se v kondici, potkávají se a tvoří. Bez toho by dnes vládla v celém divadle pochmurná atmosféra a provoz by se strašně těžko startoval. Jakou stopu to ale udělá na duších nás všech, se teď vlastně říct nedá.

Nenajdete náhradu ve hraní online?

Aktuálně je obrovský tlak na překlápění inscenací do online prostoru, ale je to opravdu jen berlička. Podobně jako když si zlomíte nohu. Berli potřebujete, abyste chodili, ale nemůžeme mluvit o tom, že by to byla chůze, natož o tom, že bychom mohli běhat nebo skotačit.

Plánujete u premiér, které budou, nějakým způsobem šetřit například na kulisách či kostýmech?

Pro nás je priorita nesnižovat kvalitu, na kterou jsme se v těch minulých letech konečně dostali. Současné divadlo se samozřejmě vyjadřuje velmi silně i vizuální stránkou a scénografie je důležitá. Proto jsme se rozhodli, že než bychom dělali polovičaté tvary, se kterými bychom nebyli spokojení, je lepší produkci omezit a udělat menší počet kvalitnějších inscenací.

Chystáte se na otevření?

Prožíváme takové zvláštní schizma. Musíme se stále připravovat na to, že den, kdy budeme hrát, je na obzoru. Otevřeme klidně i pro třicet procent dilváků. To jsme si před rokem nedovedli představit. Přišlo nám hrozné, že bychom neobsadili ani polovinu hledišť, ale v tuto chvíli pokládáme za podstatné divadla otevřít a hrát, jak jen to trošku půjde.

Odhadujete, kdy byste mohli začít hrát?

Já už jsem spolu s kolegy odhadl tolik možných termínů a tolikrát jsme se už spletli, že už si to netroufám říct. A nechci se na to ani upínat, ani si to nechci přát, protože to je nesmírně frustrující. My si vždy řekneme, že třeba za měsíc bychom už mohli hrát a než dáme plány dohromady, tak se všechno změní a zhorší tak, že vidíme, že i skeptický odhad byl vlastně optimistický.

Soukromě si myslím, že v dubnu bychom mohli hrát, ale ještě před čtrnácti dny jsme věřili, že bychom mohli hrát od března. Když jsem hledal mail od šéfa opery, našel jsem jeho prosbu někdy z přelomu listopadu a prosince, kdy jsme věřili, že po Novém roce se to všechno zase obrátí a plánovali jsme, že začneme v polovině ledna, a on mě prosí, abychom některé tituly mohli hrát už od desátého ledna. Viděno zpětně to bylo naprosto bláhové, ale realita nás pořád překvapuje svým vývojem a my jsme bohužel jen ve vleku toho, jak to v naší zemi nezvládáme.

Počítali jste nějak právě s tím, že by pandemie mohla omezit počty diváků?

Modelujeme vývoj tržeb a nepředpokládáme, že bychom se vrátili na skvěle rostoucí křivku vlastních příjmů. Počítáme s tím, že až do konce roku budou i v těch nejlepších měsících příjmy výrazně nižší, než byly v letech před pandemií.

Budete hrát v létě?

Už tuto sezónu jsme začali o prázdninách. Hráli jsme celý srpen a uvedli premiéry nastudované v prvním lockdownu. Teď navzdory koronaviru jede divadlo na plný plyn a vím, že na konci sezóny budou všichni kolegové na hranici svých sil, takže je musíme nechat odpočinout. Letní aktivity budeme dělat v zásadě ve stejném rozsahu, jako jsme dělali v minulých letech.

Některá divadla plánují v létě hrát na venkovních scénách? Uvažujete ve větší míře o něčem podobném?

Já osobně jsem k letnímu hraní trochu skeptický. Myslím, že většina lidí touží, aby se život vrátil do běžných kolejí, měl řád a přirozený rytmus. V létě budeme všichni chtít cestovat, být v přírodě a určitě ne chodit do divadelních budov. To se ukázalo už loni v létě, že touha jít si sednout do divadla pod střechu je výrazně menší, i když byl půst tak dlouhý. Míst, kde se dá hrát, není nepřeberné množství a hraní pod širým nebem je velmi specifická disciplína. Většinu inscenací, které máme na repertoáru, nelze mechanicky přenést někam ven. Divák si zaslouží open air produkce dělané na míru letnímu hraní a to je běh na dlouhou trať. Uvedeme několik představení opery na Špilberku, balet bude hostovat na Biskupském dvoře a hledáme i možnost malého bloku hraní pro činohru na konci léta.

Bude se nějak zdražovat vstupné na představení?

Byl bych rád, kdybychom zdražovat nemuseli. Pokládám za důležité, aby Národní divadlo Brno bylo přístupné všem věkovým a sociálním skupinám. V této době, která bude pro společnost velmi náročná a řada lidí bude mít z všeobecně známých důvodů hlouběji do kapsy, je povinností kulturních institucí financovaných z veřejných zdrojů, aby dělaly všechno pro to, aby přístupné zůstaly. My budeme situaci pečlivě sledovat a díky tomu, že nemáme nastavené pevné vstupné, budeme reagovat na to, co se ve společnosti bude dít, abychom někoho nepřipravili o možnost rozvíjet se prostřednictvím živé kultury.

Loni jste byl zvolen do vedení prestižní organizace Opera Europa. Jaká je situace divadel v celé Evropě? Hraje se vůbec někde?

V tomto je situace velice podobná, v zásadě skoro nikde v Evropě se v tuto chvíli divadlo nehraje. Nebo jen s takovými restrikcemi, že to nemá parametry plnohodnotné produkce.

Jak se liší státní podpora?

Podpora ze strany politické reprezentace odráží dlouhodobý postoj jednotlivých zemí ke své kultuře. U nás to většinou skončí u nějakých bohulibých slibů, na rozdíl třeba od Německa, které dalo jasná, i když velmi přísná pravidla a plán, jak to bude a moc z toho neuhýbá. Instituce se mohou připravit a najít nějaký dlouhodobě udržitelný model fungování.

A co příspěvky?

V zemích, kde kulturu vnímali jako důležitou a financovali ji dostatečně, nyní nepochybují o tom, že ji musí finančně podpořit. Je to sektor, který patří k nejvíc devastovaným, a bez podpory lidé z kulturní scény odejdou, aby neumřeli hlady nebo neskončili na ulici, to je v tuto chvíli velmi prosté. Obávám se, že jako společnost hazardujeme s obrovským množstvím lidí, kteří mají velice vzácný a specifický talent, do kterého země nainvestovala obrovské peníze, když se jim umožnila v uměleckých oborech vzdělávat. A dnes to všechno vyhazujeme z okna.

Přežije vůbec kultura?

Kultura přežije. Potřeba tvořit je vždycky silnější než potřeba jen tak ze dne na den přežívat. Otázka je, jak dlouho nám bude trvat rekonvalescence. Dnes ani nevíme, jak hluboké jsou rány, protože všechno přepočítáváme pořád jen na peníze. Počet zrušených představení, počet dní, kdy je všechno zavřené. Ale důležitá bude i proměna našich duší a co pandemie udělá s naší potřebou sdílet věci prostřednictvím divadla. Divadlo přežilo i horší věci než tento virus.

Jaké?

Živé divadlo je specifický umělecký druh, který zatím přežil úplně všechno. Nástup filmu, rozhlasu, televize. Nakonec se vždycky ukázalo, že lidé potřebují do divadla chodit a zažívat ho společně, že nejde ničím nahradit. Věřím, že se z toho oklepeme a že si možná budeme možnosti potkávat se a chodit pravidelně do divadla vážit mnohem víc než předtím. Protože seriál na Netflixu nikomu neuteče, ale divadlo buď jde zažít teď, nebo nikdy. Koronakrize pro nás bohužel znamená třeba to, že jsme se s řadou představení rozloučili bez derniéry. Ukázalo se, že by nebylo ekonomické prodlužovat licence, které jsou dnes velmi drahé. Řadu inscenací, u kterých diváci zvažovali, že se na ně ještě někdy půjdou podívat, už nikdy neuvidí.

Přinesla pandemie i něco pozitivního?

Paradoxně tím, že se nehraje, je práce na vzniku nových inscenací mnohem koncentrovanější. Jednak z naprosté většiny lidí cítím, že jsou velmi vděční, že mohou pracovat a tvořit, a práce není rozptylována dalšími povinnostmi, které všichni většinou mají. Dá se pracovat velmi soustředěně a na inscenacích to je i vidět. Ale popravdě řečeno bych raději pracoval na soustředění jinak a bez pandemie.

Pandemie také ukázala ještě jednu důležitou věc. O velkých kamenných divadlech se často mluví jako o nepružných institucích. I my sami říkáme, že musíme plánovat s předstihem. To ale neznamená, že jsme nepružní. Myslím, že Národní divadlo Brno stejně jako všechna ostatní divadla ukázalo, že opak je pravdou. Umíme velmi rychle reagovat na novou situaci, vytvářet dočasné způsoby fungování, měnit způsoby přemýšlení.

Jak hodnotíte přístup Brna k nyní zavřeným divadlům?

Velmi si vážím toho, jakým způsobem k nám přistupuje Brno jako zřizovatel. Do poslední chvíle jsme dostávali ujištění, že na živé kultuře, právě proto, že je nejvíc postižená, se nebude šetřit. Rozpočtová realita se pak ukázala mnohem tragičtější, než si kdokoliv z nás dovedl představit, takže bylo jasné, že škrty půjdou napříč všemi resorty. Ale na rozdíl třeba od minulosti škrty nebyly plošné a vznikaly na základě diskusí tak, aby byly škody co nejmenší.

A podpora státu?

Je nutné říct, že v loňském roce se ministru Lubomíru Zaorálkovi povedlo vybojovat poměrně slušný záchranný balíček pro veřejná divadla, přestože administrace trvala neskutečně dlouho. Ukázalo se, jak opravdu chronicky nepružný je stát. Rozhodnutí vlády padlo v dubnu a my jsme peníze na účet dostali asi v polovině prosince. Každopádně díky tomu jsme kritický loňský rok zvládli a rozpočet skončil vyrovnaný. Bez státní podpory bychom se neobešli a zdá se, že bude silná i letos. Hlavně díky tomu, že se podařilo prosadit pozměňovací návrh brněnského poslance Romana Onderky na navýšení Programu na podporu divadel.

Na podzim se otevřelo téma převodu Národního divadla Brno pod ministerstvo kultury, co si o tom myslíte?

Diskuze je pro mě z jedné strany pochopitelná. Národní divadlo Brno je robustní instituce a spotřebovává z rozpočtu, který Brno pro kulturu má, zásadní částku. Na druhou stranu ve mně vyvolává velkou lítost. Národní divadlo Brno je přirozeným pilířem městské kulturní identity. Je to to nejcennější, co v Brně máme v rámci živého umění, divadlo, které má nejdelší tradici. A ve své historii položky, které spolutvořily dějiny světové kultury. Ve chvíli, kdy naše poslání redukujeme jen na ekonomický rozměr se tak znovu divadlu dává přívlastek drahé nepružné instituce, která dusí rozvoj ostatních částí brněnské kultury. Nálepka nechtěného dítěte není fér vůči tomu obrovskému množství kreativních lidí, kteří přispívají k tomu, že Brno je skutečně kulturní město!

V prosinci napsali studenti Janáčkovy akademie múzických umění v Brně otevřený dopis na ministerstvo, protože školní divadla mají na rozdíl od těch profesionálních zakázáno zkoušet. Nic se od té doby nezměnilo. Jak vnímáte omezení vy?

To, že se všichni studenti a žáci nemohli rok vzdělávat, je ta největší ztráta, kterou společnost ponese. Všechno ostatní nějakým způsobem zvládneme nahradit a dohnat, ale to, že jsme mladým lidem sebrali rok života, jim už nikdo nenahradí. Online výuka standardní výuku nevykompenzuje a divadlo se prostě nemůže učit na dálku. Mně je našich budoucích kolegů strašně líto.

Herci z JAMU v absolventském ročníku zahráli zatím jedinou inscenaci, neomezí je to v budoucím profesním životě?

Výuka na uměleckých školách je z velké části praktická a neobejde se bez živého kontaktu mistra a žáka a bez možnosti beztrestně si zkusit divadlo dělat v jednotlivých ateliérech. O tohle byli připraveni a myslím, že to pro ně bude obrovský hendikep do budoucna. Nejlepší, co by stát mohl udělat, je, kdyby jim tento rok vrátil. Kdyby všem umožnil, aby na školách zůstali o rok déle. Jinak to budou horkotěžko dohánět dlouhé roky v praxi.

V poslední době se hodně objevují příběhy umělců, kteří se kvůli pandemii částečně nebo úplně rekvalifikovali, máte s tím ve svém okolí osobní zkušenost?

Lidí, kteří opustili práci špičkových operních zpěváků nebo činoherců je poměrně hodně. Je to velká škoda pro celou tuhle zemi, protože nejhorší, co může být, je plýtvání talenty lidí.

Rekvalifikace se týká umělců na volné noze, kteří se v dobrých časech rozhodli, že se nebudou vázat k nějaké instituci, aby měli větší svobodu se rozhodovat o tom, co budou dělat. Protože je vždy něco za něco. Když někdo patří k nějakému divadelnímu domu, tak za jistotu práce platí v podstatě tím, že musí být k dispozici a nemůže si vybírat. To se v tuto chvíli ukazuje jako daň, která je snadno přijatelná, když má člověk jistotu, že bude mít na složenky.

Myslím, že kvůli pandemii řada lidí, kteří by dřív vůbec neuvažovali o tom, že by byli součástí nějakého souboru nebo že by chtěli dlouhodobě někam patřit, názor změní.

Jak vy osobně snášíte tlak?

Když byl první lockdown na jaře, byl jsem rád, že nejsem v kůži kolegů, kteří měli rozezkoušenou nějakou inscenaci nebo měli začít zkoušet za těchto podmínek nový projekt, aniž by věděli, kdy bude uvedený. Říkal jsem si, že tohle bych nikdy nechtěl zažít. Teď jsem to zažil hned dvadkrát. Na jednu stranu to bylo strašně frustrující zkušenost, na druhou, díky intenzitě práce, to byl velký motor a vzpruha, abych zvládal veškerý nápor, který je na řídících postech samozřejmě mnohonásobný.

Co je nejtěžší?

My máme za úkol řídit divadlo, aniž bychom znali klíčové proměnné. A když se k nějakým dopátráme, tak se nám mění před očima. Je to velmi vyčerpávající. Mým úkolem je dodávat všem, kteří v divadle jsou, optimismus a víru, že to, co děláme, má smysl. A snažit se dávat jim nějakou vizi pro budoucnost. To stojí obrovské množství energie.

Kde energii čerpáte?

Zatím, právě díky zkoušení a možnosti tvořit, se obnovuje a za to jsem rád. Ale jako pro každého člověka je to pro mne už strašně dlouhé, vyčerpávající a nepřeju si nic jiného, než aby to skončilo. Jenže to je banální zvolání, které v tuto chvíli řekne asi každý.

Já jsem se po sedmi letech v čele Národního divadla Brno těšil, že si konečně užijeme relativně normální rok. Obyčejný rok, kdy se budeme soustředit na svou práci a budeme ji moct s radostí a ohlasem publika dělat. Přál bych si, aby to nejpozději do příští sezóny už nastalo, i když nám na druhou stranu tato epizoda asi říká, že žádný rok v divadle nebude normální.

A jaké byly roky předtím?

Když jsem před sedmi lety přišel do divadla, nebylo v úplně nejlepším stavu. Bylo rok bez ředitele, ani umělečtí šéfové řádný mandát neměli. Nebylo na tom dobře umělecky, finančně, nemělo dobré jméno u publika ani u odborné veřejnosti. K tomu jsme restartovali festivaly, pak se rekonstruovalo Janáčkovo divadlo. Udělali jsme velký kus práce. To vše skončilo v roce 2019, a proto jsme si na rok 2020 předsevzali, že by mohl být normální.

Ale nebyl.

Koronavirová krize přišla ve chvíli, kdy jsem coby ředitel věděl, že se divadlo povedlo naladit jako skvělý hodinový strojek, kde každý ví, co má dělat. Poprvé jsem měl pocit, že máme vše nachystané tak, jak to má být. Že je všechno včas, s dostatečným předstihem a ve skvělé kvalitě. Těšil jsem se, že budeme všechno postupně ukazovat našim divákům a najednou se celý strojek prostě rozpadl na hromadu ozubených koleček. Na druhou stranu se ale ukázalo, že díky práci, kterou jsme v minulých letech udělali, se kolečka rychle přeskupila a vytvořila nový celek, který funguje možná ještě lépe než před pandemií.

Vy sám režírujete inscenaci Majitelé klíčů, měla mít premiéru na podzim. Budete na představení ještě něco měnit, nebo zůstane ve stejné verzi?

Během zkoušení jsme se snažili inscenaci vycizelovat k maximální dokonalosti. Na zkouškách samozřejmě kolegy napadají různé drobné detaily. Já se na to pečlivě dívám, dávám jim zpětnou vazbu, co funguje pro dobro věci a co naopak necháme v původní variantě. Neplánujeme něco razantně předělávat.

Pro všechny je důležité zachovat v maximální možné míře přirozený rytmus práce, takže se snažíme dodržovat termíny, které jsme si stanovili pro normální průběh sezóny. Děláme všechno proto, aby se inscenace dokončila k datu plánované premiéry, aby se zafixoval její finální tvar.

Proč?

Je to z toho důvodu, že ve chvíli, kdy máme v uvozovkách nekonečně času a můžeme si s inscenací pořád hrát, nejsem si jistý, jestli nutně vznikne něco výrazně lepšího. Časový tlak je v divadle velmi důležitý, protože mnohdy právě pod tím tlakem se dotáhnou věci, okolo kterých se týdny předtím krouží. V závěrečném týdnu nebo čtrnácti dnech se většinou dějí velké věci, když se vše spojuje a dozrává. Ale vyžaduje to samozřejmě od všech obrovskou míru profesionality a nasazení, aby se vybičovali k maximálnímu výkonu. Protože právě ve chvíli, kdy ti, kdo stojí na jevišti, jedou na doraz, tak se začnou dít zázraky.