V originále je Kumšt napsaný pro Marka, Borise a Ivana, režisér Černín však tyto role nahrazuje skutečnými křestními jmény herců Městského divadla. Možnou, avšak pomyslnou komplikaci tak vyvolává snad jen role třetího z mužů, dle střídajícího se obsazení Patrika, nebo Lukáše.

Úvod děje vtipně rozehrává Viktor Skála a Erik Pardus. Oba hledí zaujatě na obraz, který diváci nevidí. Erik, muž ve středních letech pohupující se v dřevěném houpacím křesle, působí staromládeneckým dojmem a na umělecké dílo nahlíží s výsměchem i opovržením. To Viktor je plátnem naopak fascinován. Rozrušeně chodí po místnosti a nahlíží na obraz s velkým zaujetím i tušeným naplněním. Pak spokojeně usedá do svého křesla, jenž má futuristický a kruhový tvar. Scénu dotváří už jen bílá stěna v pozadí a třetí prázdná židle prazvláštního tvaru.

Krátce nato publikum pochopí. Obraz, který si Viktor pracující jako dentista koupil za dvě stě tisíc, je sice dílem „proslulého“ autora Antriého, avšak poté, co jej Viktor obrátí směrem k hledišti je zřejmé, že plátno je kromě umělcova podpisu v pravém dolním rohu celé bílé. Tedy přesněji řečeno, je to bílý obraz s bílými pruhy. Viktor vidí a rozumí, Erik jen opovrhuje nos nad tímto pro něj rádoby uměním. Je to jako v pohádce Císařovy nové šaty, kde Erik zaujímá postoj malého děcka vyjadřujícího se bezprostředně o tom, co není. A právě kvůli střetu názorů na moderní umění dvou dávných přátel se objevují úskalí, která Viktora i Erika pohlcují, a v nichž se oba tvrdošíjně topí. Jako správní chlapáci trvají každý na svém a jako by vlastně bylo jedno, že spor vznikl kvůli dílu slavného malíře. Útěchu se oba snaží nalézt u třetího kamaráda, kterého si v nedělní premiéře zahrál Patrik Bořecký.

Patrik je z mužů nejmladší, nemá vyhraněný názor a je tolerantní, což Viktora i Erika mnohdy dohání k šílenství. Promluvy protagonistů se vyostřují a divákům je krůček po krůčku odkrývána povaha hlavních představitelů. Každý z herců jako by ve své roli zčásti ztvárňoval sám sebe. Erik Pardus působí tak nenuceně a přirozeně, že divák chvílemi přemýšlí, kolik z jeho role je předepsaná charakteristika Yasminy Rezy a kolik z něho samotného. V úloze Viktora exceluje herec Skála, který – ač často ztvárňuje povahové rysy nabubřelého brouka pytlíka, si doslova pohrává s každou promluvou a vyslovenou úvahou. Rozčiluje se a zlobí tak, že zčervená, prská a neustále si svléká a obléká své vzorované sako, aby pak znovu a znovu získával čas k hlasitým úvahám o Senecovi, dekonstrukci, postmoderním umění a odlišnostech, které mezi ním a jeho kamarády opětovně kazí komunikaci o čemkoliv. Výkon Patrika Bořeckého zůstává v pozadí Skály i Parduse, přesto se v několika scénách stává miláčkem publika – ať už cituje existenciální úvahy svého psychiatra, nebo čelí předsvatebním dilematům své snachy, nevlastní matky, či titěrným požadavkům své nastávající.

Koupě bílého obrazu s bílými proužky ztrácí během hodinu a čtvrt dlouhé inscenace na významu a tři podráždění kamarádi spekulují nad tématy jako společenské zvyky současné Erikovy partnerky Pavly (napadlo někdy nějakou ženu, že odhánění cigaretového kouře může být tak dehonestující?), Erikův vytrácející se smysl pro humor a jeho připodobnění k fosilii, blížící se svatba vystresovaného Patrika nebo Viktorův sociální vzestup, jenž je dle Erika příčinou jeho nesnesitelných intelektuálních a snobských projevů.

Komediální činohra nejen o mužské ješitnosti končí smířlivě a na bílé plátno s bílými proužky Erik s Viktorem fixem kreslí lyžaře. Co na tom, že jej pak pomocí mýdla odstraní, aby uměleckému dílu navrátili původní tvář. Jde totiž hlavně o gesta, silácké řeči a hru mezi muži nejoblíbenější – Kdo s koho. Dějová linka a přirozený spád Kumštu stojí jak na chytře napsaném textu Yasminy Rezy, do něhož Černín zasahoval jen minimálně, tak na výkonech Parduse a Skály. Celkový dojem z představení kazí snad jen primitivní hudba připomínající znělku ze zahraničních dětských pořadů, která odděluje jednotlivé scény, ale i herci nevyslovené avšak často tušené odkazy či metafory k umění, filosofii a literatuře, které se díky tématu Kumštu nejednou nabízí. Derrida, Freud i Seneca tak zůstávají v osamění, přesto je po vlídném přijetí publika více než zřejmé, že diváci současné drama se špetkou vtipu i chytrosti vítají.