Langmajer: Nikam se neženu, mám rád klid

Jeho pokračování s názvem 2Bobule přijde do českých kin v říjnu. „Jsem takzvaně pod obojí, chutná mi pivo i víno,“ říká s úsměvem devětadvacetiletý herec.

V jaké fázi je film 2Bobule teď?
Máme hotovo. Materiál je natočený a teď se na něm pracuje ve střižně.

Kdy a kde jste natáčeli?
Strávili jsme s filmem dohromady dva měsíce, letos od května do června. A točilo se vesměs na stejných místech jako v prvním díle. Začali jsme kousek u Prahy v Klánovicích, pak jsme přejeli na Moravu na Pálavu, kde se odehrává nejvíc scén, a ke konci jsme se zase vrátili k Praze, točilo se u Karlštejna.

Základní děj filmu se točí okolo dvojice podvodníčků?
Ano, my dva s Kryštofem jsme zůstali. Z legrace říkáme, že Matěj Hádek, Jirka Langmajer a Karel Roden tam budou hrát až ve třetím díle, až na ně bude mít štáb konečně peníze. (smích) Zatím jsme tam jenom my s Kryštofem a Marianem jako jejich méně slavní bratři.

Přinesou 2Bobule i nějaké novinky?
Pro oživení přibylo několik nových postav, z toho některé budou pro děj filmu dost důležité. Ať už to je Jiří Krampol, Jana Švandová, Jan Antonín Duchoslav a další. Zásadní posun nastane i u mojí postavy. Od tohoto dílu totiž získám stálou partnerku, která se následně stane i mojí ženou. Hraje ji mladá, krásná a nadějná herečka Jana Pidrmanová. Věřím, že o ní ještě uslyšíme. A mně se s ní nádherně ženilo. (smích)

Jak jste se k hlavní roli v Bobulích vlastně dostal? Přes konkurz?
Pozval si mě tehdy rovnou na kamerové zkoušky režisér Tomáš Bařina. V té době zbývalo do natáčení už jen pár týdnů a oni měli jistého jen Kryštofa Hádka. Já jsem si tedy před konkurzem v hrozné rychlosti, asi za hodinu, přečetl scénář a pochopitelně jsem se z toho nestihl skoro nic naučit. Takže jsem tam potom s Kryštofem improvizoval na dané téma. Skončilo to tehdy přesně tak, jak bývá na konkurzech zvykem, tedy větou „Děkujeme, my se vám ozveme.“ Ale oni se mně potom kupodivu fakt ozvali!

Šlo o váš první film?
Celovečerní ano. A rozhodně to byla první větší příležitost pro lidi, jak mě vůbec zaregistrovat. Byl jsem předtím na konkurzech do filmu Milana Šteindlera O život a na Děti noci od Michaely Pavlátové. Ale obě role mně nakonec vyfoukli mladí kluci. Na mě tak zbyly aspoň Bobule, protože všechny filmy se točily souběžně a ti mladí by to nestíhali. (smích)

Jak jste přivítal, že se velká část filmu točila na jižní Moravě, v okolí vinic a sklípků?
Byl jsem nadšený! Hrozně moc mě tento kraj nabíjí. Vždycky jsem rád cestoval po Čechách, ale jižní Moravu jsem tolik neznal. A Pálavu jsem si okamžitě zamiloval! Několikrát jsme už i po konci natáčení zajeli do Velkých Bílovic za vinařem Standou Mádlem, kde jsme předtím točili i několik scén do filmu. Moraváky mám rád, tu jejich srdečnost a dobrácký naturel.

Jako rodilý Plzeňák jste odkojený pivem. Jak to jde teď dohromady s vínem, které vás při natáčení Bobulí všude obklopovalo?
Dá se teď říct, že jsem takzvaně pod obojí. I když totiž pijete celý večer víno, je dobré si potom dát alespoň jednu Plzeň, aby se srovnaly kyseliny v žaludku. Ale je pravda, že víno jsem zblízka poznal právě až díky Bobulím. Naučil jsem se ochutnávat různé odrůdy, očuchávat je, koštovat… Ale je to nesmírná věda, takže pro mě i dál zůstává základní rozdělení vína na červené – bílé, chutná – nechutná, za peníze – zadarmo. (smích)

V polovině července jste v brněnském Divadle Husa na provázku hostoval s inscenací Norway.Today. Můžete nám ji trochu přiblížit?
Tuto hru hrajeme s amatérským souborem Spodina už asi čtyři roky v plzeňském Divadle Dialog. Je to komorní text jen pro dva herce, který režíroval Jakub Zindulka. Já v této hře v Plzni dnes už jenom dohrávám, ale pořád mě to hrozně baví. Navíc už teď vím, že se stejným režisérem budu brzo zkoušet i v Praze.

Divadlo děláte od třinácti let. Chtěl jste být hercem odmalička?
Když se v tom člověk narodí, tak asi nemá moc na vybranou. Měli jsme to v rodině, táta se živí muzikou, brácha se dal na herectví… Navíc já vlastně ani nic jiného ne〜umím. Snažil jsem se dělat rukama, ale víc věcí jsem zničil, než abych je dal dohromady. Takže jsem brzo zjistil, že to jinak nepůjde. (smích)

Máte teď někde stálé angažmá?
Ještě do konce srpna jsem v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde jsem hrál tři sezony. A od září přecházím do Prahy do Divadla na Jezerce k Honzovi Hrušínskému. Od září tam začneme zkoušet anglickou frašku Charleyova teta, právě v režii Honzy Hrušínského. Moc se těším i na to, že poprvé v životě budu stát na jevišti s Lubomírem Lipským. Setkali jsme se sice už v Bobulích, ale divadelní práce je jiná.

Divadlo je tedy vaším hlavním působištěm?
Určitě, divadlo je pro mě základ, kumšt, řemeslo. Vždycky jsem ho chtěl dělat a bylo u mě na prvním místě. Baví mě se pořád něco nového učit a vím, že v divadelním hraní je toho ještě spousta přede mnou.

Nebojíte se, že vás teď po vašem příchodu do Prahy budou všichni ještě víc srovnávat s bratrem Jiřím Langmajerem? Máte přece jenom podobný hlas, mimiku, gesta, způsob vyjadřování…
Těžko říct. Ale vím, do čeho jsem šel. Pro mě je to spíš o to větší výzva. Aspoň mám nad sebou bič, abych nezlenivěl a pořád na sobě pracoval. Jinak s bráchou nehodlám nijak soupeřit.

Radíte se s ním o práci?
Oba jsme stejní v tom, že jsme vždycky chtěli dělat divadlo co nejlíp. Takže určitě mě jeho názor zajímá a věci spolu konzultujeme. Chci totiž dělat svoji práci dobře, abych se za ni nemusel stydět. A byl bych rád, aby si diváci neřekli, až se půjdou podívat na mladého Langmajera do divadla, že to byl průser.

Neláká vás taky po vzoru bratra naskočit do nějakého „nekonečného“ televizního seriálu?
Ani ne, na mě tyto komerční projekty moc nejsou. Já mám rád svůj klid. A když to nutně nepotřebuji na obživu, nehrnu se do toho. Ale bůh ví, co bude za pár let. Brácha je v jiné situaci, má dvě děti a tím pádem větší zodpovědnost. Já mám jen manželku a pejska, takže mě relativně nic netlačí. I tak ale vím, že když to trochu přeženu, žijeme z ruky do huby. Navíc jsem si už k seriálu vlastně trochu přičichnul před třemi lety, kdy jsem měl malou roličku v Ulici. A jsem rád, že to bylo jen tak trochu, protože je to fakt neuvěřitelná dřina. Točí se dvanáct hodin denně, soboty, neděle, takže všechny lidi ze štábu od herců přes režiséry, scenáristy a maskéry obdivuji.