Všestrannému umělci se po zákazu vystupování na Slovensku stalo právě Brno útočištěm. V rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost s nezaměnitelným humorem a ironií vzpomíná na přítele Júlia Satinského, vypráví o mladých autorech, současné tvorbě a objasňuje svou lásku ke slovenskému tangu.

Již několik let vystupujete se slovenským orchestrem Bratislava Hot Serenaders, který se vrací k hudbě dvacátých až čtyřicátých let. Jak jste se s nimi dal dohromady?
Orchestr funguje už velmi dlouho. Já jsem se s nimi setkal úplně náhodně při nějaké příležitosti, už vlastně ani nevím jaké. A zde vznikl nápad, že bychom mohli společně nahrát album s legendárními slovenskými písničkami. A jak jsme řekli, tak jsme také udělali. První deska sklidila až nečekaný ohlas. Proto jsme neodolali a následovalo ještě jedno album.

Nedávno jste společně vystoupili s vaším pořadem také v brněnském Divadle šansonu. Co je součástí těchto koncertů?
Jsou to písničky z třicátých a čtyřicátých let. Tedy z hudební éry, kdy vznikala legendární slovenská tanga. A s bratislavským orchestrem, který má samozřejmě daleko širší repertoár, zpívám v původních aranžmá skladby, které tehdy proslavil populární slovenský zpěvák František Kryštof Veselý.

Pravidelně hrajete v Divadle Bolka Polívky. Co vás vedlo ke spolupráci s dalším moravským divadlem?
S Jiřím Vondrákem (umělecký šéf Divadla šansonu pozn. redakce) se znám již dlouho. Před více než patnácti lety jsme vytvářeli takové společné televizní povídání. Dokonce jsem se ocitl i v jeho programu Básníci Evropy, který vydal také knižně. A on nám na začátku letošního roku nabídl koncertovat v Brně. Původně jsme měli přijet už v lednu, ale bohužel mne sklátila chřipková epidemie, tak jsme byli nuceni o měsíc a půl koncert odložit.

Budete zde vystupovat pravidelně?
Zatím jsme o tom nemluvili. Ale celé divadlo se teprve zabíhá, a vytváří tak nové a vcelku sympatické především hudební prostředí. Takže uvidíme, ale určitě bychom stálé pořady neodmítli. Myslím, že tato hudba Brnu chybí.

Jaký jiný hudební žánr než zmíněná tanga máte rád?
Jsem milovník swingu, ten jsem si velmi oblíbil, když jsem měl kolem dvaceti let, a již jsem u toho zůstal. Ale začal jsem mu přicházet na chuť ještě daleko dříve.

Čím je vám swing blízký?
Poslouchal jsem jej celé své dětství. Není to samozřejmě jediná hudba, kterou mám rád. Je to ale taková vzpomínka na mé dospívání a mládí. Měli jsme doma desky s těmito písničkami a já jsem si je jako malý chlapec stále dokola pouštěl na gramofonu. A tak jsem se postupně zamiloval na celý život.

Uvažujete o další hudební nahrávce?
S Bratislava Hot Serenaders momentálně vytváříme nové album, které bude obsahovat opět slovenské evergreeny třicátých a čtyřicátých let.

Nedávno brněnské Mahenovo divadlo hostilo Slovenské národné divadlo a hru Václava Havla Odcházení, které jste překládal do slovenštiny. Jak vznikla vaše spolupráce?
Vyžádal si mě sám autor, tedy Václav Havel. Překládal jsem totiž již jeho díla Vyrozumění a Zahradní slavnost, která se hrála v šedesátých letech také v podání Slovenského národního divadla. A tak se na mne zcela logicky Havel obrátil i nyní a já to s velkou radostí přijal a ještě s větší radostí překládal. Jeho rukopis je velmi podobný jako v šedesátých letech. Dalo by se říci, se se skoro nezměnil. Samozřejmě že je tam určitě jakýsi posun, je to přece jen dávno od vzniku Zahradní slavnosti, ale podobnost stále zůstává.

Často spolupracujete s českými divadelníky a herci, třeba s Bolkem Polívkou. Vidíte rozdíl mezi českými a slovenskými soubory?
Je to různé. Nerad bych zevšeobecňoval. Myslím ale, že čeští herci jsou zodpovědnější, připravenější a pracovitější. Slovenští, zejména ti starší, jsou sice velmi talentovaní, ale stále poněkud rozmazlení.

Vyučujete autorský seminář. Jací jsou dnešní studenti dramaturgie?
Již několik let vedu autorský seminář pro posluchače dramaturgie na Vysoké škole múzických umění. Snažím se o to, aby se budoucí dramaturgové a režiséři seznámili se samotným procesem tvorby. Nemyslím, že z nich vychovám výjimečné spisovatele. Je možné, že někteří budou velmi dobří. Je ale důležité, aby pochopili, co znamená psát a vytvářet. Aby spolupracovali s autory, herci a tak dál.

Jaké je nejoblíbenější téma mladých tvůrců?
Dávám jim různé cvičné úkoly a je pro mne velmi příjemné, že dost často k těm věcem přistupují s velkou dávkou humoru. Jejich témata jsou přesto velmi rozdílná. Nejčastěji se zabývají současnou politikou, světovou situací nebo kulturou.

Zaujala vás v poslední době nějaká konkrétní hra nebo autor?
Nemám velký přehled v současné tvorbě, musím se především zabývat vlastními díly nebo hudebním natáčením. Není to tak, jako když jsem studoval dramaturgii a denně jsem přečetl dvě nebo tři hry. Dnes se k tomu dostanu velmi málo. Bohužel.

Jak se podle vás posunula divadelní i filmová tvorba od vašeho mládí do dneška?
Myslím si, že dnes se už nevytváří klasické divadlo, jako když jsem začínal. Já sám jsem se proti klasickému divadlu ve svém uměleckém vývoji také trošku vzbouřil, ale myslím, že dnes je to opravdu daleko jiné. Všem odvětvím umění vládne naprostá alternativa, čím víc, tím líp. Bohužel je to často na škodu.

Vaším oblíbeným žánrem jsou konverzační komedie, proč?
Konverzační komedie je výborná proto, že většinou zahrnuje jen málo postav. Což je pro naše divadlo Štúdio L+S velmi výhodné, jsme totiž velmi malé divadlo. Jsou tam tak dvě tři postavy a střídají se vtipné dialogy. Je to celkem příjemné, takovým způsobem bavit obecenstvo. Můj vkus a oblibu velice zformovala proslulá dvoji Voskovce a Wericha, kteří zůstali po celou dobu mým hlavním inspiračním zdrojem.

Pro spoustu lidí zůstáváte doktorem Vlachem z filmové verze populárního Saturnina. Jak na tento film vzpomínáte?
K natáčení Saturnina se vracím velmi rád. Myslím na to jako na něco velmi příjemného, protože v tom čase se rozdělilo Československo a já jsem najednou dostal příležitost hrát v českém filmu. Bylo to zpříjemnění těchto pro mne docela krušných dnů. A Saturnin se navíc vrací do doby, kterou mám velice rád. Byl jsem tehdy zaskočený, že tak populární kniha, jako je Saturnin, se dá zfilmovat. A jsem dodnes, když zjišťuji, že jej všichni znají nazpaměť. Jako dramaturg a režisér musím říct, že to muselo být opravdu velmi těžké natočit. Většinou takové pokusy o převedení na plátno končí fiaskem.

Nelze opomenout léta spolupráce a přátelství s Júliem Satinským. V čem jste se lišili a v čem doplňovali?
Byl úplně jiný člověk než já, zcela jiná povaha. Byl velmi zábavný, všude se stal středobodem a kamkoli vstoupil, každý se točil jen za ním. Takový já nejsem. Jsem spíše jeho opak, introvert. Myslím, že i na scéně jsme trošku vycházeli z těchto rozdílů povah.

Jezdíte teď do Brna často?
Ano, většinou několikrát do měsíce. Brno mám rád, mám k němu sentimentální vztah, protože v šedesátých letech, když nás vyhnali s Juliem a souborem ze Slovenska, tak jsme okamžitě dostali nabídku na angažmá ve zdejším satirickém divadle Večerní Brno.

Doslechla jsem se, že již sám nechcete natáčet nové filmy. Je to pravda?
Sám momentálně nic nechystám a zatím mi ani nikdo nic nenabídl. Takže médii kolují zvěsti, že už nebudu nikdy natáčet. Ale pravdou je, že kdyby mne někdo oslovil a jeho projekt stál opravdu za to, tak bych zřejmě změnil postoj. Nevím ani, co bude zítra, rád se nechám překvapit. Tak uvidíme…