Legendární Wayne Shorter přiváží do Brna jazz naléhavý i intuitivní

Shorter hrával s Milesem Davisem a spoluzaložil kapelu Weather Report. „Je to skutečný umělec, který netěží ze své hvězdné minulosti, ale i ve zralém věku hledá nové cesty pro improvizovanou hudbu," uvedl umělecký ředitel festivalu Vilém Spilka.

Očekávaný koncert uskupení Wayne Shorter Quartet hostí brněnské Bobycentrum. V dnešní úpravě na sezení sál pojme až patnáct set diváků. „Bobycentrum stále patří k prostorám, které chceme k středně velkým koncertům využívat. Majitel do technického vybavení sálu investuje a technické vnitřní vybavení je dobré," uvedl výkonný ředitel festivalu Vlastimil Trllo.

Program, s nímž se dnes kapela v Brně představí, je podle organizátorů nepředvídatelný. „Je to čtveřice obrovských jazzových osobností. Daný seznam skladeb nemají, hrají vždy něco jiného. Hrají intuitivně a vzájemně na sebe reagují. Je to ta nejčistší improvizace, jaká jen v jazzu může být," uvedl mluvčí JazzFestu Radek Babička.

Podle Viléma Spilky Shorter aktuálně tvoří možná nejintenzivnější hudbu své dlouhé a úspěšné kariéry. „Takto naléhavou improvizovanou hudbu si dnes troufne hrát málokdo, a Shorter i proto reprezentuje etalon umělecké odvahy. Od svého vstupu na scénu v 50. letech minulého století je označován za průkopníka. Jeho kariérní trajektorii kopíruje neutuchající hledání a nepolevující tah na branku," podotkl Spilka.

Wayne Shorter Quartet do Brna přijel v úterý odpoledne. Pořadatelé kapele rezervovali prezidentské apartmá v hotelu International, kde se hudebníci zdrží do zítřka. „Brněnský koncert je součástí jejich evropského miniturné. Do Brna přijeli z Budapešti a ještě předtím koncertovali v Turecku. Čtveřici vystoupení uzavřou tento pátek ve Švýcarsku. S ohledem na Shorterův věk to může být jeden z jeho posledních koncertů v Evropě," doplnil Radek Babička s tím, že naposledy Shorter v České republice hostoval před třemi lety v Praze.

Začátek koncertu je v půl osmé večer. Vstupenky budou v prodeji i na místě. „Cena lístků na místě je od 690 do 1290 korun," doplnil Babička. Organizátoři očekávají také fanoušky z Rakouska, Slovenska či Polska.

John Patitucci: S Waynem hrávám od roku 1986

Brno /ROZHOVOR/ – Spoluhráč Waynea Shortera kontrabasista John Patitucci, vyrůstal v 60. letech v New Yorku. A už jako malý Shortera poslouchal z nahrávek. „Mělo to na mě obrovský vliv, už tehdy jsem našel zalíbení v jazzu," říká.

Vyrůstal jste v 60. letech v New Yorku. Ovlivnilo vás tamní hudební prostředí? Jakou hudbu jste poslouchal?

Poslouchal jsem toho skutečně hodně. Nejdříve R'n'B, soul, blues. Později i hudbu od britských muzikantů, kteří byli ovlivněni blues a hráli to, z čeho se stal rock and roll jako byli Erick Clapton a Cream, The Beatles a The Who… Potom, ještě jako hodně mladý, jsem slyšel jazzovou desku. Můj dědeček jednou přinesl domů krabici plnou desek, kterou našel na ulici, a v té byly různé nahrávky od Wayne Shortera, Petersona, Monka. A to na mě mělo obrovský vliv. Potom se naše rodina přestěhovala na západ a tam jsem měl učitele, který mi představil hudbu Milese Davise, Chicka Corey, Herbieho Hancocka a dalších. Takže ještě jako hodně mladý jsem našel zalíbení v jazzu.

V mnoha rozhovorech jste řekl, že to byl váš starší bratr, kdo vás přivedl k hudbě a dal vám vaše první lekce. Hráváte spolu po těch letech ještě někdy?

Ano, někdy si spolu zahrajeme. Naposledy letos v lednu. Oba dva se angažujeme v Panama Jazz festivalu, který založil Danilo Perez (pozn. Člen Wayne Shorter Quartet). Můj bratr tam jezdí každý rok a letos jsme se tam opět setkali. On je učitel, učí hru na kytaru a také je pastor. Je to úžasný člověk. V roce 2013 jsem mu pomohl vydat jeho první jazzové album, které se jmenuje Unity Gained. Nahrávali jsme to ve studiu v mém domě.

Wayne Shorter Quartet vznikl v roce 2005 a od té doby spolu všichni hrajete bez jakýchkoliv personálních změn. To je poměrně vzácné. Znali jste se ještě před tím, nebo to bylo prostě ideální spojení čtyř jazzových duší?

Já jsem se znal s Waynem nejdéle, příležitostně jsem s ním hrál asi od roku 1986. Takže už to bude 30 let! Na konci 90. let jsem s ním začal hrát pravidelněji a pak přišla kapela. S Danilem se znám asi dvacet let a krátce nato přišel Brian. Jsme si všichni hodně blízcí, je to jako rodina. Vlastně jsme rodina. Máme mezi sebou hodně silné vazby a naše rodiny jsou také propojené. Je to velmi unikátní a speciální pocit a já jsem za to neuvěřitelně vděčný. Cítím, že je to obrovské požehnání od Boha. Zároveň Wayne je obrovskou součástí mého života… vlastně po většinu mého života. Vždycky ve mě věřil a podporoval mě. A všechno to začalo krabicí s deskami…

Když jste jako dítě poprvé slyšel jeho desky, dokázal jste si vůbec představit, že jednou budete přátelé a spoluhráči?

Vůbec! Ani náhodu. Když jste malý, sníte, že někoho uslyšíte na koncertě, nebo že se s ním dokonce setkáte. Ale tohle je něco úplně jiného. Cítím se velmi požehnaný, protože jsem ve svém životě hrál s většinou svých hrdinů. A to je naprosto šílené, protože jsem jen obyčejný kluk z Brooklynu.

A dnes jste to vy, kdo je hrdinou malých muzikantů. Vy sám se hodně se angažujete v hudebním vzdělávání mladých hudebníků…

Myslím si, že je nesmírně důležité předávat dál tradici, kterou jsem se převzal od všech těch úžasných mužů, kteří formovali můj život a naučili mě mnoho věcí. Cítím, že je důležité pokračovat v jejich odkazu.

Pojďme teď na chvíli k dalšímu velkému jazzmanovi, který ve vašem životě hrál důležitou roli – Chicku Coreovi. Je pravda, že právě on stojí za zlomem ve vaší kariéře?

Ano. Dá se říct, že Chick Corea vzal mou kariéru a posunul jí na mezinárodní úroveň. Před ním se mi v Los Angeles dařilo velice dobře, ale on mně umožnil hrát po celém světě a dal mi tím nové příležitosti. Dal mi mou první nahrávací smlouvu, podporoval mě jako skladatele i kapelníka… Letos oslaví Chick 75. narozeniny. A při té příležitosti společně plánujeme několik koncertů se starou kapelou (Chick Corea Electric Band). Těším se, že si to pořádně užijeme. Bude to zábava.

Jste držitelem tří Grammy, k tomu máte nespočet nominací a získal i mnoho dalších ocenění. Co pro vás znamenají?

Je to příjemné a motivující. Ale neznamená to pro mě tolik jako vztahy s lidmi, se kterými jsem hrál. To pro mě má větší hodnotu. Ocenění jsou fajn, ale nejsou důvodem, proč hrajeme. Jsem za ně vděčný, ale ten samotný proces – to, jak se k nim dostanete, za co je dostanete, naše publikum – to je důležité.

Hrajete po celém světě. Vidíte nějaké rozdíl mezi evropským a americkým jazzovým publikem?

Záleží to na tom, ve které části USA hrajete. Samozřejmě New York, San Francisco, Los Angeles, Boston a další velká města mají početné publikum. Tam jsou všude spousty jazzových fanoušků, kteří tuto hudbu milují. Ale přijde mi, že v Evropě byla hudba vždy milována a respektována. V Japonsku a Latinské Americe také. Někdy si říkám, že tady máte mnohem hlubší vztah k hudbě.

Patitucci je typické italské jméno. Máte vztah ke svým italským kořenům?

Mám hodně italské kořeny! V Kalábrii máme stále příbuzné. Některé i v Neapoli. Ale jsem víc ve styku s těmi z Kalábrie, to je totiž oblast, odkud pochází rodina Patitucci. Na své kořeny jsem hodně hrdý. Někdy před čtyřmi nebo pěti lety jsem jel do Itálie, do malého městečka, kde se narodili a vyrůstali moji prarodiče. Vypravil jsem se tam a oni mi dali čestné občanství, takže jsem nyní čestným občanem města Torano Castello v Kalábrii. Taky jsme tam uspořádali velký koncert a já tam přivezl svého otce, mou ženu a děti. Můj táta nikdy nebyl v místě, kde se jeho rodiče narodili a ani nemluví tolik italsky jako já. Protože když byl malý, jeho táta ho povzbuzoval, aby se v nové zemi učil hlavně anglicky. Ale naučil se hodně speciální dialekt právě z oblasti Torano Castello. A když jsme tam přijeli, tak jím začal mluvit a všichni z toho byli u vytržení. Sice tam nikdy nebyl, ale zněl, jako kdyby odtamtud nikdy neodjel. Bylo to úžasné. Myslím, že to byl jeden z nejsilnějších životních okamžiků, hlavně pro mého otce. Takže abych se vrátil k otázce, ano, mám velmi silné italské kořeny. Dokonce vařím! Vařím Raviolli a další italská jídla a nesmírně mě to baví. Je to hodně důležitá část toho, kdo jsem. Pořád si říkám, že bych potřeboval jet do Itálie na delší dobu. Se ženou často žertujeme, že kdyby se něco stalo, jako třeba kdyby se Donald Trump stal prezidentem, stěhujeme se do Itálie.

Máte ještě nějaké hudební sny?

Mám mnoho snů! Chtěl bych víc skládat, víc se zaměřit na propojení jazzu a klasiky. Taky chci nahrát gospelové album. Poslední album, které jsem nahrál, Brooklyn, bylo hodně o návratu ke kořenům. To mě bavilo. Natočili o tom dokonce dokument. Ale pořád cítím, že toho mám ještě hodně před sebou. Komponování, hraní s orchestry nebo bych se rád více věnoval komorní hudbě. A potom také vzdělávání. Chtěl bych mladým muzikantům, které učíme, nějak pomoci zprostředkovat pracovní příležitosti. Příležitosti, jak se hraním živit, což je v dnešní době hodně těžké. A také se hodně angažuji v naší církvi a tam je té práce také stále dost.

Lucie Čunderlíková